Zatímco ve Spojených státech má myšlenka centra pro zahradní potřeby či kulturu tradici i ve víc než stoletých rodinných podnicích, v Evropě je podstatně mladší. Mnohá z takových míst vznikla postupně ze školek, zahradnictví, ale také z farmových krámků, ba dokonce i z řeznictví. Jak šel čas, proměňovaly se krámky se zeleninou a vejci zvolna v nabídku všeho souvisejícího se zahradou, po čem byla zrovna poptávka.

V Británii mají samozřejmě jasno a jejich nejstarší zahradní centrum slaví letos sedmdesátku. Najdete ho v hrabství Dorset, založil ho Edward Stewart a rodina ho stále provozuje, stejně jako již tři sta let školkaří. Ještě v roce 1742 pěstovali ve Skotsku lesní sazenice! Inu, tak to na ostrovech chodí. Všechno začalo přitom docela jednoduše: ve školce otevřeli kůlnu, z které začali prodávat hrnkované rostliny a různé zahradní potřeby kolemjdoucím. Edward nebyl čistě jen zahradník, byl také pilot, létal za války pro RAF a i poté doručoval z USA a Kanady zásilky se svou dakotou. Napsal svým sestrám tehdy z hotelu Ford v Torontu: „Viděl jsem budoucnost – říkají tomu zahradní centrum.“ Zahradnický byznys v Británii totiž válka v podstatě zničila; jeho slova tedy byla plná naděje a prorocká.

Prvním krokem byl právě prodej hrnkovaných rostlin, které umožňovaly celoroční prodej. To do té doby nebylo vůbec praktikováno, prodávaly se sezonně dobývané rostliny. Na jaře a na podzim. V roce 1956 přidali kavárničku prodávající čaj a sušenky. Začátkem šedesátých let již vybudovali regulérní zahradní centrum v Christchurchi a dostali se s ním i do televize. Amy Stewartová, vnučka zakladatele, říká: „To, co on udělal, stvořilo britské hobby.“ Pro většinu anglických zákazníků jsou skutečně zahradní centra místem, kde to žije. Ve Spojeném království jich je na tisíc, mají dvě stě milionů zákaznických návštěv ročně a jejich služby využívají dvě třetiny dospělých v populaci. Celé rodiny se zde zabaví, najedí a uskuteční rozličné nákupy všech možných venkovních aktivit nějak souvisejících se zahradou. Rostlá tradice je tu ovšem patrná, protože obvykle si návštěvníci chválí doporučení pro jejich zahradnickou vášeň, předváděné kombinace rostlin a zejména odbornost personálu a jeho kvalifikované rady. Proto se zákazníci vracejí a celé dekády mohla zahradní centra existovat vedle maloobchodních školek. Jedny se proměňovaly v druhé a naopak, hranice mezi nimi nebyla moc dobře patrná a z našeho pohledu šlo prostě o různě vybavená „zahradnictví“. V miléniových letech se začala objevovat kolem dálnic zahradní centra korporací propojená do řetězců. A tam začal boj o zákazníka, kde se do sebe pustila globalizace s obyčejnou tradiční lokální zahradničinou. Ukázalo se, že britský zákazník je tak trochu oříšek, má svého zahradníka rád a umí ho v kritické chvíli podržet. Přece jenom, staletí rozvinuté zahradní kultury udělala své. Počet maloobchodních školek sice klesl o pár set, ale již vznikly nové a kampaň „Find your nurseryman“ podpořila i královská zahradnická společnost. Aby ne.

Nejspíš si nyní říkáte: Co je nám to platné? Ano, pro naše zahradnictví byl nástup německých řetězců hobbymarketů rychlá konečná a zanikly jich tisíce. Drobné desítky jich dokázaly převést svůj byznys do napodobování těchto center, čímž bohužel ztratily výjimečnost a hrají spíš druhé housle. Skuteční pěstitelé se chvíli dokázali pohybovat po výstavištích, odkud je vyhnaly nájmy, a ti, kteří nerezignovali rovnou, ještě chvíli zkusili kytky zasílat, dokud je nevytlačil agresivní marketing překupníků s čímkoli. Zákazník rozhodl.