Svého času jsme úpěli v předmětu Prostorová kompozice, kde se za našimi zády neustále procházel architekt Drápal, lomil rukama a naléhavě deklamoval: „Narušte stereotyp.“ Ta slova mi stále zvoní v hlavě, protože je opakoval donekonečna – a proto věřím, že otázka „Kde je blizna?“ mohla mezi botaniky zrodit i narušené jedince. Protože my jsme z narušování stereotypu opravdu šíleli. Koupal nás v tom dokonale. Když se za někým architekt se zájmem zastavil se slovy „Tady se něco rýsuje“, všichni jsme se seběhli, abychom se přiblížili i my. A skutečně, koupel zabrala a časem se naše dílny skutečně začaly reálně přibližovat svými modely ideálům narušování stereotypu. Je to nezapomenutelné, a ačkoli se jednalo o prostorovou kompozici hlavně v pevných architektonických hmotách, nejvíce mi dnes přijde do pera v komponovaných záhonech.

Obecně se má za to, že Příroda je nejmoudřejší, jakkoli krutá, a nejkrásnější, jakkoli to trvá tisíc let. V městském intravilánu veřejného prostoru jsou naše ruce svázány nevítaným zbytným obyvatelem, člověkem, který přírodu neustále disturbuje v jejím konání. Zejména nemá rád projevy první sukcesní fáze a její proaktivně agresivní stoupence, kteří masivně napadají jeho skvělé kompozice vzešlé z veřejných soutěží. Proč? Protože narušují stereotyp. Více či méně dramaticky prostě zaplevelují cokoli, co postavíte, k obrazu krásy člověkem zrozené.

Probudilo to v nás tedy umění zkratky a půjčujeme si od přírody některé motivy, které lidstvo začne považovat za oku libé, a ty komponujeme. Zajímavou obětí této vášně vtahovat přírodu do měst se staly semeníky. Najednou jsou jich plné závěsy, cejchy, tapety, ba i linolea, svítí jako lampičky a hlavně jsou z nich sochy do zahrady vyňaté z měřítka a vyvedené z rzivé oceli, skla či plastu. Přitom když přijdete z pravé divočiny domů, máte jich plné ponožky, kalhoty, svetry, auto a následně pak doma závěsy, cejchy… a tak dále. Tam mohou být ta skutečná semena s těmi nakreslenými leckdy ve při. Příslušná osoba může být vykázána i ven. Tohle mi sem netahej. Přitom má sama na tričku natištěnou pampelišku. Nejvíce celou situaci nechápou nebohá zvířata, která jsou k migraci semeníků samozřejmě stvořena samou Prozřetelností.

Semeníky narušují stereotypy velmi urputně a jsou součástí „hnědé“ vlny, na kterou si možná leckdo vzpomenete. Mentální stereotyp říká o květinovém záhonu, že co je hnědé, je špatné a musí se to vystřihnout. Takovým milým precedentem je semeník okrasných česneků. Je totiž dlouho dokonale sférický, souměrný a soustružený. Sošně tyčí se v záhoně na sošné tyčce a vypadá jako jedna z těch uměleckých plastik, které ho tak věrně napodobují. Samozřejmě, když je z oceli, svítí, hraje a má USB port, nebo aspoň wi-fi, je to záměr a neplejeme ho. Ovšem běda, když je z materiálu podléhajícího zkáze. Kolemjdoucí občané každý týden vedou disputaci na téma Je to ještě hezké?, zahradníci jako ostříži hlídají slabší kusy, které selhávají. Vykývané musí pryč, zlomené taky a ty příliš řídké též. Semeníky nám bohužel jaksi začínají v průběhu léta pelichat. Pak přijde ten kýžený moment, kdy jsou všichni už tou krásou dostatečně unaveni, zahradníky prostě přestane to vybírání bavit a nahážou je všechny na valník. Myslíte, že druhý den někdo přijde s otázkou A kde jsou ty krásné semeníčky? Já si je chtěla vzít domů. Tak zase za rok, paní.

V každém tom semeníčku se ovšem skrývaly stovky skutečných validních semen, které začnou klíčit v touze splnit svou misi a ovládnout svět. Příroda zde ve své moudrosti nastoupí s maximální brutalitou.