Ondřej Fous

/

Články autora

O míchání hrušek s jablky

Dobrá diskuse dříve nebo později musí dojít do fáze, kdy to někdo nevydrží a vysloví trochu nepatřičný, až zavádějící argument na podporu své teze. To je ta chvíle, kdy někdo z přítomných musí nutně prohlásit: „Teď nám tu ale mícháš hrušky s jabkama.“ Přesně tak. A to se nedělá. Ani v kuchyni, ani v sadě, ani ve sklepě, prostě hrušky a jablka jsou dvě různé věci. Co to plácám? Já vím, že se výše uvedené mnohde děje, ale jsou to spíše obezličky. Pokud jste někdy jedli například pravý neslazený frgál s povidly z křížal, dáte mi za pravdu.

Zemní baly

Každá profesní hantýrka má svá specifika a zrovna spojení „strom dobývaný se zemním balem“ může znít třeba i srozumitelně, ale co se za ním, sakryš, vlastně skrývá? V poslední dekádě nabylo sázení stromů na popularitě, po prvotním nadšení a smělých plánech jsme se ale dostali do fáze vystřízlivění. Z mnoha velkolepých projektů nezůstalo nic, jiné jsou pod těžkou palbou kritiky. Proč? Ukázalo se, že řada lidí podporovala sázení stromů se vcelku legitimním očekáváním jejich růstu. Tedy že se jaksi ujmou a budou za deset let třeba krásné.

Staré, nebo nové odrůdy?

Svět pěstování nových a starých odrůd jabloní má zastánce, jejichž cesty se moc neprotínají. Moderní odrůdy, často odolné až rezistentní vůči houbovým chorobám, se staly doménou zahrádkářů, kteří si hýčkají své výpěstky u domu na typových podnožích v nízkých tvarech. Cílem jsou jablka na zpracování a především k uskladnění. Tedy zdravé pěkné plody. Staré odrůdy oproti tomu míří nejčastěji ve vysokokmenech na semenáčích do krajiny coby stromy podél cest a do extenzivních sadů. Plody sice nějaké očekáváme, ale střídavá plodnost nám nevadí

Lidová pomologie

Zahradník, vydavatel a zahradní architekt Josef Vaněk z Chrudimi by se patrně zapýřil, kdyby viděl, jak dnes jeho desetidílná „Lidová pomologie“ stoupá na ceně. Jeho nejrozsáhlejší nakladatelský počin vycházel od roku 1935 a byl zastaven až rokem 1948, přičemž ze slíbených dvaceti dílů vyšla polovina. Dodnes se lidé ptají po ořešácích, révě vinné či druhé stovce hrušek, které bohužel nikdy nevyšly.

Co se změnilo?

Když se zahradníci sejdou kolem stolu, rádi si zavzpomínají na své začátky, školní léta, praxi a vůbec. Také se vzpomíná na závody dávno zaniklé, šéfy, kteří už se dívají shora, a jak se co dřív dělalo. V kaskádě naprosto nekritického vzpomínkového optimismu se skrývá ale také několik poměrně velkých změn, ke kterým došlo poměrně nedávno. Na prvním místě je to kvantum všelijakých strojů a stroječků, které jako zahradníci využíváme. Pro mnoho z nás jsou to akumulátorové či benzinové hračky a přinášejí obvykle velkou pomoc.

Knihy

Okno do světa zahrad otvírají stovky a stovky knih, v kterých je opravdu těžko se vyznat. Která je spíš pro laika, nadšeného pěstitele či zahrádkáře? A která cílí na profesionální zahradníky, jsouc pro náhodného kolemjdoucího nečitelná? Rozdíl mezi profesionální a hobby literaturou se nám v době pofaktické tak nějak setřel. Jako by všichni rozuměli všemu a nebylo se co nového učit. Všechno máme přece po ruce na tři kliknutí. Možná i méně. Stačí, aby nás cokoli napadlo, a „on“ už ví, na co myslíme.

Vždyzelený strom

Stálezelené dřeviny u nás značně nabyly na popularitě a s nimi i různé další rostliny „zimních zahrad“. Pro mnohé z nás má „zimní zahrada“ tak trochu dva významy. Buď jde o skleník přisazený k domu, do kterého si na zimu schováme palmy a oleandry, anebo nám vytane na mysli obraz černých holých stromů zasypaných sněhem. Jako od Lady. Jenže taková zima přichází dnes již spíš ve formě katastrof a dá se říct, že kromě horalů jsme jí i trochu odvykli. Bez sněhu začaly být zahrady velice pusté. A to nás posouvá k rostlinám stálezeleným.

