V roce 2005 debutoval v hudebním časopise Rock & Pop, v následujících letech publikoval rovněž v Živlu, Full Moonu či Forbesu. Od roku 2024 působí jako redaktor Týdeníku Echo. Ve svých kritických textech a rozhovorech se věnuje především kulturním a sociálním fenoménům.
Své o tom ví americký hudebník Ariel Pink. Vydal teď novou desku With You Every Night – a je skvělá, dost možná jeho nejlepší nahrávka od Before Today (2010). Pokud byste si však o ní chtěli něco přečíst, narazíte na podivné prázdno. Z velkých mainstreamových hudebních médií – jako Pitchfork, Stereogum, Rolling Stone, The Guardian či Spin – o něm dnes nepíše nikdo. Proč se Pinkovi všichni vyhýbají, přestože právě vydal jednu z nejlepších desek roku?
Jeho nové album Allbarone (2025) je nabité zlobou, ztracenými iluzemi i poťouchlou škodolibostí. V postironických textech odkazuje na postavu Kubla Khana z básně Samuela Taylora Coleridge, legendární berlínský klub Berghain nebo třeba na tzv. habsburský ret – aristokratický znak degenerace. Právě skladba Hapsburg patří k vrcholům desky. „Celé je to o toxické maskulinitě a o tom, jak nedospět. O ztroskotaných, ale stále ambiciózních chlapech. Jako jsem já,“ směje se Baxter Dury.
Třetina voličů v letošních sněmovních volbách váhá až do poslední chvíle – postarají se o překvapení? Jak do preferencí Spolu promluví ostrý závěr kampaně a televizní debaty? Pomůže Pirátům kauza Dozimetr? Dokáže se hnutí ANO přiblížit rekordnímu výsledku ODS z roku 2006 (35,38 procenta hlasů)? A kdo bude černým koněm voleb?
Sezona britpopu pokračuje: Suede s novinkou Antidepressants obsadili druhé místo v oficiálním britském albovém žebříčku. Ustoupili pouze Sabrině Carpenter, přesto jde o výrazný úspěch skutečné hudby oproti prefabrikovanému popu. V devadesátých letech byl britský hudební tisk posedlý vytvářením nových scén. Mezi lety 1988 a 1991 se objevily proudy, které změnily celou kulturu – acid house, rave či Madchester – a přicházely tak rychle, že působily, jako by se valily jeden přes druhý.
Hudební novináři od nepaměti proměňovali své oblíbené kapely v živé karikatury, dělali z nich cosi jako své mazlíčky. Někdy je učinili přitažlivějšími, než ve skutečnosti byly, často i zajímavějšími. Vzali určitý prvek (drzý postoj, dělnický původ, bujaré večírky, punkové kytary) a přetavili ho v něco, co hudbu přesahovalo. Proč se to dnes už neděje? Ještě v devadesátých letech psaly do hudebních magazínů výrazné individuality, novináři propagovali sami sebe jako osobnosti. Jaký rozdíl ve srovnání s dneškem.
Newyorská hudebnice Cassandra Jenkins se proslavila kritikou oceňovanými alby An Overview on Phenomenal Nature (2021) a My Light, My Destroyer (2024). Ve své tvorbě vytváří vrstevnaté zvukové krajiny, nejde však o pouhý experiment pro experiment – naopak, její poslední dvě desky patří k tomu nejlepšímu, co v posledních letech vzniklo na současné scéně. Album My Light, My Massage Parlor volně navazuje na desku My Light, My Destroyer.
„Projížděli jsme novou Anglií, nížinatou a šedivou, kde mezi oblohou a betonem nelze rozeznat, co se odráží od čeho. Krajina byla plochá a ospalá – vyčerpaná. Díval jsem se na své ruce na volantu, protože v okolí nebylo nic, co by stálo za pohled. Jel jsem pomalu vlevo, jako bych tím chtěl naznačit, že čím pomaleji pojedu, tím méně se mě to celé bude týkat. A přesto se mi to vlastně líbilo – nevědět, kam jedeme, nevědět, co mě čeká,“ píše Scott Preston ve svém debutovém románu Půjčené kopce, který právě vyšel v českém překladu u nakladatelství Host.
Americký písničkář Christopher Owens se narodil do rodiny náboženských fanatiků – vyrůstal v komunitě, kde byla zakázána televize i rádio, a s populární hudbou se během dospívání prakticky nesetkal. Možná právě proto na něj později zapůsobila tak drtivě. Klišé, že hudba někomu zachránila život, je v jeho případě skutečně pravdivé. Po deseti letech tvůrčího mlčení (ach ty drogy!) se loni vrátil ke skládání a jeho comebacková deska I Wanna Run Barefoot Through Your Hair patřila k nejlepším nahrávkám roku.
