Kdo by čekal, že Iggy Pop bude v roce 2025 ještě stát na pódiu? Natož aby ve svých 78 letech zpíval písně z alba Fun House – jedné z nejdivočejších rock’n’rollových nahrávek vůbec –, která letos v červenci oslavila pětapadesátiny. Iggy byl letos hlavní hvězdou festivalu Colours of Ostrava, krátce předtím vystoupil na slovenské Pohodě. Z Fun House tam jeho nová, řádně omlazená kapela (jinak to ani nejde, kromě Iggyho jsou všichni z původní sestavy The Stooges už po smrti) odehrála písně Down on the Street a T.V. Eye. Happy end? Nepředbíhejme.

Když si člověk po Iggyho koncertě na Pohodě pročítal sociální sítě, vypadalo to, jako by se u našich sousedů stal dalším nečekaným terčem kulturní války. „Bože, to z ktorého cintorína ušlo!“ – „Ešte že si nedal gate dole, strašiak.“ – „No to je hrôza – toto je ten váš progresivizmus.“ A moje vůbec nejoblíbenější: „Ďakujem Bohu za 80. a 90. roky. Svet sa v… obracia.“ Zazněl i názor, že přesně takhle si opozice představuje kulturu. „Že sa nehanbíte! To je ukážka pre našu mládež,“ hrozí se budoucnosti v podání Iggyho Popa paní Katarína. Kdo by to byl řekl, že v roce 2025 bude představitelem nebezpečného progresivismu a mravní hrozbou pro naši mládež vysušený stařík, kterého byste pustili v tramvaji sednout. Pořádná facka pro všechny, kdo ho měli za rockového dinosaura, muzeální exponát, to nejkonzervativnější z rocku, co mohou poslouchat už jen zoufalci uvízlí v minulosti.

Když Alan Vega z kapely Suicide vzpomínal na momenty, které ho v mládí formovaly a přivedly ke hraní, jako jeden z nejsilnějších uváděl ten, když poprvé koncem 60. let naživo viděl The Stooges – koncert, během něhož Iggy na pódiu zvracel, když to přehnal s heroinem. V mírné nadsázce se dá říct, že pokud Velvet Underground inspirovali celou generaci, aby se nebála založit vlastní kapelu, Iggy Pop měl na svědomí řadu sebestředných, nějakým způsobem narušených podivínů, kteří po tom, co ho viděli, ztratili poslední zábrany před tím, aby taky vylezli na pódium. Kurt Cobain, Ian Curtis, Henry Rollins, Nick Cave – ti všichni brali Iggyho jako zásadní zlom. O Iggyho dobrém příteli Davidu Bowiem se v nekrolozích často psalo jako o hrdinovi všech introvertů a nejistých outsiderů. Zúžit takhle jednoduše vliv Iggyho Popa by ale byla chyba. Samozřejmě si můžeme pomoct berličkou „kmotr punku“, ale jeho živočišné, sexem nabité vystupování není tím hlavním, proč je dodnes tak fascinující. Říká se, že v ideálním případě se vám život, který vedete, zapíše do tváře – to, co jste si prožili, je na vás na první pohled vidět. Nemusíte být psychiatr, abyste jeho do extrému dovedené pódiové výstupy, plné sebedestrukce a atakování publika, diagnostikovali jako kontrolovanou šílenost, obranný mechanismus vůči vlastním vnitřním strachům. Navíc tenkrát bylo pořád bezpečnější stát na pódiu s The Stooges než narukovat do armády. Na YouTube jsou k dohledání památné rozhovory s Iggym, v nichž bez předního zubu a s krvácející pusou sugestivně vypráví, že si začal ubližovat jednoduše proto, že se cítil frustrovaný a měl osobní problémy, které přes hudbu ventiloval. Překvapenému moderátorovi pak svůj případ dokresluje pomocí Nietzscheho apollinského a dionýského principu. Přes všechny své drogové eskapády a slupku „idiota“ byl Iggy vždy jednou z těch přemýšlivějších rockových hvězd. Tahle jeho stránka z něj vyzařovala mimoděk. Nikdy neměl potřebu (ač by často mohl) dokazovat si svou intelektuální převahu.

