Život kolem nás se mění poměrně nezvyklým tempem a my to nestíháme vstřebat. Dědečkovo úsloví „znal každý kámen“ vycházelo zejména z toho, že kromě výpravy do Molitorova pro šeříky a do Lán pro moudra z jeho rodných Dolíků celkem nevytáhl paty dál než do Strašecí. Znal ovšem veškeré rostlinstvo i živočišstvo kolem, věděl velice přesně, co kdo v které chalupě umí a čím může pomoci v případě potřeby. Stejně jako věděli o něm, že umí štěpovat, ochotničit, sokolovat a půjčovat knihy ze své rozsáhlé knihovny. Skutečnost, že trávil většinu dne v dole nebo v lese, byla v tomto významu nepodstatná. Příchod nové květiny či nového tvora do údolí nikdy nezůstal nepovšimnut. Každá nová odrůda či nové plemeno bylo zaznamenáno. To byl jejich život.

Dnes nové organismy přicházejí svévolně. Létají si letadly, jezdí drahou, plují lodí anebo se nechají námi ponášet na oděvech, ve vlasech či na rozličném vlášení, kamkoli se jim zachce. Je přirozené nově příchozím se tak nějak zaobírat, zdrbnout ho a prověřit, co nám nese. Zdali je nám to či ono užitečné, anebo se nás to chystá jařmit. Pavouk tvářící se jako vosa svými mimikry budil obavy, a tak bylo docela nasnadě se ptát, co jeho příchod do našich zemí bude asi znamenat. Inu, zabydlel se nám tu jako mnoho jiných před ním. Horší je, když někdo svou neznalost a neochotu vzdělávat se přetaví ve strach, a co hůř, rozhodne se ho ještě dobře prodat ostatním. Ne nadarmo se říká, že nynější svět se dělí mezi pilné a líné, protože těm líným evidentně stačí děsit se navzájem a nejvíc k tomu využívají své urputné snahy nevědět a hlavně nepokračovat v prohlubování míry poznání. Naše kultura do značné míry žije z druhů u nás zdomácnělých, které jsme vesměs sami do našich zemí přivezli, dobře se s nimi obeznámili a víme o nich vše potřebné. Jistota vědění by nám dala až nemravnou moudrost a klid, kdežto panický vřískot z neznalosti je zábava.

Nežli se děsit druhy, které s námi jsou desetiletí či staletí a víme o nich vše potřebné, je zajímavější zaobírat se skutečně novějšími příchozími a vývojem jejich životních strategií. Mezi ně patří i pozoruhodná fotosyntéza C4. Většina rostlin kolem nás žije Calvinovým cyklem C3, ty představují 95 % zemské biomasy. Hlavní rozdíl v životních strategiích spočívá ve fixaci oxidu uhličitého, kdy rostliny s C4 dokážou pracovat výrazně hospodárněji i za nižšího přísunu CO₂ a neztrácejí tolik energie světelným dýcháním. Možná vám víc napoví, že mezi ně patří rostliny jako bambus, cukrová třtina a kukuřice. Začínáte se bát? Dříve narození si mohou vzpomenout na experimenty s kukuřicí v nejteplejších oblastech a opravdoví pamětníci si vybaví udivené pohledy na lány při jízdě k Balatonu. Dnes je kukuřice pro naše bioplynky běžnou potravou a bambus se také uhnízdil na leckterém firemním dvorku. Na třtinu si patrně ještě počkáme, ale tyto rostliny nejsou jediné, které C4 umějí.

Do našich zahrádek si našly cestu teplomilné trávy a sukulentní šrucha. Z jižní Evropy, severní Afriky či Střední Asie docestovaly pěšky nebo za vozem a jejich strategie šíření je prakticky nezastavitelná. Milují vedro a sucho jim nedělá problém. Začínají svorně klíčit až v teplých červnových nocích, kdy si mnozí z nás již myslíme, že jsme si zjara hezky vypleli. I kdepak. Podškrábnete šruchu? Žádný problém, zakoření znovu. Utrhnete rosičku? Obrazí. Postříkáte ježatku? Stihne stejně zaplodit a vysít se. Hodíte bér na kompost? Příští rok ho máte všude. Tkaničky bot, švy kalhot, psi, kočky i ptáci, všichni šíříme. Semeno rosičky se udrží dokonce na podpučí sazečkové cibulky. Pak se braňte.