Nesmrtelní depešáci

„Pamatuj na smrt,“ připomněli svým posledním albem Memento Mori (2023) Depeche Mode. Patnáctou studiovou desku, poznamenanou náhlým úmrtím dlouholetého člena kapely Andyho Fletchera, následně představili i živě – samozřejmě v doprovodu všech svých velkých hitů. Nyní míří do kin film Depeche Mode: M, který koncertní záběry propojuje s hlubokou meditací o smrtelnosti. A kde jinde mluvit o smrti než v Mexiku, že? Día de los Muertos! Film zkoumá právě propojení mexické kultury se smrtí, vyprávění rámují záběry z posledního turné Depeche Mode pořízené během trojice vyprodaných koncertů v Mexico City, kterých se zúčastnilo přes 200 tisíc fanoušků.

Já jsem ovšem Depeche Mode neviděl ani v Letňanech, ani v Mexiku. Zvolil jsem místo na půli cesty – barcelonský festival Primavera. Bylo léto 2023 a kapela měla čerstvě po vydání svého posledního alba (překvapivě povedeného, dost možná nejlepšího za posledních dvacet let), takže jsem doufal, že nepůjde jen o obligátní „best of“ vzpomínkové turné, jímž si kapely z osmdesátých let zpestřují stáří – a naplňují peněženky. Přiznejme si totiž, že Depeche Mode už dobré tři dekády nevydali nic, bez čeho by se jejich diskografie neobešla (byť Playing the Angel z roku 2005 je celkem ucházející deska).

Jejich sláva přišla koncem osmdesátých let s albem Music for the Masses (1987) – geniální jsou ovšem hlavně předchozí Black Celebration (1986) a Some Great Reward (1984) – po nichž následoval největší komerční triumf, dvojice ikonických desek Violator (1990) a Songs of Faith and Devotion (1993). Kombinace slušně rozjeté drogové závislosti a špinavého, zkresleného kytarového zvuku z té druhé nepřekvapivě dělá mou nejoblíbenější. Záleží ale samozřejmě i na tom, kdy jste Depeche Mode objevili – třeba čeští fanoušci z devadesátek nedají dopustit na Ultra (1997).

V Barceloně mě tehdy nejvíce překvapilo, s jakou zarputilostí kapela odmítá hrát své písně „správně“. Naopak – záměrně ty největší hity pozměňuje, nejde na ruku posluchačům a raději si je zahraje jinak, tak, aby je to samotné i po letech pořád bavilo. Slyšel jsem mnohem pokřivenější, temnější a bezvýchodnější Depeche Mode, než jsem čekal – o Gahanovy rozverné tanečky sice úplně nepřijdete, ale atmosférou koncert spíš připomínal klubové vystoupení nějaké polozapomenuté EBM legendy (ano, skoro jako Vanessa!). To se v Mexiku asi nepodařilo (ono to u takhle obřích koncertů ani nejde), ale stejně se do toho kina zajdu podívat. Na jednu z posledních velkých kapel rocku, která stále ještě odmítá umělecky umřít.

DEPECHE MODE: M, r. Fernando Frías, Aerofilms, 99 min., v kinech od 28. 10. 2025

Vinylové vyprávění

Rozevřít papírový obal, přičichnout k desce, opatrně ji položit na talíř, zapnout otáčení… Vinyl je vstupenkou do jiného světa – trochu elitářského, a přitom vlastně i směšného. Kdo někdy musel protrpět hospodské chlubení sbírkou raritních desek, ví, o čem je řeč. Ale kdo propadl jeho kouzlu, ví také, že s ním přichází nejen celá řada podivuhodných rituálů, ale že kolem něj vznikla i svébytná kultura. Jaká byla vůbec první česká vinylová deska? Jak souvisí hraní desek s rozhlasovým vysíláním? Kdo pořádal nelegální burzy? A proč se vinyl v éře digitálních technologií znovu vrací? O tom všem pojednává nová kniha hudebního novináře Radka Diestlera.

Radek Diestler: Vyprávění z vinylového věku, Paseka, 352 str.

Pynchon se vrací

Milwaukee, rok 1932. Velká hospodářská krize vrcholí a Hicks McTaggart, bývalý stávkokaz, který se stal soukromým detektivem, věří, že konečně našel jistotu v práci – dokud ho nepošlou na zdánlivě rutinní úkol: najít a přivést zpět dívku, jež se rozhodla utéct z domova. Na své pitoreskní cestě potkává nacisty, sovětské agenty, britské špiony, swingové muzikanty, spiritisty i motorkářské gangy. Jeden z posledních géniů světové literatury Thomas Pynchon se ve svých osmaosmdesáti letech vrací s novým románem. „Mistrovské dílo: skutečnost, že je tento román brilantní a prorocký, není překvapením – že z něj zároveň srší radost a smyslnost, to už je zázrak,“ píše recenzent deníku The Telegraph. Snad se brzy dočkáme i českého překladu.

Thomas Pynchon: Shadow Ticket, Penguin Press, 304 str.

Jirous v kině

V pražském kině Atlas se příští týden uskuteční VI. ročník mezinárodního filmového festivalu Nezlomní a obětovaní. Letošním hlavním tématem je alternativní kultura v Československu a v dalších státech sovětského bloku – hudba, samizdat, výtvarné akce, bytové semináře a underground jako projev odporu, tvořivosti a občanské odvahy. Festival prostřednictvím dokumentárních snímků představí příběhy lidí, kteří se nebáli jít proti proudu. Snímky připomenou osobnosti jako Ivan Martin Jirous, František Stárek, Pavel Zajíček a Filip Topol, rockové festivaly v americkém Woodstocku a polském Jarocinu, fenomén bytového divadla či happeningy polské Pomerančové alternativy na konci osmdesátých let.

Nezlomní a obětovaní, kino Atlas, Praha, 4.–7. 11. 2025