Před dvaceti lety jsem díky svému spolužáku Štěpánu Špoulovi měl šanci nahlédnout do Etnobotanické zahrady v mexickém městě Oaxaca de Juárez. A co víc, nahlíželi jsme rovnou s jedním z autorů. Alejandro de Ávila mi utkvěl v paměti jako rozvážný lysohlavý chlapík, který nám zvolna upředl před zraky příběh celého díla, které spojilo úsilí botanika a umělce. Francisco Toledo a Luis Zárate vnímali prostor a rostliny především z pohledu výtvarného. Společný důvod ke vzniku zahrady při někdejším klášteře Santo Domingo našli v objevování vztahů mezi rostlinami a lidmi v místním regionu. Celé místo se mělo proměnit po „pobytu“ mexické armády v luxusní hotel s parkovištěm, ale stalo se něco docela jiného. V roce 1998 zde byla otevřena zahrada, která se stala jednou z hlavních atrakcí. Zcela právem.

Kdysi jsme ji navštívili coby tři začínající krajinářští architekti a pamatuji si podnes, jak nás drásavě šokovalo i uchvacovalo, když nám Alejandro popisoval vznik celého díla. Rostoucí idea totiž od stolu vyhnala právě krajinářského architekta, který ostatní svazoval svými ustálenými postupy a omezoval kreativní část práce. To nás trochu zdrtilo, ale sebetrýznivě inspirovalo. Za sebe mohu říci, že si tuhle, doufejme zdravou, pochybnost v sobě nesu. V mém osobním žebříčku stále zůstává tato zahrada v horní desítce a má nedávná návštěva na tom nic nezměnila. Naopak.

Proč? Všechny rostliny využité při budování této zahrady byly přineseny z okolí a každá má svůj příběh záchrany. Nejčastěji šlo o dřeviny vyzvednuté v místech budoucí výstavby, kde by nenávratně zanikly. Mnohé z těchto rostlin jsou sukulentní povahy a lze se důvodně dohadovat o jejich věku, protože mohou být i staleté. Součástí je mnoho druhů rostlin léčivých a ceremoniálních, využívaných místními etniky. Často jde také o plodiny využívané k pravidelné sklizni počínaje kukuřicí, chia nebo laskavci až po různé druhy agáve, z kterých se pálí mezcal.

Samozřejmě nechybí mnohé kakty, včetně gigantických sloupců či svícnů a placatých opuncií. Z ovocných druhů jsou tu samozřejmě ty běžné i ty méně známé. Mango, anona, papája, guava nebo zapota patří k místním zdrojům potravin. Výsostné místo patří samozřejmě kakaovníku, který k regionu Oaxaca patří včetně čokoládových mlýnů. Exotický vizuál umocňuje papírová ceiba s trny na kmeni, Montezumův cypřiš, bahenní tisovec nebo rozkladité Enterolobium s plody připomínajícími sloní uši. Seschlé semeníky jsou ve skutečnosti lusky a jednotlivá zrna v nich charakteristicky rachtají.

Pokladem zahrady je ovšem vizuální koncert, který dokázali snoubit autoři od rostlin až k místní geologii, protože práce s kameny a drtěmi je tu dotažena do obrazů, které berou dech. Jakkoli je celá atmosféra velmi aridní, tedy suchá, téměř pouštní či polopouštní, klíčovou roli zde hraje voda, s níž si tvůrci pohrávají v celém areálu, jímají ji ze střechy kláštera a pouští ji skrz důmyslné kamenné rovnaniny do podzemních nádrží o celkové kapacitě až 13 tisíc kubíků, z kterých část systémem kanálků rozvádí po zahradě a zbytek do závlahového systému.

To podstatné ale netkví v samotném faktu posbírání tisícovky druhů místní flóry na jedno místo, ale ve způsobu, jakým s nimi bylo pracováno. Jakkoli byl z procesu krajinářský architekt vyloučen, může se právě zde velmi učit, jak snoubit stanovištní nároky rostlin s estetikou. Při tak vysokém počtu druhů nelze než smeknout před kreativitou a fantazií, s kterou byla expozice geoparku důmyslně a krásně osídlena botanickou zahradou s etnografickým přesahem. Protože o člověku v krajině je to tu především.