Rozkvetlé křižovatky

Petr Stančík je obr Gargantua současné české literatury, nebo možná rovnou jeho stvořitel Rabelais. Na co sáhne, to pod jeho rukama začne kypět, kvasit, metamorfovat do různých skupenství, podléhat neřízeným chemickým reakcím, bobtnat nápady, bizarnostmi, gagy. Jeho palivem je imaginace výstředního, ba zvrhlého rázu, která je ovšem podepřena mimořádnou sečtělostí a vzdělaností, s čímž souvisí všeprostupující skepse k tzv. pokroku, řízenému dobru a nové uvědomělosti, řekněme, ke stavu, k němuž se civilizace dobrala.

Spony

Slovíčko spon, nikoli spona, bude dneska na přetřes. Čeština si pohrává, protože on takový spon má se sponou mnohé společné. Určujeme jím nemilosrdně vztah rostlin mezi sebou a ty jsou odkázány na naše umění či neumětelství. Záleží na jejich životním stylu a našich znalostech. O strategiích přežití byly popsány stohy knih a taková kompozice záhonu rostlin se pak stává rozehranou partiturou, která má své zadání a mantinely, nicméně žije si svým životem.

Bábovka

O umění loží už tu byla řeč a o tom, jaké je listí pro zahradu poklad, také. I kompost jsme počastovali a kyprou zem pochválili. Objevili se nám ale na scéně zahradního umění také milovníci písku a množí se tak rychle, že by jim pískomilové nestačili. Ale dost invektiv. Písek je požehnání a je velmi cenným přírodním zdrojem. Budeme se s ním muset naučit pracovat jako s drahocenností, protože ho těžíme jen a jen díky tomu, že jsme ho tak nějak zdědili s naší geologickou minulostí. On není taky písek jako písek, jak ví každý betonář.

Máte sklep?

Banální a dotěrná otázka mile vlezlé filmové babičky Jechové byla v její generaci kruciální, protože mít kam dát potraviny „na uskladnění“ byla skutečně zásadní otázka. Sklepy jsou dnes zejména skladem lyží, kol a odkladištěm nepotřebností, o kterých se domníváme, že by k něčemu mohly být. Mnohé z nich se dokonce už i vytápějí, či aspoň temperují, a někdejší větračky jsou beznadějně utěsněny. Svého času ovšem byl dobrý sklep zásadní hodnotou domácnosti a dědictvím pokolení.

Sukces

V naší vlasti máme velice rádi silné příběhy a ty, které se rozkládají někde mezi Baťou a Jágrem, se těší větší oblibě než ty v oblasti od Schwarzenbergů po postprivatizační zbrojovky. Ale příběh je příběh, a jelikož nás práce fascinuje, rádi si o ní poslechneme. Když nějaký Čech prolomí globální ledy a ocitne se ve světových sdělovacích prostředcích, má to různé důvody. Někdy jde o náhodu, jindy o čin, anebo také o nápad či výsledek letité píle. Doma se to odrazí buď tradičně tak, že si ničeho nevšimneme, anebo tak, že uděláme z komára velblouda.

Vize

Před dvaceti lety se v zahradě objevil chlap, kterému Šumava koukala z očí. Václav Kraml ze Zdíkovce přijel do Mělníka, protože mu chyběly tři bohyšky odrůdy Blue Angel a já jsem byl tehdy v republice jediný, kdo je měl. Před vstupem do Evropské unie bylo poměrně obtížné dostat ze Západu rostliny k nám a řada zajímavých odrůd byla výrazně obtížněji dostupných než dnes.

Oudolf Landscape

V našich končinách není úplně zvykem otevřít zbrusu novou květinovou zahradu jen tak samu pro sebe, a tak zahradník musí za podobnými kratochvílemi trochu popojet. Rozkvetlostí často maskujeme nepovedenost, ale aby tak nějak byla sama o sobě květina příčinou i důsledkem, to je vzácné.

Ocún

Naše flóra je obecně velice bohatá na druhy kvetoucí v první polovině roku. Od prášících lísek se naše lesy začnou zdobit celými koberci květeny předjaří, a sotva se koruny zavřou listovím, začnou zářit stepi a za nimi hned louky. To vydrží pěkně až do senoseče – a pak jako když utne. Já vím, hnedka mi tu začnete sázet roztomilou květenu, kterou znáte z prázdnin tu či onde, a vést svou o tom, jak nemám pravdu. Mám i nemám. Mnohé z těchto květů budou u nás mile zdomácnělé, leckdy po staletí.

