Téma přísušků se nás drží v poslední dekádě pečlivě, a jakkoli nám ho vždycky změkčí nějaký ten deštivý týden, zůstává s námi. Vančurovsky se můžeme koupat za deště a zcela novodobě přitom sledovat na hladině oschlé listy lip spolu s pylem jejich květů. Rozebírá se to pořád dokola a zdá se mi, že ty kruhy na vodě jsou jen stále menší. Zvyšováním hlasu v diskusi se ale ještě žádný problém řešení nepřiblížil. I když: v prázdné studni větší ozvěna. Vody ubývá v mnoha směrech, a přestože to zatím tak trochu naslepo vykrýváme propojováním vodovodů a úsporným splachováním, nebrzdíme ani patami. Liberálové se rozplývají nad každým mokřádkem, konzervativci nad každou přehradou.

Soused ondy přesvědčoval město, že výsadbou stromů na pozemku města v jeho sousedství se vysaje voda, jíž zalévá svou mrkev a kedlubny. Na první pohled měl pravdu a při doposud běžné praxi zakopávání stromů bez naděje na dospělost by k němu kořeny nikdy nedoběhly. U námi navrhované technologie byly potřeby stromu vykryty v místě, aby nemusel rabovat záhony s mrkví. Optimismus, s kterým viděl, jak strom doroste třiceti metrů a napadne jeho záhumenek, jsem mu v jeho věku záviděl. Bez ironie.

S tím se vlastně nesetkáváme tak běžně. Pohledy na to, zdali stromy či zahrádku máme zalévat, jsou v podstatě jen dva. Pokud chci něco vypěstovat, musím zalévat, je ten první. Ten druhý je fatalistický a různými způsoby parafrázuje vtip o rozhovoru dvou planet, z nichž jedna si postěžuje, že „má lidi“. Druhá jí říká: „To je dobrý, to přejde.“ Totiž že příroda si přece poradí. Jí patří moudrost a poslední slovo. Tato druhá skupinka se nám pomaličku radikalizuje a lze občas i zachytit poznámky typu Takže vám to uschlo asi proto, že to bylo špatně navržený, ne?.

Vůbec nezávidím osvícencům, když se v deštivých týdnech snaží vysvětlovat problematiku narůstajícího sucha. I já bývám pravidelně grilován otázkou, které často chybí otazník: Přece v lese taky nikdo nestojí s hadicí, ne? Vybavím si proměnu našich lesů za poslední dekádu a říkám si, jestli to ti lidé nevidí, nebo co? My bychom rádi a všichni si to vnitřně přejeme, aby adaptabilita naší krajiny „stíhala“, jenže ona prostě nestíhá. S nejvyšší možnou mírou poznání a zároveň každý podle svých schopností se snažíme věci pomoct. Zcela sobecky, protože nám jde o kejhák.

Strategie zalévání má dva cíle. Ten jeden stojí na modelu „trávník“, který každou noc potřebuje svoje litry vody na metr, jinak není trávníkem. To lze soudit velmi snadno. Druhé zalévání směřuje k tomu, abychom zalévat nemuseli. Příkladem je „ujmutí stromu“. Do této skupiny ale patří i žijící rostliny, pokud se ocitnou v nesnázích. Nedávno jsem navštívil německou vesničku, kde v roce 2018 nabral starosta do lžíce svého bagru vodu z řeky a jel zalít spolu s místními hasiči místní tisíciletou lípu. Pochopili, že když tohle neudělají, přijdou o ni.

Tím se dostávám k Achillově patě fatalistů. Pokud jste se rozhodli nechat to stoprocentně na přírodě, připravte se na vážné ztráty. Protože přijdete o nové stromy, přijdete i o staré a v řetězové reakci se váš vůkolní ekosystém zhroutí. Funguje to jako celek, dejme tomu jako souostroví. Pokud budete pomáhat v kritických momentech svému ostrovu, bude se tento učit, adaptovat a stane se odolnějším. Jistě ne sám, ale s prohlubujícím se poznáním dokážete rostliny lépe živit, řezat či jim připravovat lépe stanoviště, aby se postaraly víc a víc samy. Trénink dělá šampiony. Ne každý, koho hodili do vody, se naučil plavat. Jen ti utopení se nepočítají.