Zimní krajina rozpadlého sadu v posledním tažení vypadá velmi neutěšeně a úplně vidím hejno havranů posedávajících na umrlých větvích. To by se jeden zakopal a označil křížem. Mám k třešním velice blízko, anžto u nás tak trochu lemují rodinný osud. Kdysi je s protierozně hospodářským úmyslem vysadil schwarzenberský šafář na pozemek, který jsme nadechli pozemkovou reformou, dědeček dosázel další dvě generace a z tržeb za ně financoval studia své dcery. To se pak na ně díváte drobínek jinak. Ty panské vzalo JZD při rozorávání mezí v sedmdesátých letech, ty naše dědeček zachránil dopisem na ministerstvo, kde varoval před sesuvem – a zřejmě k tomu kdosi přihlédl. Zní to nepravděpodobně, ale jsme na někdejších důlních polích. Třeba se prostě lekli.

Kulturní třešně roubované v korunce na ptačku mají svůj poločas rozpadu. Podle odrůdy se dožijí nějakých padesáti let, pak dojde k zásadnímu zlomu v koruně a za pár let se vezou. Výjimky potvrzují pravidlo, zvláště pokud si ohlídáte jejich výchovu v mládí. Znám třešeň na písčité labské náplavě z roku 1936, která vypadá jako princezna. Zbyla ovšem jediná z celého sadu. Myslím, že teď značná část z vás, čtenářů, má v kapse svůj třešňový příběh. Kdekdo ho má. Třešně k naší krajině tak nějak patří. Pro mnohé z nás to bude patrně první strom, na který jsme vylezli, páč nás honila mlsná. Na nich jsme se také mnozí naučili, co to znamená, že krást se nemá. Jiní to nepochopili dodnes.

Rozpadající se třešňový sad se stal atrakcí pro široké okolí a zejména v době květu jsou tu o víkendech za dobrého počasí procesí. Na první pohled se přitom válečné třešně rozpadají a pár stovek nově vysazených tu vypadá spíše jako komický sentiment mezi stovkami torz. Hospodář by zaplakal. No jo. Jenže nás už nefascinuje tento sad jako hospodářská věc, netěšíme se na třešně a jejich famózní výnos. Proč sem teda ty lidi chodí? Toť otázka. Zřejmě je baví ta apokalypsa kulturní krajiny, která tu živě probíhá. Něco jako ve filmu 28 let poté. Nic proti, vypnou dystopii na obrazovce, vezmou pizzu výjimečně do krabice a jdou ven. Už to je samozřejmě plus. Vytáhnou paty.

Sedíme nad projekty okolí Prahy a rozčilujeme se nad nechápavostí cyklokomise a jejími zásahy do krajiny. Nic proti bicyklům, ale ty asfaltové rychlodálnice jsou pro nás v krajině prostě ničivé. Procházejí sady na zemědělském půdním fondu, které se staly velmi populárním prvkem pro řadu zúčastněných a zainteresovaných. Jako krajináři jsme je brali s velkou rezervou, ale k našemu překvapení se staly opravdu žádanými. Kdo to bude sklízet? Ptáte se možná. Kdo se o to bude starat? Ptal jsem se též. Bohužel se na to dívám z pohledu hospodářského, a tedy nedostatečně dystopicky. Není v tom až taková ironie, jak se zdá. Vítězí v podstatě tři druhy sadů.

Prvním je zapomenutý sukcesní sad, což je ta třešňovka po sto letech. Takových je spoustu a přibývají. Jsou zajímavým fragmentem někdejší krajiny, kterou si tak trochu bere les. V dožívajících ovocňácích jsou jejich semenáče, sojky dotáhnou duby a plevelné dřeviny se vyřežou. Je to takový trnkovský obraz staré zahrady, který se z eráru udržuje. Druhým jsou extenzivní vysokokmeny mající ordnung, seká se v nich či pase a nic jiného se od toho nečeká. Třetí jsou pak nízké tvary pod dráty, protože tam stejně nic jiného nejde dát, a tam by si mohly děti třeba občas i něco sebrat, kdyby se nebály. Cestou dom ze „zanedbaného“ sadu si v supráči koupíme třicetkrát stříkané jablko za peníze, které zmizí v korporátu na druhé straně světa navždy. To jsme my.