Hořkosladké

Spolu s nekonečnou sérií vinobraní proběhlo v naší zemi několik jablečných akcí, a tak stojí za to se k tématu jablek na chvíli vrátit. Je to již přes patnáct let, kdy se první skupinka nadšenců pod vlivem anglické zkušenosti pokusila zpracovat česká jablka do lehounce alkoholického nápoje. Uprostřed pivní velmoci to byl opravdu odvážný počin a za svou odvahu podle toho i zaplatil, když si slovíčko „cider“ zapůjčili do portfolia naši „pivobaroni“. Ovšem kdeže loňské sněhy jsou. Před pěti lety jsem si prošel padesát vzorků místních ciderů a několik jsem jich bez váhání opravdu vylil. Letos už ne. Tato scéna vznikla vlastně z ničeho a zvolna se hledá.

Trávy

Mezi nejrozlehlejší společenstva téhle planety patří kromě lesů travnaté pláně. Stepi, prérie, pampy či savany si zachovávají svůj charakter díky jedinečné schopnosti trav se přizpůsobit a vytrvat. Strategie se samozřejmě poněkud liší a z pohledu Evropana se nám nezdají možná tolik důležité. Zkusme se na to podívat ale třeba prizmatem stravování: bez trav bychom byli o poznání chudší. Bez trávníku by náš svět byl také o dost nuznějším, jakkoli dnes prožívá takové kritičtější období. Bez pastvy by byla naše krajina docela jiná.

Salaš

Překonáváme horský masiv nekonečnou hodinou strávenou v serpentinách a fabia se v albánských horách má co otáčet. Se soumrakem se před námi otevře několikahektarová náhorní plošina skrytá mezi štíty, která je pro pastvu jako stvořená. Taky jí vévodí salaš, na kterou míříme. Poslední paprsky slunce nás doprovázejí na pár set metrech kamení, které škodovce úplně nešmakují, zdánlivě tady takové auto nemá co dělat. Vmžiku se setmí, ovčák přinese plechovou odlívku rakije a ponechá nás osudu.

Čílko

Po celý rok je čílko absolutně nenápadným keřem s naivně zelenými drobnými lístečky, který naprosto zaniká mezi gigantickými čepelemi baroty. Že nevíte, co jsou „čílko & barota“? Rostou spolu v patagonské divočině Jižní Ameriky a těžko hledat kontrastnější dvojku. Vzpomeňte si na listy lopuchů, které jste nosili coby deštníky jako děti, a násobte třeba deseti. Jsou to obří listy vyskytující se na březích řek, nádržních svahů podél silnic a v různých drolinách tu či onde pod skálou, kde je aspoň trochu vlhčeji.

Domácí a hosté

Celík je přehlíženou žlutě kvetoucí kytkou našich humen, roste na stráních, okrajích lesa, světlinkách a pasekách. Vzrůstem a silou umí být poměrně výraznou kytkou a jeho štíhlá nevětvená květenství ho na první pohled odlišují od jeho péřitého příbuzenstva s metlami květů. V mnoha varietách prochází celým eurasijským prostorem a všude léčí neduhy ledvin.

Rdesno

Zní to možná jako češtinářská rozmarnost, že někde mezi divno a blaho by leželo i rdesno. Drsně rvavé ale ono na první pohled není, i když na druhý pohled ano. Zrovna tak máte vůli nevěřit básníkovi, že měla oči „krásně rozestlaný“, a přece mu nakonec uvěříte. Takhle nějak si zkuste představit rdesno. Štíhlá až přeštíhlá, tanečně velice nadaná květenství drobných kvítků nadekorovaných kolem dokola koukolem a ty si tak čnějí nebo se vrtí nahoře na té kytce jeden vedle druhého. No a to bývaly časy, kdy se jenom vrtěla, ale ty už jsou pryč, protože člověk si přál zas o něco víc.

Nová koruna

Křemelák či drnák se říká našim dubům. Vyskytují se po celé Evropě, dokonce i v Anglii, kříží se mezi sebou, vytvářejí i takové malé místní druhy, na kterých si botanici dělají hezké disertace. Podle podmínek jsou víc křemeláky, to když třeba stojí po kotníky ve vodě, nebo víc drnáky, to když lozí po svazích vysoko nad kostelem. Dokonce mají-li šplhat po skalách a stepičkách, berou si na pomoc kamaráda šipáka a přikříží se i s ním. Nejbližší oheň to pak probere. Stejně jako křemeláky povodeň.