Loňská pátá série Farga patří k nejlepším věcem, které scenárista Noah Hawley kdy napsal. Hlavní hrdinkou je subtilní, zdánlivě křehká žena, která by podle všech předpokladů neměla mít v reálném světě kriminálních živlů velké šance na přežití. Každá z výborně napsaných postav vychází z archetypu, na který jsme ve filmech desítky let zvyklí. Všechny jej však naplňují zcela jinak, než bychom očekávali. Fargo v Hawleyho podání místy působí až parodicky, nejde ale o laciné zesměšnění. Seriál je tvořený s vědomím, že i když máme určitý žánr rádi, dnes může v lecčems působit zastarale a nelze jej donekonečna jen kopírovat.
Podle nejnovějších dat České národní banky jsou nemovitosti aktuálně nejdražší v historii – a to jak se započtením inflace, tak i vzhledem k příjmům českých domácností. Tempo výstavby nových bytů zdaleka nestačí uspokojit obrovskou poptávku, a kupující proto přistupují i na rekordně vysoké ceny. Jak z toho začarovaného kruhu ven? O tom debatují publicistky Julie Hrstková a Táňa Zabloudilová, developer Tomáš Vavřík, ekonom Jaromír Šindel a Mikoláš Opletal z Platformy pro sociální bydlení.
Americký hudebník Cass McCombs (nar. 1977) vydal nové album. Interior Live Oak je nahrávka spojená se severní Kalifornií (už sám název odkazuje k odolnému stálezelenému dubu, kterému se daří v podhůří pohoří Sierra Nevada) a nese dvě hlavní zprávy: jednu dobrou a jednu špatnou. Začněme tou dobrou: jde o nejlepší desku jeho kariéry. Pokud ho neznáte (a skoro nikdo ho nezná), není třeba dohánět poslech deseti předchozích. Špatná zpráva je, že je téměř nemožné popsat, co tenhle chlap vlastně dělá.
Mapu a území nyní ve třetím dotisku (a se zatím nejkrásnější obálkou) vydává Odeon. Doslov k tomuto vrcholnému dílu Houellebecqa napsala literární kritička Jovanka Šotolová, končí ho silným názorem: jde prý o román, který nás přežije. Mapu a území jsem četl nedávno znovu a souhlasím. Nejniternější a nejcitlivější Houellebecq. A povinná četba pro všechny, kteří ho kdy falešně označovali za mizantropa.
V roce 2003, kdy Peter Doherty, zpěvák britské indierockové skupiny The Libertines, bojoval se silnou závislostí na heroinu a cracku (odhadem za ně utrácel kolem 200 liber denně), došlo k dramatickému vyhrocení situace. Doherty byl bez varování vyhozen z turné a kapela odletěla do Japonska bez něho. Rozzuřený se vloupal do bytu svého spoluhráče Carla Barâta a odcizil starožitnou kytaru, notebook, sošku ceny NME Award, harmoniku, několik knih a… šunku z lednice. V srpnu 2003 se k činu přiznal a v září byl odsouzen k pár měsícům vězení. Po propuštění na něj Barât čekal u bran věznice.
Český rozhlas se letos v létě skutečně činí – skoro jako by chtěl Andreji Babišovi názorně ukázat, že si sloučení s Českou televizí rozhodně nezaslouží. Po audioverzi vynikající knihy Krystyny Wanatowiczové Nezval. Básník a jeho syn přichází na řadu deníkové dílo Pavla Juráčka, jednoho z klíčových tvůrců nové vlny československého filmu. Juráček (1935–1989) si deníky začal psát už ve třinácti letech. Snaha nějak zachytit vnější realitu i vlastní vnitřní pochybnosti byla tehdy vlastní i Janu Zábranovi, Ivanu Divišovi či Ludvíku Vaculíkovi.
Na nový film Letní škola, 2001 už přišlo přes dvacet tisíc diváků. V českých podmínkách jde o výjimečný výsledek, který potvrzuje, že nejen laciná komedie, ale i autentický příběh má sílu oslovit široké publikum. Letní škola, 2001 je první český film z vietnamského prostředí, který natočil režisér vietnamského původu. Mluví se v něm vietnamsky a vypráví příběh komunity, s níž se denně potkáváme, ale o níž stále víme překvapivě málo. Zároveň nabízí první filmový pohled na tuto komunitu očima generace Vietnamců, která v Česku vyrostla. O Češích se říká, že Vietnamcům automaticky tykají, sotva vejdou do večerky.
