Naše nejstarší zelené pásy byly kdysi sázeny okrašlovacími spolky na zavezených šancích. Od té doby uplynulo 150 let, a logicky by se tedy dalo říci, že je čas na to, vysázet je znovu. Mnohé stromy přece tak dlouho nevydrží. Toto tvrzení nepostrádá jistou přímočarost, ale ve složitých problémech jednoduché odpovědi nehledejme. Pravda je, že městské parky procházejí obnovami po desítkách a stromy jsou v nich káceny po stovkách. Vede to k dramatickým střetům, které patří k nejhlasitějším v současné společnosti. Drsnější téma je už snad jen parkování. Máme šestatřicet let po sametové revoluci a před ní i po ní přece fungovaly správy zeleně, které úpěnlivě pečovaly o naše parkové dědictví. Proč tedy dospíváme často k takto drakonickým řešením? Jak to, že se o parky nestaráme průběžně s náležitou péčí?

I zde máme jednoduchou odpověď na složitý problém. Protože lidi se zajímají o parky, až když tam zazní motorové pily. Ani zde nebudeme hledat jednoduchou odpověď, jakkoli nepostrádá racionální základ. Začátek mnoha dialogů o parcích se odehrál právě díky motorovým pilám. Náš společenský vztah k parkům se skutečně rapidně změnil a vedle součásti veřejného prostoru města plní i řadu dalších funkcí. Náhle se totiž ukazuje, že jedině parky městské a národní jsme ochotni chránit. Zbytek krajiny v meziprostoru jsme tak nějak tupě obětovali pro vykořisťování agrobarony a bezbřehé plundrování korporacemi. Nějaký ten mezipás, biokoridor či mokřádek na této věci v objemech, v kterých se dějí, nic nemění. Malé farmy zůstaly ostrůvky rezistence.

Jak to souvisí s parky ve městech? Velice. I ony se staly posledními útočišti a ostrůvky, spolu s vágními prostory nové městské divočiny. Tam nyní míří kroky ornitologů, mykologů a entomologů, neboť vše živé se přesunulo ze strojového pesticidária protkaného asfalterií aut a cyklodálnic právě sem. Do zbytků parků. Asi trochu zuříte, máme přece krásné parky. Ne tak úplně. Většina z nich se rozpadá, protože s nimi nejsme schopni nic dělat a držíme se svými zájmy navzájem v šachu. Park je především kulturní konstrukt a klíčovou úlohu v něm hrají solitérní stromy a jejich skupiny. Tento obraz milujeme už od romantismu. Tehdy jsme si vykáceli lesy a zatoužili jsme vidět tu či onde tuto krásnou pastorálu. Vznikly krajinářské parky přičiněním šlechty. Nyní jsme věnovali krajinu autům, skladům a cyklodálnicím pro stále rychlejší svět měst. Proto si hýčkáme parky, v nichž se nám neodvratně rozpadají před očima staří velikáni, ke kterým si vážeme náš život a nechceme je dát. To paralyzuje naše rozhodování. Emoce z ubíhajícího času a nenávratných ztrát.

Stromům přitom necháváme neustále zhoršovat podmínky k životu svými potřebami. Poškozování kořenů výkopy, pojezdem, solením, obrusem z pneumatik a vibracemi dávají dohromady soubor podmínek reprezentujících soustavné zhoršování. To ovlivňuje potenciální dožití a vcelku oprávněně se můžeme domnívat, že stromy ve městech již nikdy nedorostou svého optima jako ty nejstarší, které dnes ztrácíme. Odporuji si? Ne tak docela. Komplexní obnova často kácí park, do kterého se léta lily miliony na oprašování a tzv. „provozní bezpečnost“. Na rozhodnutí nebyla odvaha, vůle či schopnost. Pak se objeví balík peněz a vůle přestřihnout pásku v daném volebním období. Těmto svodům se těžko odolává a stávají se tam palivem pil. Všechno naráz. Jak by mohly být naše parky věčně mladé a krásné, kdybychom hospodařili a naučili se rozhodovat, kdy kácet a kdy sázet.