Utopené tulipány

Náš nizozemský kolega Fred říká: „Můj otec nás opustil loni v devadesáti a říkal, že takovou sklizeň nepamatuje.“ Co by asi říkal letos, kdy soustavné deště zaplavily třináct tisíc hektarů tulipánových polí a stojící voda v řádcích způsobila na různých místech Nizozemska značné škody. Na písčitých půdách jde o pokles v desítkách procent, ale na jílovitých je to obráceně. Tam se počítají spíš zbytky. Sedíme nad letošní objednávkou a ukazujeme si fotky prořídlých polí, na kterých chybějí rozsáhlé části jako vypálené laguny po stojící vodě, která utopila cibule.

Ovocná stěna

Procházíme štěpnicí hradní zahrádky u holandského sídla Amerong a vedeme diskusi o různých vedeních a tvarech. „Kdysi jsem to brala jako násilí a dneska už vidím, že to je řemeslo,“ říká kolegyně Martina a prohlíží sedm metrů široké koruny jabloní řezané rozkladitě s výškou sotva dvou metrů. Všechny plody lze sebrat rovnou do košíku, a to buď ze země, nebo z malého štokrlete. Stromy jsou krásně vitální a z každého bude, hádám, několik beden jablek. Letošní mokré léto bude přát sice spíš kondici plodů na zpracování než na skladování, ale budiž.

Bretonská modř

Rostliny jsou všeobecně svéhlavé, a jakkoli se snažíme přemlouvat je k tomu, aby rostly k obrazu našemu, žijí si většinou holt po svém. Hortenzie náleží právě k takovým poměrně vysněným rostlinám, které mají své vrtochy. K všeobecně obdivovaným pak patří krajiny, kde rostou zcela bezostyšně, kdekoli se uchytí, a to prakticky bez jakékoli speciální péče. Bretaň je přesně takovým krajem a místní porosty jsou považovány za atrakci na úrovni zázraku. Neúspěšný pěstitel má pak ze zdejších hortenziových hájů doslova ujímání.

Chřadne

Měl jsem to štěstí, že jsem v roce 2005 nastoupil do zámeckého parku ve Mcelích a někdejší zámecký zahradník se dosud těšil dobrému zdraví. Josef Zumr byl nad našimi plány a geodetickým zaměřením zcela bezradný, ale v terénu s hůlčičkou dokonale omládl. Popsal nám každý detail a s notnou obrazotvorností viděl v nevelké prohlubni čtyřicet pařeništních oken, v zářezu ve svahu skleník, ve svahu klikatící se cestu „špacír“ a mezi čtyřicetiletými jasany průhled na skleník. Byla to krajina jeho mládí, a tak ani dekády nánosů civilní obrany mu nemohly zabránit, aby viděl, co vidět chtěl.

Robinson

Mnozí z nás by hledali kořeny současných kvetoucích záhonů nejspíš v našich hvozdech a lukách, které z různých důvodů obohacovaly zahrádky našich babiček. To je ale jen půl pravdy. Ta druhá má pro našince poněkud překvapivý kořínek v Anglii poslední čtvrtiny 19. století. V roce 1883 napsal William Robinson knihu The English Flower Garden, kterou navázal na svůj neméně slavný titul The Wild Garden z roku 1870. Obě knihy vycházejí podnes, stejně jako časopis The Garden, který v té době založil.

Lady Emma

Již řadu let zdobí naši zahradu darovaná anglická růže odrůdy Lady Emma Hamilton. Raší velice jasnou červení listoví a v létě kvete jasně oranžovými květy, které nasazuje až hluboko do podzimu. Musím říct, že je to taková moje „učební“ růže a na ní postupem času poznávám, co tak asi chtějí, jak se mají a co od nich vůbec čekat a co naopak v žádném případě nečekat.

Pereny v dopravě

Školení projektantů krajinářských řešení dopravních staveb ve Zlíně je pozoruhodná kratochvíle. Ředitelství silnic a dálnic si jednou ročně sezve své externí projektanty, aby se proškolili a hledali společnou notu. Hlavním tématem je samozřejmě především vyvíjející se legislativa, v letošním případě nový stavební zákon a samozřejmě hlavně „stočtrnáctka“, tedy zákon o ochraně přírody a krajiny, jehož novelizace se dotýká doslova každodenní práce dvacítky přítomných. Shodou okolností jsem se začátkem devadesátých let stal svědkem i aktérem tehdejších sadovnických kreací v okolí nově vznikajících dálnic.

Strukturáč

Většina stromů roste tak či onak v zahliněné suti. Postupem přirozeného zvětrávání je na člověkem neovlivněných stanovištích běžné, že čím hlouběji jde, tím jsou kameny větší. Naopak v horních vrstvách jde o jemnozrnné směsi půd s různým podílem humusu, živnější a živější. Dole je naopak poměrně chudo, ale zato minerály a voda. Prokořeňování spodních vrstev také výrazně přispívá ke kotvení stromů.

Novější články Starší články