Osmdesát tisíc lidí zpívajících z plných plic každé slovo každé písně, skákajících jako šílení, plačících, objímajících se – všichni ve stavu naprosté euforie. Tak popisují letošní koncerty Oasis ti, kteří měli štěstí sehnat lístky. Jak se kapele podařilo vzbudit takové kolektivní šílenství? A jak je možné, že se to stalo právě jim, když je někteří dodnes považují za skupinu, která z hlediska hudební kvality vlastně nijak nevyčnívala?
Hudebně nemusí být Black Sabbath po chuti každému, ale jedno je nepopiratelné: šlo o kapelu, která vznikla takzvaně „odspodu“. Na počátku 70. let byl rock spíš intelektuální záležitostí – Ozzy Osbourne a Tony Iommi však pocházeli ze skutečných dělnických poměrů. Existují dnes vůbec nějaké dělnické kapely? Bohužel ne – a stav současné rockové hudby tomu odpovídá. Všechno je vyčištěné, uhlazené, bez sebemenší známky nebezpečí. V době, která tak ráda adoruje průměrnost, by Black Sabbath působili jako zjevení stejně jako před pětapadesáti lety.
Pokud máte rádi barda amerického písničkářství Neila Younga nebo neodolatelný patos Arta Garfunkela, je tu určitá pravděpodobnost, že by se vám mohl líbit i Cory Hanson. Už obal jeho nové desky působí dojmem, jako by vyšla kdysi dávno – a s jeho hudbou to není o moc „lepší“. Jeden z vrcholů desky, píseň On The Rocks, zní, jako by z hrobu povstal sám legendární Gram Parsons. Když napnete sluch, uslyšíte úsporný songwriting Boba Dylana z období Pat Garrett & Billy the Kid, a dokonce i Eltona Johna z jeho country desky Tumbleweed Connection.
Sebevražda ztýraného skláře, příběh zamilovaných estébáků v kulisách babické kauzy, věznění básníka Jana Zahradníčka, smrt statkáře při osvobozování, zatčení faráře na základě vymyšlených obvinění. Miloš Doležal se ve svých dokumentárních povídkách, plných bezmoci a bezpráví, noří do 50. let minulého století v Československu a popisuje osudy skutečných hrdinů i příslušníků Státní bezpečnosti.
Kdo by čekal, že Iggy Pop bude v roce 2025 ještě stát na pódiu? Natož aby ve svých 78 letech zpíval písně z alba Fun House – jedné z nejdivočejších rock’n’rollových nahrávek vůbec –, která letos v červenci oslavila pětapadesátiny. Iggy byl letos hlavní hvězdou festivalu Colours of Ostrava, krátce předtím vystoupil na slovenské Pohodě. Z Fun House tam jeho nová, řádně omlazená kapela (jinak to ani nejde, kromě Iggyho jsou všichni z původní sestavy The Stooges už po smrti) odehrála písně Down on the Street a T.V. Eye. Happy end? Nepředbíhejme.
„Legenda, loser, Londýňan.“ Těmito slovy popisuje sám sebe Baxter Dury. Syn punkové ikony Iana Duryho, britský muzikant a antihrdina vlastních příběhů, si nikdy nehrál na spasitele ani morální policii. V rozhovoru pro Echo mluví třeba o tom, proč se odmítá stavět do role politického komentátora, proč nevěří na upřímnost, ale i o třídních rozdílech, toxické maskulinitě, Instagramu či o tom, co s námi dělá svět, kde každý může zobchodovat své trauma. S Baxterem jsme spolu nemluvili poprvé, proto si tykáme. Pokud jste ho ještě nezažili naživo, máte příležitost – v sobotu 26. července vystoupí na brněnském festivalu Pop Messe.
Podtitul knihy zní: Veškerá lidská moudrost v jediné knize. Na debutový román to tedy rozhodně není malé sousto. Ocitáme se ve Francii roku 1685. Král Slunce – Ludvík XIV. – prosazuje katolicismus jako jediné povolené náboženství. Pravověrní hugenoti proto prchají do Nizozemí v naději, že tam naleznou novou vlast. Jejich exodus sleduje z oken kočáru skupina svérázných cestovatelů: vděčná kurtizána Veronika, úzkostlivý alchymista Markýz, světácký filantrop de Berle a němý kočí Gauche se svým věrným psem.
