Ondřej Fous - zahradník, perenář a publicista

/

Články autora

Valdštejnský lis

Kdo by neznal Můj rodný dům, song, který u nás proslavil Pavel Bobek a který se může zdát táhlým a patetickým až do dne, kdy vám krajinu dětství vezmou bagry. Pak se smísí prach a slzy do té neobyčejné směsi, kdy čas trhne oponou. Vývoj jde dál a nepochybně přinese něco krásnějšího. Aspoň tak velí zásada dobrého mravu v obecné architektuře. Totiž pokud boříme, máme světu přinést něco lepšího. Kvalitoměr se obvykle velmi blbě shání v soudobém provedení a mnohé prověří čas, ale vyslovené plichty se naopak dají poznat ze dne na den.

Zalít, či nezalít?

Téma přísušků se nás drží v poslední dekádě pečlivě, a jakkoli nám ho vždycky změkčí nějaký ten deštivý týden, zůstává s námi. Vančurovsky se můžeme koupat za deště a zcela novodobě přitom sledovat na hladině oschlé listy lip spolu s pylem jejich květů. Rozebírá se to pořád dokola a zdá se mi, že ty kruhy na vodě jsou jen stále menší. Zvyšováním hlasu v diskusi se ale ještě žádný problém řešení nepřiblížil. I když: v prázdné studni větší ozvěna.

Pražské jaro

Zhruba od začátku dvacátého století se mezi perenami, tedy vytrvalými zahradními květinami, začínají hojněji objevovat kulturní variety, zkráceně kultivary. To je totéž co „odrůda“ a původně byly takto opisovány latinsky vlastnosti rostliny. Proto se všechny nejstarší pestrolisté odrůdy jmenují „variegata“, žlutolisté „aurea“ a červenolisté „atropurpurea“. Jakmile jsou původu kulturního, tedy vznikly přičiněním člověka, musí dostat rozlišitelné jméno. Bylo nutno vymyslet způsob, jak narůstající počty nově příchozích do světového sortimentu označovat.

Hampton Court

Britská Královská zahradnická společnost pořádá v paláci Hampton Court show s přídomkem „garden festival“ v poněkud prestižním hávu. Přece jen, koná se tzv. na královském majetku, v jedné z nejnavštěvovanějších zahrad v zemi, a to rovnou na prahu prázdnin. Jde sice o poměrně novodobou akci, protože na Anglii jsou tři dekády pořád docela novota, ale i díky dvouletému cyklu si drží dobrou pověst. Ta je založená především na jakémsi rodišti nových myšlenek. Akce se koná krátce po Chelsea Flower Show a říká se, že co se uchytí v Hamptonu, to má šanci příští rok v Chelsea.

Všechnomamové

Občas se k večeru v zahradě tak nějak zasekne čas, přilepíme se k nějakému místu jako vosa na bonbon a musíme si povědět „všechno“. Obvykle to začne nějakou tou faunou, protože ta nám není každodenním chlebem a vždycky takříkajíc něco značí. Hojnost slunících se ještěrek pozdraví léto a ve stejné době se vydá na lov obří ropucha Ráchel, matečná užovka přezdívaná familiárně „hadice“ a tu a tam napojíme pochrupujícího ježka. Každopádně jinak se obdivujeme už jen výhradně flóře, co nám kde vykvetlo, jak co roste, kdy se co vyselo a případně i co nám zašlo. To by se od zahradníků dalo čekat.

Ponaučení ze sadu

Zděděný sad neuděláte výstavním za rok, ba dokonce možná nikdy. Třeba se prostě smíříte s tím, že je to svérázný obraz krajiny, a vaše vůle věci „zglajchšaltovat“ do jediného obrazu světa se poněkud obrousí. Tu šrámem na noze, tam převrženým traktorem, onde újmou na duši. Každopádně jakkoli si téma nastudujete sebelépe a pohovoříte se zkušenými, jimž je denním chlebem, překvapení vás potká větší halda, než by se kdo nadál, a to všeho druhu.

Koupím si poupě

Nejsou moc daleko časy, kdy bylo vcelku běžné vidět maminku či babičku, kterak vysvětluje dceři, jak vybírat afrikán, rajče nebo růži. Děda ukázal vnukovi, jak má vybrat na podzim ze zakládky stromek. Maluju si to? Ale jo, mockrát jsem to viděl a vídám poměrně často i dnes, kdy to vysvětlují přátelé jeden druhému. Zkontrolovat prokořenění, prohlídnout si počet výhonů, očka na bázi a celkové založení kytky. Troufám si říct, že lidí, kteří si umí koupit pěknou kytku, výrazně ubylo. Ke škodě jejich i ke škodě zahradníků.

