Pod okny se nám před lety objevila linka semenáčků se sivými listy. Protože se vysely přímo mezi dlaždici a mlat na plné slunce, zprvu jsem je považoval za pryšce, které mají takový výpek rády. Později jsem musel uznat svůj omyl, anžto se z nich vyklubaly lnice. Nikoli naše domácí, ale apeninské, purpurové. Ty naše žlutavé se rády pečou na stráních a podél cest, vždycky tvoří takový houfek tu či onde a určitě je podvědomě znáte. Ty purpurové si můžete pamatovat z cest po Itálii, kde lehce valérují ve svých fialově purpurových barvách a málokdy je vidíte narostlé stejně, jako to umí v zahradách. Každopádně u nás pod okny v čistém mlatu podestlaném štěrkem narostou klidně přes metr – a to se sluní od rána do večera.

Jejich hloubka kořenění je pro ně docela zásadní, protože kůlový kořen si zjevně umí sáhnout pro vodu kamsi do hlubin. Kdysi mě velice překvapily pod staletým cedrem v moři jehličí, protože v těchto podmínkách pod starými koniferami nechce dohromady téměř nic růst. Ostatně s podobnými vyjádřeními na její adresu se setkáte i od botaniků, které tato rostlina překvapuje v tom, kde ji všude najdou. Od nížin po vysoké hory a od plného slunce až po polostín okraje lesa ji najít není problém.

Druhově jsou lnice velmi bohaté zejména ve Středozemí a z dvou set druhů, které byly popsány, jsou mnohé populární mezi skalničkáři. Často pochází z velmi suchých skalnatých podkladů a jde o rostliny nevelké. Jsou příbuzné hledíkům a zajímavá je jejich poměrně velmi pestrá barevnost. Najdeme je jak v jižní Evropě, tak v Africe a zasahují do Střední Asie. Některé se dostaly do Severní Ameriky, kde úspěšně kolonizují krajnice dálnic a spontánně se kříží. Právě jejich schopnost a ochota se křížit je často limitovaná jen tím, že se jejich areály neprotínají a s ohledem na jejich rozmanitou ekologii jsou možné kombinace zajímavé.

Stefan Rank mi nedaleko Dunaje ve své zahradě ukazuje lnici, kterou pojmenoval velmi přiléhavě „Peachy“, anžto má pěkně broskvová líčka drobných lvích tlamiček. Našel ji už před dvaceti lety, ale než pronikla do sortimentu evropských školek, chvilku to trvalo. Je to krásný trs, který považuje za náhodný semenáč purpurové lnice křížené s dalmatskou? Co to znamená? Míchali jste někdy teplé barvy se studenými? Na křížení a šlechtění je zajímavé právě tohle „míchání“. Tak třeba ostrožky jsou všechny studené, ale v Himalájích roste jedna, která je teple červená. Nebo třapatkovky jsou všechny studeně růžové či bílé, ale jeden druh v Missouri je žlutý. No a purpurová lnice má tři barevné formy. Klasickou fialově purpurovou, lehce valérující v tónech, růžovou a krásného čistého albína. Všechny tyhle tři barvy můžete křížit s dalšími lnicemi, například s dalmatskou, která je žlutá a ještě s poměrně velkými květy. Výsledkem je parádní rozstřel. Copak barvy, ty jsou krásné, ale ta ekologie. U lnic si můžete vybrat takové, které rostou vysoko v horách pod borovicemi v úplném suchu. Nebo jiné, které rostou osolené mezi kamením u moře. Případně v extrémně teplé stepi mezi kamením a trávami. Může se plazit, růst prutnatě anebo taky viset ze zdi podobně jako kamarádští hledíci. Navíc některé mají i velké květy, takže je k úvaze i to, jak celá květenství mají vypadat. K čemu nám to bude?

Lnice jsou takzvaně verzatilky. Velmi dobře se adaptují na širokou škálu měnících se stanovišť. Přesně tak vypadají naše města. Chvíli vedro, chvíli zima, teď výpek, za hodinu stín. Spíš sucho, ale někdy mokro anebo i solanka. A pak zas měsíc nic. Lnice si s tím poradí a kvetou celé léto. Hezky zlobí. Pardon, zdobí.