Pojďme si na chvíli představit, že existuje něco jako rock’n’rollové filmy. Ne ve smyslu, že by v nich nutně zněly písně Rolling Stones, ale jako díla natolik energická, že se vám z nich může zatočit hlava. Mohou být velmi různorodá, jedno je však spojuje: režijně radikální a nekompromisní přístup. Patřil by sem například film Divocí andělé od kmotra béčkových filmů Rogera Cormana, z něhož britská kapela Primal Scream ve svém hitu Loaded vysamplovala proslov hlavního hrdiny: „Chceme být svobodní! Chceme si dělat, co chceme!“ A to je jen zlomek téměř nekonečného seznamu, který přeskakuje mezi dekádami i žánry – od Repo Mana Alexe Coxe přes Ohnivé ulice Waltera Hilla a Zloděje Michaela Manna až po Driller Killer Abela Ferrary, jedné z ikon newyorského nezávislého filmu.

Toho si během dospívání oblíbil i režisér Josh Safdie a pravidelně ho obsazuje do menších rolí ve svých filmech. Sám Ferrara v rozhovorech opakovaně zmiňoval, že si ve svých snímcích nemohl dovolit používat například právě písně Rolling Stones, protože na práva jednoduše neměl peníze, a frenetickou energii, kterou chtěl přenést na plátno, musel proto hledat jinde. Právě díky absenci pořádného rozpočtu působí jeho filmy o to upřímněji a opravdověji – máte z nich pocit, jako byste se po těch ulicích New Yorku téměř sami procházeli. Říká se, že když si zastavíte libovolný záběr z filmu Stanleyho Kubricka, vypadá jako obraz. Tohle v sobě rock’n’rollové filmy nemají – nejsou ke kochání, ale k prožívání. Neopájíte se jejich chladnou krásou, vtahují vás dovnitř. Safdie s takovými filmy začínal a postupně na ně, na rozdíl od Ferrary, začal od studií dostávat i víc peněz – což bývá pro filmaře tohoto typu často spíš prokletí. V jeho novém snímku ale vyšší rozpočet nebije do očí a díky angažmá legendárního produkčního designéra Jacka Fiska (Zapadákov, Mulholland Drive, Až na krev) je plně podřízen režisérovu záměru (stejně naladěná na styl Safdieho je i kamera Dariuse Khondjiho).

Dobrý časy a Drahokam, dosud nejznámější filmy Safdieho, nepatří mezi ty, u nichž by šlo snadno říct, jaký příběh vlastně vyprávějí – popsat je několika větami by bylo spíš zavádějící. Když si přečtete text distributora k jeho novému filmu, nepřipraví vás prakticky na nic: „Film Velký Marty sleduje Martyho Mausera, mladého snílka z New Yorku roku 1952, který je posedlý touhou stát se světovým šampionem ve stolním tenise, v té době nepříliš atraktivním sportu.“ Velký Marty je ale film o ping-pongu asi tak stejně, jako je Taxikář filmem o taxikaření. Je to snímek o zoufale sebestředném hledání sebe sama, o absurdní touze něco si dokázat a o strachu z dospělosti, o vzdorovité potřebě zůstat dítětem, kterému se všechno promíjí. A také o pocitu, že nám něco může utéct – že když si nesplníme své sny teď, už na ně později nebude čas. Přijde obyčejný život plný stále se opakujících povinností a možná že na to, kým jsme kdysi chtěli být, dokonce rezignovaně zapomeneme.

Scenárista Paul Schrader (Taxikář, Americký gigolo, Mišima, Zuřící býk) psal po většinu své kariéry v podstatě jeden příběh, jen měnil kulisy, a i Safdie vypráví pořád to samé dokola: příběhy o neodolatelné touze vymanit se z pasti průměrnosti, o umanuté posedlosti, která v jednu chvíli přestane dávat smysl všem kromě vás. Safdie s manickou, až vyčerpávající vervou střídá žánry, tempo i nálady a je téměř nepochopitelné, že se mu film nikdy nerozpadne pod rukama. Je čirá radost se na něj dívat, ale – a to je ještě důležitější – lze se v něm i rozplynout a ztratit. Mnoho diváků se po zhlédnutí navíc přiznává, že byli až fyzicky vyčerpaní – jako kdyby právě zpocení vyšli z hudebního klubu na chladný noční vzduch.

Na rozdíl od neopakovatelného koncertu se k Velkému Martymu můžete vracet znovu a znovu – nestalo se mi už několik let, že bych po skončení titulků chtěl film okamžitě vidět ještě jednou. Josh Safdie totiž dokazuje, že rock’n’rollový film žije a má smysl takové snímky točit. V dnešním Hollywoodu to ale znamená jediné: nesmíte hrát na jistotu, musíte riskovat.

Velký Marty, r. Josh Safdie, 150 min., v kinech od 1. 1. 2026.