V rámci tradice zahradnictví jsem dlouho udržoval tzv. Alfonsův záhon, kde bylo několik brukvovitých zelenin. Ty pravidelně s nástupem podzimu zplenil kolemjdoucí zajíc a bylo takříkajíc po sklizni. Když se na podzim ozvala povědomá střelba, známý hopkal před honci, hodil floka u nás pod vraty a byl v bezpečí. Bohužel, jak už to tak v nepohádkových příbězích bývá, jednou přišel den, kdy to nestihl a skončil na pekáči. Tehdy se na záhoně urodilo a uspořádal jsem první beznákupový týden, kdy jsem téměř vyžil z toho, co zahrada dala, sůl, pepř a podobně v to nepočítaje.

To byla zajímavá myšlenka sama o sobě, byť to nebyla strava nijak zvlášť pestrá. Moji rodičové ovšem v této disciplíně coby zocelení zahradníci značně vynikají a překvapovali mě výsledky svého pěstitelství. Přesto mi v zásobách leccos falírovalo. Při čaji mi vysvětlili rozsáhlý systém směny s ostatními pěstiteli a chovateli. Jelikož 65 let pěstují česnek, který zčásti ihned vymění za med, disponují dvěma nejkonvertibilnějšími komoditami na tomto směnném trhu. Vedle kořalky již neexistuje snad lépe směnitelná věc. Možná vejce nebo pytle brambor. Nicméně ty mají své limity ve skladování. Česnek vydrží dlouho a med s kořalkou mají omezení jen v lačných mlsounech.

Objevil jsem netušený svět potravin, o kterých jsem se později dozvěděl, že jsou klasifikovány jako „neprošlé trhem“, tudíž pro svět statistiky a daní tak trochu neexistující. Zdá se, že jejich skutečný rozsah vlastně nikdo nezná, a jakkoli se komerční svět tváří, že jde o „nepřátele státu“, případně že neexistují, opak je pravdou.

Kolem roku 2006 se prodeje zeleninové sadby propadly a většina společnosti žila v bludu, že si vše koupíme. Prvními nahlodávači se pak stala rajčata, která si lidi začali pěstovat znovu sami s odůvodněním, že ta z krámu se prostě „nedají žrát“. Spolu s nimi odolávaly různé ty nakládané dobroty v rodinných recepturách, které se přece musejí dělat z domácího, jinak to není ono. Postupně se tak začaly záhumenky, zahrádky a různé květináče na balkonech a terasách dostávat znovu do kurzu. Když jsem pak za covidu zjistil, že i naši architekti mají na terase sadu rajčat, bylo to už podezřelé.

Petr Jehlička z Oddělení ekologické antropologie Etnologického ústavu AV ČR mi trend potvrdil. Tématem se zabývá více než dvacet let a podíl pěstujících ve společnosti postupně zvolna narůstá. Podle všeho dnes zhruba polovina českých domácností produkuje nějaké potraviny sama. Tento nárůst nemusí nutně znamenat celkové zvýšení produkce, ale za fascinující můžeme pokládat třeba to, že tyto rodiny pokrývají asi čtyřicet procent své spotřeby ovoce a zeleniny mírného pásma z vlastních zdrojů.

V obecném povědomí se tyhle skutečnosti ale moc nenosí. Ostatně není to moc měřitelné a čísla vyplývají ze zjišťovacích dotazníků postavených na tvrzeních tázaných. Daleko populárnější je žonglování s čísly komerčního sektoru, tedy potravin prošlých trhem. Tam se můžeme hmatatelné spotřeby dotknout téměř denně. Vzpomenu si na zprávu z jakési vaječné krize, kdy se každý týden dovezlo ze Slovenska do Čech stejné množství vajec jako z Čech na Slovensko. Pro zdárný průběh Velikonoc měla přitom dost možná největší význam právě vejce, která vůbec nikam nejela a od slepice na talíř urazila sotva pár metrů. Takže když vidím v novinách zprávu, že sklizeň toho či onoho se snížila o čtvrtinu a čeká nás katastrofa v supermarketech, podívám se do tabulky samozásobitelů a vidím ty tisíce tun ovoce a zeleniny, které si sklidíme a sníme, aniž by kamkoli jely. Jako by vlastně ani neexistovaly.