Starobylý svět Olgy Tokarczukové

Podtitul knihy zní: Veškerá lidská moudrost v jediné knize. Na debutový román to tedy rozhodně není malé sousto. Ocitáme se ve Francii roku 1685. Král Slunce – Ludvík XIV. – prosazuje katolicismus jako jediné povolené náboženství. Pravověrní hugenoti proto prchají do Nizozemí v naději, že tam naleznou novou vlast. Jejich exodus sleduje z oken kočáru skupina svérázných cestovatelů: vděčná kurtizána Veronika, úzkostlivý alchymista Markýz, světácký filantrop de Berle a němý kočí Gauche se svým věrným psem. Cílem výpravy je získat tajemnou Knihu (všeho vědění!) ukrytou v ruinách jakéhosi kláštera. Literární debut slavné polské spisovatelky vychází v českém překladu až nyní. O to zajímavější je sledovat, jakou cestu ve svém psaní Tokarczuková ušla. Je to kniha možná až překvapivě sebevědomá. Že jde o její prvotinu, je znát snad jen v samotném závěru, kdy se jí motiv putování začne trochu rozpadat pod rukama. Ve chvíli, kdy z příběhu zmizí jedna z dosavadních hlavních postav, ztrácí vyprávění tempo a znovu ho nabírá, až když dvojice zbývajících cestovatelů potká na své pouti další pocestné. To je rozdíl například oproti románu Svůj vůz i pluh veď přes kosti mrtvých. Tam je Tokarczuková nejsilnější v „pouhých“ popisech myšlenek hlavní postavy a obejde se i bez berličky v podobě neustálého střídání prostředí a prchavých výstupů vedlejších figur, jež vzápětí mizí. Cesta lidí Knihy, podobně jako Pravěk a jiné časy, je pro čtenáře jednou z nejpřístupnějších bran do jejího světa (na rozdíl od Knih Jakubových nebo Běgunů, které na první seznámení moc vhodné nejsou). Na některých místech už navíc prosvítá její genialita. Tokarczuková totiž píše tak, jak to dnes už umí málokdo. Uznejte sami, nepřipomíná vám tohle opojné vrstvení vět mistrovství Vladimira Nabokova? „S poslušností vlastní pouze neživým předmětům se každé ráno vracejí do světa, v němž stále existují dveře, zámky, řetězy, hranice, pasy a omezení všech časomír. Bolestně si uvědomují pronikavé tikání hodin a šelest písku v přesýpacích hodinách. Nechávají se pozřít slovy, která perfidně oddělují naši zkušenost od existence. A i když jim Bůh ve své dobrotě vyjevuje odlesky nekonečna, ony, plny nedůvěry, je důmyslnými nástroji řežou na malé kousíčky, které jim pak propadávají mezi prsty.“ Cesta lidí Knihy je román o síle řeči, ale i o tichu, které se po ní úlevně rozhostí.

Olga Tokarczuková: Cesta lidí Knihy, přeložil Petr Vidlák, Host, 244 str.

Fotky, sochy, instalace

Pavel Jasanský (1938–2021) se proslavil jako autor grafických úprav pro Poetickou vinárnu Viola, Balet Praha, Divadla za branou a Na zábradlí či časopis Divoké víno. Podílel se také na fotografiích a designu řady gramodesek, plakátů a multimediálních projektů. Věnoval se i dokumentární fotce, kterou završil rozsáhlým cyklem Nová krajina, noví obyvatelé (1985–1990). Ten lze označit za „subjektivní dokument“ – mimoděk zachycující stadium „zahnívajícího socialismu“. Protipól jeho dokumentární práce představují multimediální díla, jimiž se zařadil mezi průkopníky českého videoartu. Kurátorem výstavy je Pavel Vančát, což je v českém výtvarném prostředí sám o sobě dostatečný důvod k návštěvě.

Pavel Jasanský, GHMP Dům fotografie, Praha, do 31. 8. 2025

Táborský čte z Junga

Český rozhlas připravil u příležitosti 150. výročí narození Carla Gustava Junga (26. července 1875) pořad vycházející z knihy Vzpomínky, sny, myšlenky. Na sklonku života se švýcarský lékař a psychiatr na naléhání přátel rozhodl, že společně se svou spolupracovnicí a sekretářkou, psychoanalytičkou Anielou Jaffé (1903–1991) napíše svou duchovní autobiografii. Stanovil si však jedinou podmínku – kniha směla vyjít až po jeho smrti. Vše je v ní sveřepě upřeno na Jungův vnitřní život. Jeden z klíčových textů pro hlubší pochopení Jungovy osobnosti nyní vychází jako desetidílná audiokniha v osobitém podání Miroslava Táborského.

Aniela Jaffé: Vzpomínky, sny, myšlenky C. G. Junga, přeložil Karel Plocek, r. Petr Mančal, čte Miroslav Táborský, Český rozhlas

Dánská Virginia Woolfová

Spisovatelka a matka tří dětí Lise Mundusová je provdaná za muže, který ji s výmluvou, že přece nebude spát s kusem literatury, pravidelně podvádí. V podání současného českého spisovatelstva byste o něčem takovém číst nejspíš nechtěli. Mateřství, tělesnost, terapie a alkoholismus bývají spolehlivým receptem na čtenářskou torturu. Dánská autorka Tove Ditlevsenová (1917–1976) naštěstí neměla s dnešní módou autofikce nic společného. Psala o svém nuzném životě proto, že nic jiného neměla, ne proto, že by jí připadal jako to nejzajímavější, co zná. Už Kodaňská trilogie byla silná. Ale novela Tváře? Ještě maniakálnější, ještě syrovější. Intenzivní čtení, při němž máte pocit, že sledujete rozklad osobnosti v přímém přenosu.

Tove Ditlevsenová: Tváře, přeložila Lada Halounová, Host, 152 str.