Krajinářská architektura je velmi dynamicky se vyvíjející obor, kterému fouká do plachet silný vítr společenské poptávky. Kdeže loňské sněhy jsou! Prvorepublikový pojem „zahradní architekt“, oživený v devadesátých letech, je passé. Malování zahrádek se nám proměnilo v pestrý obor uplatňující se od krajinného plánování přes sídelní systémy až po design rostlinných společenstev. Ne že by rodinné zahrady a městské parky vymizely z portfolia krajinářského architekta, ale umí toho víc a chceme, aby šel ještě dál. Reálná potřebnost se však dostává do rozporu s možnostmi vzdělávací soustavy či výzkumu a vnitřní dluh vytváří pnutí, které se zaplňuje různými cestami. V lepším případě je to soustavné samostudium kombinované s nesčetnými semináři a konferencemi.

V individuálních případech se pak na jednotlivé projekty sestavují expertní týmy, které „vzdělávání“ suplují takříkajíc za pochodu. Často je to chůze v malých botách, které tuze tlačí, a inovace nepředbíhají vývoj, abychom do nich přirozeně dorostli. Jsme k nim nuceni a je znát takzvaná vnitřní rezistence.

To souvisí s tím, co se děje v horším případě. Inklinuje se k přebírání více či méně osvědčených řešení a dochází houfně k produktizaci jakýchsi standardizovaných postupů. Jejich umisťování pak začne velmi snadno zápolit s příčinou a důsledkem, kdy se „autorství“ smrskne na tapetování prostoru těmito razítky. Co může docela dobře fungovat v inženýrské činnosti řady technických oborů, kde nám vysoká míra kompatibility a standardizace spíš usnadňuje život, to může stát u oboru s vysokou vnitřní dynamikou za řadou selhání, kterých jsme svědky nejen ve veřejném prostoru. Typové řešení bez vnímání stanoviště je začátek konce.

Studenti krajinářské architektury různých škol se u nás sejdou často v létě u hrnkovacího stolu. Během dne semelou živé mrtvé a obvykle školy řádně zdrbnou. Skvělé na tom je, že vždycky se najde nadšení i zklamání. V posledních letech mají ale jedno pojítko, které je jim všem společné. Prosakuje z nich obava, co vlastně budou dělat. Ocitají se v úzkých. Velmi tradiční a obvyklou disciplínou čerstvých absolventů bylo vždy tzv. „sebrat terén“. Ateliér, do kterého nastoupili, je prostě poslal na nově převzatou zakázku, kde mají udělat komplet průzkumy. Mají to čerstvě nadřené ze školy, poznávačky rostlin, půdoznalství, botaniku, všechno ještě zčerstva v hlavě, a mohou to tedy konečně použít a „prodat“. Typicky jde o dendrologický průzkum v návaznosti na geodetické změření. Celé území je nutné projít, určit všechny dřeviny, zaznamenat jejich parametry a hodnotu, udělat snímky a složení bylinného patra, nakopat půdní sondy a nabrat vzorky. Najít veškeré množné zátěže, které by mohly zkomplikovat stavbu. Protože není nic nepříjemnějšího než „nové skutečnosti“, které se objeví až během stavby.

Z čeho je jim úzko? Z toho, že dřeviny určí jediný snímek a zaměření si dokáže udělat každý pomocí apky. Třeba. Ano, leckterá dovednost chytrého telefonu z nás dělá experty na cokoli. Jde o to, jestli nám to bude „stačit“, jestli budeme chtít všechno dělat sami a nakolik převezmeme zodpovědnost. Protože ta je klíčová. Průzkumy a analýzy jsou totiž základním podkladem pro naše další rozhodování. Musíme je umět vyhodnotit a vyvodit z nich limity pro naše řešení. Výsledek je ale závislý především na rozhodnutí. Krajinářský architekt předkládá návrhy, investor rozhoduje. Tam se zodpovědnost dělí. Tím to ovšem nekončí, nýbrž začíná. Zahrada či park jsou především proces. A na ten nechceme být sami.