Čím tišší, tím lepší

Newyorská hudebnice Cassandra Jenkins se proslavila kritikou oceňovanými alby An Overview on Phenomenal Nature (2021) a My Light, My Destroyer (2024). Ve své tvorbě vytváří vrstevnaté zvukové krajiny, nejde však o pouhý experiment pro experiment – naopak, její poslední dvě desky patří k tomu nejlepšímu, co v posledních letech vzniklo na současné scéně. Album My Light, My Massage Parlor volně navazuje na desku My Light, My Destroyer. Tam jsme loni mohli objevovat snové odstíny Kim Deal a kapely The Breeders, kosmické vize Grama Parsonse a Cocteau Twins i křehkost Aimee Mann a Aldous Harding, ale jsou to spíš jen skryté odkazy. Jenkins se nepředvádí, že „něco“ zná, ani se nesnaží znít jako někdo jiný. V textech čerpá z vlivu feministických prozaiček, jako jsou Rebecca Solnit a Maggie Nelson, jejichž díla spojují různorodé nitky – osobní, politické i pozorovací –, a vytvářejí tak něco hluboce osobního. Posloucháte tiché útržky rozhovorů i jemné výbuchy kytar a celou desku provází prazvláštní, ale funkční kombinace napětí a odstupu. Nahrávka začíná a končí za vlahých svítání a zpěvačka na různých místech vzhlíží k nebi – k letadlům, raketám a meteoritům. Pozoruje obyčejné věci kolem sebe: obdivuje delfinium a narcisy v květinářství, modř naší planety při pohledu z vesmíru, oblohu z okna autobusu i králíčky ve zverimexu. Její hudba nás donutí dívat se na svět zblízka, vtáhne nás a zpomalí. Nové skladby na desce My Light, My Massage Parlor nesou podobné názvy, sdílejí společné motivy, avšak zpěv na nich neuslyšíte. Nejde přitom o pouhé instrumentální verze známých písní – Jenkins své původní nápady dál rozvíjí. Ve skutečnosti jde o pravý opak bonusových remixů, které umělci často přidávají k reedici svých alb. Pod jejím vedením skladby získávají tišší, kontemplativnější polohu a svou náladou připomínají tvorbu japonské legendy ambientní hudby Hiroshiho Yoshimury (jehož desky Surround a Green tento žánr v podstatě definovaly). Písně se pohupují na hranici vědomí a nevědomí, jsou hypnotické a uklidňující. Sama Jenkins si z celého konceptu dělá legraci, když říká, že konečně vydala své „masážní album“. Nádherná deska, při které možná usnete – ale určitě si ji pak pustíte znovu.

Cassandra Jenkins: My Light, My Massage Parlor, Dead Oceans, 33 min.

Na hraně konvencí

Výstava nabízí pohled na české umění devadesátých let a jeho nejvýraznější projevy. Na příkladu téměř čtyřiceti významných umělců – mezi nimiž nechybějí Petrbok, Bolf, Skrepl, Kovanda, Kokolia, Černický a další –, kteří vstupovali na scénu především po sametové revoluci, jsou představeny hlavní tendence tehdejší tvorby. Součástí výstavy je také „vizuální archiv“: populární média, noviny a časopisy, jež ilustrují divokou, často nesourodou a místy až nevkusnou vizualitu onoho desetiletí. Snad se mezi exponáty najde i první vydání politického bulváru Spy!

Svoboda v pubertě – umění 90. let, Galerie umění Hodonín, do 19. 10. 2025.

Tarantino a Altman

Dva pohledy na továrnu snů od dvou velikánů Hollywoodu. Ve svém devátém filmu si Quentin Tarantino vysnil rozvernou retro verzi zlaté éry amerického filmového průmyslu v Los Angeles. Tenkrát v Hollywoodu patří k jeho vůbec nejlepším scénářům – není divu, že má nyní potíže s napsáním dalšího (projekt Movie Critic nedávno odložil). Jednou z Tarantinových inspirací byl Hráč, klasická filmová freska legendy amerického nezávislého filmu Roberta Altmana. Oba filmy nyní promítne kino Aero, a to dokonce během jednoho večera – Tarantino by jako fanoušek podobných „double feature“ promítání jistě vrněl blahem.

Tarantino a spol. – Továrna na sny, kino Aero, Praha, 19. 9. od 18 hod.

Mlč aspoň chvíli

Povídky, v nichž se zdánlivě nic neděje – to je můj zdaleka nejoblíbenější žánr. Jenže pozor: psát o „ničem“ je jedno z největších umění. V televizních seriálech byl na podobném konceptu vystavěn Seinfeld – a dodnes bývá považován za nejlepší sitcom vůbec. Naši hrdinové jen přecházejí z pokoje do pokoje, pokuřují u stolečků v zahradách, dolévají si víno, sledují dění za okny nebo posedávají na lavičkách v parku. Pod povrchem to však vře. Každá věta je přesně odměřená, každý detail má svůj význam. Takhle snad dokážou psát opravdu jen Norové.

Kjell Askildsen: Pustá otevřená krajina, přeložila Eva Kecková, Rubato, 240 str.