Itoh

Mezi šlechtitelskými záměry je řada nápadů, které jsou poměrně fantaskní. Pšenice se sekvojí zůstává naštěstí utopií. Často jde ale podnes především o nápad a o vůli dojít v hledání cesty až na meze jeho proveditelnosti. Myšlenka křížit bylinné druhy s dřevitými je jistě velmi stará, ale obvykle těžko proveditelná. Jedním z mála rodů, kde to vůbec lze, jsou pivoňky. K největším šlechtitelským fantaziím patří mezirodové křížení, které se dařilo například Mičurinovi v rámci čeledi růžovitých. U pivoněk se podařilo šlechtění zvané intersekční, to znamená mezi sekcí dřevitou a bylinnou.

Všichni jsme René

Tklivý příběh mlčocha ztvárněného Oldřichem Kaiserem (film Zahradníkův rok) mezi nás přinesl dvě dekády pozapomenutý příběh o zvůli peněz a moci, bezmocných zákonech, zoufalé nekompetenci úřadů a zlomeninách bezpráví v každém z nás. Také o selsky pařezovité povaze, z které zahradníci prostě vyrůstají a nesou si ji celý život. Každý po svém. Příběh je uložený vlastně v bezčasí a dost dobře by se hodil i k setkání Karla Čapka se starým „Fulinusem“, který na jeho vyslovené přání k vysněné kytce zabručel prostě jen to své „nedám“.

Umění pletí

Po betonové pěšince si to šine můj otec, doživotní zahradník, v doprovodu asistentky. Po devadesátce a operované zlomenině krčku se svět zmenšil na okruh dvou zahradních chodníčků. Zrovna pronásleduju pampelišky, a protože některé již kvetou, nacvičeným pohybem jejich čmejřivé bakule skryji nejdříve do dlaní a teprve pak je svobodně podryji. Zabrán v tuto bohulibou činnost, slyším jen úryvek jejich rozhovoru. Patrně začal důsledky nedávných dešťů. „To byste pořád jenom pleli,“ povídá konverzačně paní. Otec na to vědoucně odvětí: „O tom je celé zahradnické umění…“

Škornice

Z našeho denního slovníku výraz „škorně“ vymizel již dávno, ale kdysi jsem hrál středověké divadlo a naše botky s ostrou špičkou zanechávaly stopu docela přesně ve tvaru listu jedné hájové květinky. Ta mne ovšem zaujala nejen pro svůj tvar listů, ale pro poměrně všestranné použití a nebývalou odolnost i vytrvalost. V Lednici na Moravě jsme je obdivovali pod vzrostlým habrem v části parku zvané Arizona. Výheň a sucho, které zde zvládaly, byly těžkou zkouškou. Přesto byly schopny vytvářet díky svým výběžkům jakés takés koberce a vytrvávat na stanovišti celé dlouhé roky bez jakékoli péče.

Květinové slavnosti

Za posledních třicet let jsme mnohé dohnali, možná i předehnali, ale jedna kratochvíle mi u nás tuze chybí, a to květinové slavnosti či trhy. Měly u nás před mnoha lety velkou tradici a nechyběly v žádném větším městě. Dnes to zemím západní Evropy velice závidím a každoročně na nějakou takovou akci zavítám. Vím, i u nás nějaké ty trhy přece jsou, různá výstaviště to alespoň tvrdí. Bohužel až na výjimky mají tyto akce na můj vkus extrémně komerční charakter a jsou určeny spíše pro masové spotřebitele. Prostě to není můj šálek kávy.

Jilmy

Jeden z britských doyenů péče o stromy, Ted Green, si k devadesátinám nadělil knihu. Když jsem ji otevřel pro první prolistování, bezohledně mne pohltila na několik hodin. Mimo jiné se zde vyznává z velké ztráty obrazu krajiny, kterou niterně sám prožil – a tou byla ztráta jilmů. Na několika mizerných snímcích mimořádné hodnoty ukazuje, nakolik bývaly volně rostoucí jilmy mezi živými ploty nepostradatelným krajinotvorným stromem spolu s duby. Aha. Krajina, která nám může připadat poetická, až téměř parková, může jemu přijít jako vylámané zuby. Mezi duby chybějí jilmy.

Lecha

Lehce předjarní les umí být velkou krásou. Stromy ještě neraší a spousta kytek jako by se naráz rozhodla, že veškerou svou krásu rozbalí předtím, než se zatáhne zelená opona listoví dubů, buků, osik či habrů. Proč to dělají? Inu, je to jejich velice dobře promyšlená strategie a stojí za povšimnutí, kde najdeme tyto podrosty nejbohatší. Luhy jsou doslova přeplněné dymnivkami a orsejemi, vzácněji pak křivatci, ladoňkami či sněženkami. V sušších dubohabřinách a bučinách se pak flóra dost vydatně liší, na žule chudší a na vápenci bohatší.

