Neutíkat před sebou

Bruce Springsteen patří mezi největší jména světové hudby, ale jeho celosvětová popularita se do návštěvnosti kin příliš nepromítla. Hudební životopisný film Springsteen: Deliver Me From Nowhere, který vypráví o vzniku jeho ceněného akustického sólového alba Nebraska z roku 1982, v kinech propadá – v USA utržil jen slabých sedm milionů dolarů. Není těžké dopátrat se důvodů. Na rozdíl od filmů jako Bohemian Rhapsody nebo Rocketman – široce přístupných a divácky vděčných portrétů skupiny Queen a Eltona Johna – se Deliver Me From Nowhere soustředí pouze na jednu, méně komerční kapitolu ze Springsteenovy kariéry.

Tou kapitolou je začátek 80. let, kdy Springsteen v horské chatě natáčí album Nebraska, sám, bez pomoci dalších hudebníků a pouze na čtyřstopé zařízení Portastudio. Někteří dnes o Nebrasce mluví jako o „albu pro lidi, kteří Springsteena jinak moc nemusí“, tak odlišné je od zbytku jeho tvorby (jde vlastně o první takhle komerčně úspěšnou lo-fi desku). Hlavním důvodem tohoto obrácení se do sebe samotného byly Springsteenovy úzkosti a počínající deprese – a právě v tom tkví problém filmového zpracování. Známá poučka říká, že „nejde napsat román o nudě, aniž by byl alespoň trochu nudný“ – a totéž zřejmě platí i pro filmové ztvárnění depresí. To, co na papíře (film vychází ze stejnojmenné knihy Warrena Zanese) fungovalo, působí na plátně poněkud útrpně. A to je ještě velké štěstí, že herecké obsazení film zachraňuje. Jeremy Allen White, který Springsteena ztvárnil, je lepší herec než například Timothée Chalamet, jehož jsme mohli vidět v roli Boba Dylana v nedávném snímku Úplně neznámý, ale Springsteen zkrátka není tak fascinující umělec jako třeba právě Dylan. Zaznamenat několik měsíců z jeho života, během nichž se většinu času melancholicky dívá do dáli, odpovídá jednou větou nebo si sám brnká na kytaru v chatě, je doslova recept na komerční sebevraždu. Ve filmu zazní i skladby kapely Suicide a ztrápený umělec sleduje Malickův film Zapadákov – právě v těchto momentech, prostřednictvím jiných autorů, získává snímek nejvíc života. Možná to byl záměr, ale vůči divákovi poněkud troufalý. Občas tak máte chuť Bosse proplesknout a zakřičet na něj: Neotravuj už a dej si pivo! Přesto film stojí za to vidět – a to nejen kvůli těm nádherně tragickým písním z Nebrasky. Cenný je i pokus zachytit pocit, že jste ve špatný čas na špatném místě. Tehdy třicetiletý Springsteen neustále vzpomíná na minulost, obsesivně jezdí ke svému starému domu, kde vyrůstal s otcem alkoholikem, a nedokáže se bez cizí pomoci posunout dál. Dnes se často říká o uměleckých dílech, že jsou terapeutická, ale Nebraska Springsteenovu duševnímu zdraví nijak nepomohla. Úlevu mu přinesla až terapie, ke které se – jak ukazuje závěr filmu – konečně odhodlá.

Springsteen: Vysvoboď mě z neznáma, r. Scott Cooper, 120 min., v kinech od 23. 10. 2025

Pij a modli se

Jsem velkým propagátorem gastro rubriky v Echu, bohužel se mi ji stále nedaří prosadit. Tak alespoň takto: Z Prahy do top barů Asie! Vychází cestopisný rozhovor plný zajímavostí o alkoholu. Vojtěch Bažant připravoval drinky po boku Gordona Ramsayho, načepoval plzeň Chrisi Hemsworthovi a za sedm let v Singapuru obsloužil desetitisíce alkoholiků. Kudy vede cesta od studentské brigády v Praze do nejluxusnějších podniků v Singapuru? Co všechno dělá kvalitní drink? Hned mám chuť se napít. Snad brzy vyjde i publikace o vídeňských řízcích: který je lepší, ten od Punčocháře, nebo od Figlmüllera? Bez těchto informací opravdu nelze žít.

Vojtěch Bažant, Pavel Bušta: Český barman v Singapuru, nastole, 192 str.

Zvukové ponory

David Byrne (Talking Heads) v knize vystupuje jako historik, antropolog, vypravěč a sociolog, hledá zákonitosti hudební produkce a ukazuje, jak ovlivnily jeho vlastní tvorbu, stejně jako tvorbu avantgardních umělců osmdesátých let dvacátého století, jako byli Patti Smith, Ramones, Blondie a další. Přestože se jedná o literaturu faktu, kniha má velmi nelineární strukturu, v níž se informace příručkového typu prolínají s prvky Byrneovy autobiografie a esejemi o hudební teorii. Četl jsem knihu před lety v originále a jsem zvědavý na překlad – naštěstí Byrne, na rozdíl od teoretika Marka Fishera, nepíše nohou, takže s ním snad bylo méně práce.

David Byrne: Jak funguje hudba, přeložil Filip Drlík, Host, 352 str.

Světlo mizí v šedi

Fotograf Dušan Tománek (1973) patří k nejvýraznějším českým autorům, kteří zachycují tvář domácí hudební scény. Bývalý novinář a specialista na architekturu a design ve své tvorbě dlouhodobě spojuje dokument s osobitým, často ironickým rukopisem, připomínajícím lehkost předčasně zesnulého fotografa Adama Holého. Nyní Tománek vydává novou knihu, kterou společně s grafickým designérem Adamem Macháčkem připravili pod značkou House of Cards. „Mor je otiskem krize – osobní i politické, sociální a technologické, období nejistoty,“ píše v průvodním textu publicista a kurátor Michal Nanoru. Původně barevné snímky se proměňují do škály šedi a vytvářejí temnou až nihilistickou atmosféru.

Dušan Tománek: Mor, nakladatelství Jakost, 256 str.