Notných pár let se probírám archiváliemi a mapuji historii pěstování vytrvalých zahradních květin v českých zemích. Základem jsou zahradnické časopisy, které jsou dochovány a tvoří souvislou časovou osu. Druhým zdrojem jsou pak zahradnické ceníky a katalogy, jež jsou z povahy věci poměrně vzácné, protože pozbytím platnosti je lidi holt většinou zahodili. Pozoruhodné jsou pak pozůstalosti některých osobností chráněné vesměs úzkostlivě a důvodně rodinami, kterým se tu a tam podaří najít pro ně budoucnost – anebo je také nenávratně ztratit. Obé se stále děje. Drobnosti se objevují neustále.

Typicky jde o činnost zahradního architekta či pěstitele, který zcela pohlcen prací po sobě nechal jen velmi málo archiválních stop. Druhdy jde také o osobnosti s velmi krátkou talentovanou nití života, jako byli pardubický zahradník Oskar Smrž či první zahradní architektka Zdenka Košáková. Pominu-li samotný úsvit používání vytrvalých rostlin, který již navždy zůstane zahalen tajemstvími, nejzajímavějším obdobím je bezpochyby ona raně československá epizoda, zejména pak doba hospodářské krize ve zlomu meziválečných časů.

Československá republika vlítla do dvacátých let jako progresivní a inovativní demokracie, v níž vzkvétala celá řada zcela nových oborů. Staly se enormně moderními „důkazy doby“, a kdo nešel s tímto větrem, jako by nebyl. Ne nadarmo náš neúnavný profesní kolega Vejtasa nazval svoje firemní noviny skromně „Trvalky vítězí“. Po překonání válečných útrap, hladomoru, španělské chřipky a bojů o celistvost území přišla těžko uvěřitelná jízda trvající několik let a spojená s tak neskutečným rozvojem, že to až bere dech. Za poslední dvě dekády se mi podařilo poskládat několik desítek ceníků z této „první půle“ meziválečných časů. Jsou mnohem vzácnější než ty z třicátých let, ale tím spíš dokládají naprosto raketový rozvoj. Z upocených seznámků na poválečném dřevitém papíře, který byste na kadiboudě využili jen s největšími obavami o svou sedýnku, vznikaly najednou stostránkové almanachy s obálkami od špičkových grafiků, všívanými fotografiemi vysokých kvalit a barevnými soutisky pro nejatraktivnější květenu. Podniky rozvíjely obchodní politiku s distribucí po republice a troufaly si i mimo ni s německými mutacemi ceníků, nejen pro zákazníky našich Sudet. Sortimentem jsme nijak nezaostávali za Evropou, naopak, i u nás se uváděly novinky a exportovalo se i ven.

Pozoruhodným momentem je souběh extrémní zimy 1929, vichřic a sucha, které vedly tehdejší Svaz perenářů ke společnému zdražení. Analýzou tehdejších ceníků je ovšem možno doložit, že šlo spíše o strategickou práci s cenou u některých položek. Zahradníci z nížin se také naučili spolupracovat s těmi výše položenými, kteří měli sníh a nebyli zasaženi tolik. Tím obor takříkajíc „dospěl“ v mnoha směrech. Když v roce 1932 zasáhla naplno hospodářská krize, došlo k poněkud panickému vydávání nových ceníků uprostřed sezony a ponížení cen leckdy až o třetinu, což odbytu stejně nepomohlo. Jisté je, že díky společnému postoji všech hlavních hráčů obstál například kvalitativní standard expedovaného zboží a firmy se naučily masivně investovat do propagace či oddělení zahradní architektury. I díky tomu máme z třicátých let již násobně více dokladů o obchodní činnosti desítek specializovaných perenářských závodů. Dříve narození z vás si možná vzpomenou na firmy Walter Chuchle, Konifery Žehušice, Veselý Molitorov, Böhm pražský i blatenský, Vejtasa Jaroměřice, Riedl Boskovice, Bratři Schützové Olomučany či Kidery & Preissner ze Žatce.