Strom jako architektura

Chceme tak moc?

Strom jako architektura
Chceme tak moc?

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Před nějakým časem uveřejnil architekt Adam Gebrian video, v kterém stojí na Smetanově nábřeží jen kousek od Karlova mostu u pařezu lípy a ptá se: „Chci tak moc?“ Očekává totiž, že někdo přijde a strom vymění za nový v reálném čase. Nebo aspoň v nejbližším možném termínu. Jeho poznámka i očekávání jsou zcela legitimní; ve světě stromů v ulicích probíhá v posledních letech revoluce, jaká tu nebyla víc než sto let. A je škoda, že se odehrává trochu mimo obecnou pozornost. Odborníci se obávají, že by jim veřejnost trochu nerozuměla a všeobecné ochranitelství by dokázalo ochromit jakoukoli snahu po změně. Výše zmíněná nenaplněná očekávání ale možná ochromují celou snahu o zlepšení života stromů ve městě mnohem víc. Stejně tak jako odbornost schovaná za dveřmi.

Celá touha po krásných stromech pulzujících ve městech životem je hnána právě a na prvním místě očekáváním veřejnosti. Jako bychom si náhle vzpomněli na naše staré kamarády a jsme velice překvapeni jejich nemohoucností, zanedbaností či neživotností. Dáme jim tričko nebo klíčenku? Uspořádáme sbírku nepotřebností mezi přáteli? Příčina zůstává nedotčena. Chci tak moc, když žádám, aby stromy rostly? Ta očekávání jsou zcela „legitimní“, společnost přece celé roky o stromy vzorně pečuje, nebo ne? Nepříjemné pravdy o tom, že stromy jsou řezány po dekády jako salám, jen aby nám nespadly na hlavu, až končí pařezem, vyplouvají pomalu na povrch. Péče je to pouze terminální a spíš jde o naše bezpečí než o ně. Podobně se sice nové stromy celá léta sázejí a můžete se jejich zakopáváním z lecčeho vykoupit, ale neujímají se a nerostou. I tady se ukazuje, že o „život“ stromů se vlastně nikdo nestará. Najednou chybějí celé generace stromů. Takže chceme tak moc.

Rychlá výměna chcíplého stromu za nový je paradoxně přesně to, co bychom chtít a očekávat opravdu neměli. V této potěmkiniádě jsme totiž žili víc než třicet let. Naše očekávání by měla směřovat především k tomu, abychom dali stromům takové stanoviště, kde si své potřeby vyřeší především samy. To je momentálně směr a diskurz odborné debaty, která je velmi živá, názorově rozmanitá a díky tomu jde po příčině. Jestli se tento pluralitní trend jdoucí po jádru pudla udrží, nebo ne, záleží víceméně na široké společenské debatě. Jinak stojí v záloze již četní „jestřábi“, kteří jsou připraveni prodat stromy eráru pěkně jako produkt a jít po kvantitě.

Vybíháme do akce s bazukou na mouchu. Najednou se ve společnosti objevují zadání a zdroje, které jsou zcela nekompatibilní se stavem věcí. Zcela „nové“ zadání a zájem společnosti nemá jaksi kdo vykonávat. Nejde jen o tradiční „nejsou lidi“, i když zahradnický stav vyhnaný z veřejného prostoru výherci nejnižších cen se samozřejmě jen tak nevrátí. Ukázalo se, že není ani správní rámec, jak stromy ve městě chránit, rozvíjet a udržet. Chrání je jen jako jedince zákon 114 o ochraně přírody. Inspekce životního prostředí se exponuje pouze na nejkřiklavějších kauzách se známkami mimořádné brutality. Poškozování dřevin je společností široce trpěno a neexistují dosud žádná ochranná pásma, ačkoli dřeviny sdílejí veřejný prostor legitimně nad zemí i pod zemí. Dole je vytrvale šikanuje silnější právní usazení inženýrských sítí a krok za krokem nevratně zabírá jejich prostor. Nahoře je to pak boj na mnoha frontách. Momentálně se v této věci odehrává masivní systémový protiúder, který by si zasloužil masivní podporu veřejnosti a statisíce lidí na náměstích. Protože větší šanci stromy nikdy neměly, a jestli to teď projedou, tak my s nimi.

13. května 2024