Ambrózyho dub

Vyprávění v oboru dendrologickém, tedy mezi znalci stromů, se předávají z generace na generaci a obvykle je člověk nakonec někde najde i zapsaná v některé z významných knih. Přesto, nebo snad právě proto je občas zajímavé setkat se s informací velice původní. Obě války nás totiž připravily o mnohé a kolektivní paměť hodně utrpěla. Při historických rešerších, které jdou až k původním zdrojům, zjišťujeme, jak je ta naše paměť zrádná. Vzpomínky nemusí být fakta, a za dekády se tak lecjaká historka putující z úst do úst může docela proměnit.

Taky kradete?

Po zahradnictví se prochází pár a vybírá si tu ovocné stromky, tam nějaký ten stříhaný zimostráz. No a zem? Nehodila by se? Není moc těžká? Kamera se na ně dívá svrchu a zákazníci jsou podivně teple oděni, dokonce bych řekl nabaleni. Aha, oni to jsou neplatící zákazníci. Troufale bych si dovolil říci: zloději za bílého dne.

Dálnice

Kolem stolu se sejde pár lidí a mají něco projednat, dohodnout. Čeština nám krásně nabídla nastolování problému: můžeme ho hodit na stůl a vyřešit. Málokdo, když už na jednání přijde, z něho odchází s tím, s čím přišel. Obvykle máme vůli se vzájemně vyslechnout a při troše soustředění hledat východiska. Protože právě udržet pozornost všech u stolu je čím dál větší problém, rozšířil se nám pojem „zavnímat“. V éře vzdálených připojení a chytrých telefonů či hodinek se tak trochu „melioruje“ reálná přítomnost dotyčných.

Podléška

Drobné modravé kvítky jaterníků potkáváme v našich lesích zejména v bučinách, habřinách a doubravách. Jestliže se o některých rostlinách říká, že jsou běžci na dlouhou trať, pak tady je toto přirovnání zcela namístě. Setkání s nimi je vždy mimořádné a tak trochu sváteční, řekl bych až oslavné. Drží se totiž toliko na místech dostatečně nedotčených a ničím nerušených po dlouhá desetiletí, ba staletí. Mezi nánosy listí dokážou žít i vlastně docela samotné, občas s nějakou tou sasankou, plicníkem či mařinkou.

Jmelí

V zimních měsících jmelí často prozrazuje jeho vlastní stálezelenost a pro rozdílný odstín i texturu ho můžeme vypozorovat i v jedlích nebo borovicích. Tento poloparazit nás těžko kdy přestane fascinovat svou přičinlivostí i neúnavným šířením. Před pár týdny jsem narazil na staré krásné jabloňové sady, které jmelí dokázalo naprosto zdecimovat. Některé staré stromy se začaly dokonce pod vahou jeho obřích kotrčů lámat, čímž se ho tak trochu samy zbavovaly.

Trnky

Menší černé stromy se toulají v řadách po svazích, jak si mez řekne. Tu je řada kratší, tam zas delší. Rozbíhají se po pastvinách zdánlivě nepravidelně po jednotlivých lánech vlastníků a každý ví, který strom komu patří. Můžete v nich hledat snad i jakýsi kód, podpis tohoto kraje. Tichov vypadá shora skoro jako pták s roztaženými křídly. Valašské osady jedna vedle druhé mají svůj půvab a život.

Perry

V západní Anglii na hranici Walesu najdete oblast tří hrabství, která jsou vyhlášena produkcí ovoce. Najdete zde i bájnou „Májovou horu“, z níž můžete přehlédnout za dobrého počasí významnou část pahorkatiny, jež dala za vznik tolika ovocným sadům. Zatímco jižnější polohy jsou rovinaté a daří se na nich především jablkům pro slavné anglické cidery, pomezí hrabství Herefordshire a Gloucestershire je jako stvořené pro hrušky. Z nich se tu vyrábí kdysi slavné perry, které nyní tak trochu vstává z mrtvých.

Thenford

Diváci šesté řady seriálu The Crown (Koruna) mohli snadno přehlédnout epizodní roli, kterou sehrál Michael Heseltine. Pamětníci jeho úlohu ve vládách Margaret Thatcherové a Johna Majora ovšem těžko. Vysloužilec vrcholné britské politiky koupil v polovině sedmdesátých let v Thenfordu venkovský dům z 18. století spolu se zahradou, farmou a pozemky a více než stošedesátihektarovou usedlost kultivoval v pozoruhodné dílo člověka. Zaslouženou pozornost budí zejména třicet hektarů někdejších porostů, které proměnil v uznávanou zahradu a živé arboretum.

