Na začátku devadesátek jsme slavnostně donesli z obchodu fungl nové máslo až z Německa coby výdobytek ze Západu s nápisem Goldkern. Tatík k tomu čuchl a zhnuseně prohlásil: „Kunerol, fuj, to jsme museli jíst za Hitlera, to do mě nedostanete…“ A taky jo. Celé roky jí prachsprosté máslo a my jsme se k němu ostatně také časem vrátili. Svět náhražek v otci zanechal trpkou vzpomínku, kterou nevymazal po celý život.

Vůči mnoha nešvarům a kazítkům zahradnického světa jsem, řekl bych, imunní a tak nějak jsem přijal „každému, co jeho jest“. Jestli někdo chce omotávat stromy jutou a vystýlat svět černým hadrem, tak je to sice pokročilá ignorance stavu poznání, ale také jeho cesta. Co mě ovšem vždy neomylně roztočí, je téma tzv. „náhrad“. Z tohoto stínu patrně už nikdy nevylezu, protože tímhle slovem začíná hymna místního zahradnického „tostačismu“. O čem je řeč?

Před sto lety si zahradník vyhrazoval celkem běžné právo vám objednanou odrůdu nahradit jinou, stejně hodnotnou, pokud danou prostě neměl. Museli jste na objednávku napsat, že takovou záměnu nepřipustíte, aby se tak nestalo. Dnes nepřípustné jednání. Jak to bylo možné a proč to bylo poměrně běžné? Míra kritického hodnocení byla u zahradníků velmi vysoká, a jelikož byli všichni takříkajíc „z jednoho vrhu“, chovali se k pěstovanému sortimentu stejným metrem. Pravidlem bylo, že se pěstovala vždy nejlepší odrůda ze všech v dané kategorii. Tak to platilo mnohde až do devadesátek, ačkoli důvody k sortimentálnímu konzervativismu byly různé, u nás třeba železná opona. Modrá střední podzimní astra Blaue Lagune zvítězila většími květy nad Prof. Kippenbergem, který navíc odnožoval (což tehdy byla nectnost). Takhle to bylo od okurek přes jablka k maceškám až po pereny, azalky a co vás napadne. Má to velikou souvislost také se šířením chorob a škůdců, protože tyto se také neustále vyvíjí a šlechtění nejenže zlepšovalo vlastnosti rostlin, ale neustále utíká patogenům. Právě takto se udržovaly odrůdy čisté a sortiment přijatelně štíhlý.

Zahradníci byli velmi poučeni, protože kdykoli došlo k „přetečení“ sortimentů, o čemž tu občas píši, byla to katastrofa, která stála mnoho úsilí a společné práce k překonání a pozitivnímu výběru. To se stalo vždy, když nějaká kytky přišla extra do módy. Nebyly to jen známé tulipány, ale i pivoňky, lilie, šeříky, lekníny anebo také denivky, pěnišníky či čarověníky. Mnohé rostliny si takovou dobou prošly a jejich sortiment bez ohledu na kvalitu zcela filatelisticky zaplavil zahradnický svět. Obvykle se „všude koukol mezi pšenicí“ obrátilo a vyřazovaných rostlin bylo násobně více než těch, které se ustálily jako „nejlepší ze všech“. Přirovnejme si to například k populární hudbě anebo boomu malých pivovarů. Čas ukáže, ale není to jen neviditelná ruka trhu.

Záplava novinek, které nejsou novinkami, na zahradníky hodně tlačí a kvantita se „sílou značky“ vítězí nad kvalitou. Světové distribuce se zmocnily korporace, které každoročně cpou do oběhu tisíce nových jmen bez jakéhokoli prověření. Marketing masíruje koncové zákazníky a školkaři jsou v kleštích poptávky, která nemá s kvalitou co do činění. Je to smutný příběh, kdy na stejných plochách pěstujete desetinásobný sortiment, osvědčené sorty jsou vytlačovány z trhu, a protože „nic není k sehnání“, musíte často většinu poptávaného alternovat. A když nemáte tu „nejlepší ze všech“, sáhnete po tom, co máte. Tak propadáme bohaté nabídce světa náhražek, které jsme nepotřebovali a nechtěli, ale je jich všude dost.