„Umělá inteligence je výtvorem mimozemské, nadřazené inteligence, která je přímo mezi námi a nepochází z dalekého vesmíru,“ řekl v nedávném v rozhovoru pro Noema Magazine historik Niall Ferguson. „Vždy jsme si představovali, že mimozemšťané přijdou z jiného světa. Ukazuje se však, že je vytvoříme sami a obdaříme je inteligencí, která nás nakonec předčí. Měli bychom být velmi opatrní, kam tohle nejspíš povede. Přinejmenším riskujeme, že budeme sdílet osud koní. Nahradíme sami sebe tak, jak jsme kdysi nahradili koně.“
Jonathan Richman patřil ke generaci kluků, kteří obdivovali The Velvet Underground. Na rozdíl od většiny z nich ale nikdy netoužil být jako oni – nelákala ho sebedestruktivní dobrodružství. Výmluvná je historka z nahrávání debutu The Modern Lovers, kdy se píseň Someone I Care About pořád nedařilo zachytit podle představ producenta Johna Calea. „Musíš bejt nasranej jako Lou! Musíš znít, jako kdybys chtěl někoho zabít!“ křičel rozčileně. Richman se zamyslel a klidně odvětil: „No, ale já… nechci nikomu ublížit.“
Ve svých třiačtyřiceti letech toho má velšská zpěvačka Gwenno Saunders za sebou už dost. Během dospívání byla tanečnicí v Las Vegas, poté zpěvačkou indie popové skupiny The Pipettes. Utopia je její čtvrté sólové album a vychází tento pátek. V textech se objevují odkazy na básníka Williama Blakea, promo materiály hovoří o tom, že jde o její nejvyzrálejší dílo. K takovým prohlášením je vždy třeba být obezřetný, ale v případě Gwenno to smysl dává.
Právě vrcholí aktuální ročník jednoho z nejslavnějších sportovních klání na světě. O víkendu se dovíme, kdo se stal letošním vítězem Wimbledonu. U této příležitosti jsme zvolili téma: O krásách bílého sportu… I když z vyprávění přímých aktérů „tenisového cirkusu“ to leckdy nepůsobí zrovna jako ta nejlépe zvolená životní dráha. Není nakonec lepší zapinkat si v klidu o víkendu na vesnickém kurtu než se pokoušet vyhrát nějaký Wimbledon? Pozvání do debaty přijali: tenisový trenér Petr Vaníček, bývalý profesionální tenista Lukáš Dlouhý (v roce 2008 zvítězil ve čtyřhře na French Open a US Open) a stále ještě aktivní hráče zastupuje Tereza Martincová.
Ani ten, kdo knihu Nezval: Básník a jeho syn od Krystyny Wanatowiczové už četl, rozhodně neudělá chybu, když si teď pustí i její zeštíhlenou (na vše ze 752 stran se dostat nemohlo) audio verzi, s níž přišel Český rozhlas. Však už jenom ten překrásný přednes Jany Štvrtecké! Její vyprávění je stejně civilní jako fatální. Málokterý rétor (snad krom Lukáše Hlavici či Pavla Soukupa) dokáže takto svým hlasem textu dodat jakousi další, novou kvalitu.
K Davidu Lynchovi se historik umění a kurátor pražské galerie DOX Otto M. Urban dostal stejně jako mnoho lidí u nás – v roce 1992, kdy tu měla premiéru jeho Zběsilost v srdci. „Prvních pět minut toho filmu mě naprosto ohromilo,“ vzpomíná. Rok 1992 byl tak trochu i rokem Lynche, krátce po revoluci byli lidé plni touhy po čemkoli novém. Do kin šel i Modrý samet a Česká televize začala vysílat Twin Peaks, Lynchova tvorba tak zasáhla celou generaci. A bylo toho hodně, co u diváků způsobovalo naprosté vytržení a okouzlení.
„Nejde jen o zasazení děje na ztracené místo a do doby nedlouho vzdálené válce, jsou tu přítomné i naléhavá atmosféra a vědomí konfrontace se zlem. A pak je tu ještě jedna věc – silný příběh, protože Erika Bornová byla vždy především story-teller,“ vysvětluje kurátor výstavy Radek Wohlmuth. Druhý okruh výstavy má jiný charakter. Jsou to obrazy zvířat a hmyzu, nebo jejich pozůstatků, malované kombinovanou technikou akrylu, pastelu, uhle, písku a metalických vodovek. Formáty často přesahují dva metry, jako by zdůrazňovaly, že lidské záležitosti pomíjejí, ale příroda je věčná. Ve „Špálovce“ za symbolické vstupné k vidění až do konce léta.
S četbou jsou od určitého věku akorát samé problémy. Váš čtenářský vrchol je už dávno za vámi (sám vím, že rok 2004 a těch devadesát dva výpůjček z knihovny nikdy nepřekonám), a i když je pořád strašná spousta toho, co byste si měli a chtěli přečíst, už se vám do toho nechce s takovou vervou jako kdysi (kolikátý že rok už mám rozečtený Bledý oheň od Nabokova?). To prvotní nadšení prostě časem vyprchá – ono je to tak nakonec se vším. Lepší to mají ti, kteří čtením usilují o sebevzdělání. I to ale může dopadnout tragicky.