Od krupny ke květnici

První městské parky vtrhly do pražského městského prostoru před bezmála dvěma stoletími a procházka po Chotkových sadech či promenádě Na Šancích při Koňské bráně patřila mezi kratochvíle nového životního stylu. Do ulic a na rynky či někdejší tržiště vtrhly nečekaně stromy, hradby byly strženy do příkopů a na nich vznikaly nedělní promenády z fundací mecenášů a obecní smetánky. V kioscích hrála kapela, stánky nabízely první kávu, teplé mléko a cukrlata.

Proč pěchava?

Marketing proniká i do zahradnického světa a síla značky může nad kvalitou zvítězit i v docela nečekaných kláních. Ve světě běžné spotřeby nás to nepřekvapí a jsme více či méně odolní díky každodennímu tréninku. Nejspíš každý z nás je někdy nucen podlehnout a koupí prakticky prázdný obal s modifikovaným škrobem ochucený neznámou sloučeninou v ceně oběda s polévkou i moučníkem.

O míchání hrušek s jablky

Dobrá diskuse dříve nebo později musí dojít do fáze, kdy to někdo nevydrží a vysloví trochu nepatřičný, až zavádějící argument na podporu své teze. To je ta chvíle, kdy někdo z přítomných musí nutně prohlásit: „Teď nám tu ale mícháš hrušky s jabkama.“ Přesně tak. A to se nedělá. Ani v kuchyni, ani v sadě, ani ve sklepě, prostě hrušky a jablka jsou dvě různé věci. Co to plácám? Já vím, že se výše uvedené mnohde děje, ale jsou to spíše obezličky. Pokud jste někdy jedli například pravý neslazený frgál s povidly z křížal, dáte mi za pravdu.

Zemní baly

Každá profesní hantýrka má svá specifika a zrovna spojení „strom dobývaný se zemním balem“ může znít třeba i srozumitelně, ale co se za ním, sakryš, vlastně skrývá? V poslední dekádě nabylo sázení stromů na popularitě, po prvotním nadšení a smělých plánech jsme se ale dostali do fáze vystřízlivění. Z mnoha velkolepých projektů nezůstalo nic, jiné jsou pod těžkou palbou kritiky. Proč? Ukázalo se, že řada lidí podporovala sázení stromů se vcelku legitimním očekáváním jejich růstu. Tedy že se jaksi ujmou a budou za deset let třeba krásné.

Staré, nebo nové odrůdy?

Svět pěstování nových a starých odrůd jabloní má zastánce, jejichž cesty se moc neprotínají. Moderní odrůdy, často odolné až rezistentní vůči houbovým chorobám, se staly doménou zahrádkářů, kteří si hýčkají své výpěstky u domu na typových podnožích v nízkých tvarech. Cílem jsou jablka na zpracování a především k uskladnění. Tedy zdravé pěkné plody. Staré odrůdy oproti tomu míří nejčastěji ve vysokokmenech na semenáčích do krajiny coby stromy podél cest a do extenzivních sadů. Plody sice nějaké očekáváme, ale střídavá plodnost nám nevadí

Lidová pomologie

Zahradník, vydavatel a zahradní architekt Josef Vaněk z Chrudimi by se patrně zapýřil, kdyby viděl, jak dnes jeho desetidílná „Lidová pomologie“ stoupá na ceně. Jeho nejrozsáhlejší nakladatelský počin vycházel od roku 1935 a byl zastaven až rokem 1948, přičemž ze slíbených dvaceti dílů vyšla polovina. Dodnes se lidé ptají po ořešácích, révě vinné či druhé stovce hrušek, které bohužel nikdy nevyšly.

Co se změnilo?

Když se zahradníci sejdou kolem stolu, rádi si zavzpomínají na své začátky, školní léta, praxi a vůbec. Také se vzpomíná na závody dávno zaniklé, šéfy, kteří už se dívají shora, a jak se co dřív dělalo. V kaskádě naprosto nekritického vzpomínkového optimismu se skrývá ale také několik poměrně velkých změn, ke kterým došlo poměrně nedávno. Na prvním místě je to kvantum všelijakých strojů a stroječků, které jako zahradníci využíváme. Pro mnoho z nás jsou to akumulátorové či benzinové hračky a přinášejí obvykle velkou pomoc.

Knihy

Okno do světa zahrad otvírají stovky a stovky knih, v kterých je opravdu těžko se vyznat. Která je spíš pro laika, nadšeného pěstitele či zahrádkáře? A která cílí na profesionální zahradníky, jsouc pro náhodného kolemjdoucího nečitelná? Rozdíl mezi profesionální a hobby literaturou se nám v době pofaktické tak nějak setřel. Jako by všichni rozuměli všemu a nebylo se co nového učit. Všechno máme přece po ruce na tři kliknutí. Možná i méně. Stačí, aby nás cokoli napadlo, a „on“ už ví, na co myslíme.

Novější články Starší články