K tomu, čím se stal, mu výrazně pomohla Nico, zpěvačka Velvet Underground. Řekla mu, že lidé nechtějí na pódiu vidět člověka, ale představení. A zajímavé je, že si pak svou pódiovou prezentaci vymyslel úplně sám. Nervní akrobacie, plazení, skoky do davu, balancování na hraně sebedestrukce – to všechno byla jeho vlastní invence. Neodkazoval na žádné své hrdiny a nikoho nekopíroval. V té době bylo zárukou úspěchu, když jste dokázali co nejlépe imitovat vystupování Micka Jaggera. V Americe v roce 1968 byly stovky kluků, kteří dělali právě tohle, protože díky tomu se jejich skupiny mohly probít na pódium. Ten nejlepší z nich se jmenoval Steven Tyler a později založil kapelu Aerosmith. Iggy se rozhodl jít vlastní cestou, na níž chtěl vyvolávat upřímné reakce. Nikdy mu příliš nezáleželo na tom, jestli to bude nadšení, nebo odpor. Hudební publicista Nick Kent na zjevení The Stooges vzpomínal takto: „Jejich texty byly až kreténsky jednoduché, hudba primitivní a strohá – jinými slovy dokonalá rokenrolová deska.“ Vliv The Stooges na nastupující punkovou scénu byl do značné míry i zásluhou Nicka Kenta. Právě on členům Sex Pistols, když začínali, pouštěl The Stooges, aby je „dovzdělal“. Stejně jako se mu tehdy kdekdo vysmíval, s jakými ztroskotanci se to tahá, ani desky The Stooges neměly komerční ohlas. Po druhé desce Fun House se kapela dokonce na čas rozpadla. Pamětníci vzpomínají, jak si doma nadšeně pouštěli třetí a podle mnohých nejlepší album The Stooges, Raw Power (1973), a jejich progrockoví známí se jim smáli, že na tohle se velmi brzy zapomene. V polovině 70. let jste Raw Power běžně nacházeli v levných výprodejích, dnes se pravidelně objevuje na předních příčkách žebříčků nejvýznamnějších rockových alb historie. Kdo to ovšem pochopil už tehdy, byl novinář Lester Bangs. Ve svých esejích pro magazín Creem trpělivě vysvětloval, že „hudba The Stooges je tak jednoduchá záměrně“ a že „Iggy ze sebe na pódiu schválně dělá blázna a jde mu to mnohem líp než komukoli, koho jsem kdy viděl“. V obou případech šlo o výsměch všem tehdejším kapelám, které se braly až příliš vážně a přitom postrádaly to nejdůležitější: charisma.

V osmdesátých letech – v onom „zlatém období slovenské kultury“ – to Iggy neměl zrovna jednoduché. „V té době to vypadalo, že každá Iggyho deska putovala rovnou do košíku s cenovkou dva dolary. Byla to černá díra v jeho kariéře, tohle období mezi deskami Party (1981) a Brick by Brick (1990). Dobré pro moji peněženku, ne už tak moc pro Iggyho,“ vzpomínají pamětníci. V devadesátých letech se ale dočkal své renesance – mohl za to film Trainspotting a píseň Lust For Life. K odkazu The Stooges se najednou začalo hlásit víc kapel, které znovuobjevily jejich význam a Iggy jim to dodnes oplácí ve svém rozhlasovém pořadu na BBC, kde dává prostor hlavně začínajícím umělcům. Ti zavedení už k němu vzhlížejí a občas s ním i nahrávají. Vrcholem takové spolupráce je deska Post Pop Depression (2016) – dystopický pouštní rock, kde Iggyho chraplák doprovází Josh Homme a Dean Fertita z Queens of the Stone Age. Projekt trval jen chvíli, a je to škoda, lepší kapelu od té doby Iggy neměl. Možná je také škoda, že se ani dnes nedokáže vzdát přehrávání svých nejstarších hitů na velkých festivalech (důvod bude nejspíš obligátní: za tohle je víc peněz než za turné po malých klubech). Vždyť v posledních letech nahrál jedny z nejtišších a nejzajímavějších desek své kariéry. Préliminaires (2009) bylo vzpomínkou na jeho začátky, kdy se jako bubeník učil v Chicagu u mistrů blues a jazzu. Na Après (2012) se pustil do předělávek svých oblíbených šansonů a na své zatím předposlední desce Free (2019) se v textech dotýká stárnutí, ztráty užitečnosti a přemýšlí o smrti. „Říká se, že smrt zabíjí, ale smrt ve skutečnosti nezabije. Věřím, že můžeš umřít, když už ti nikdo nic dobrýho nepřeje. Nebo když už jsi prostě unavenej,“ napsal Iggy Pop ve své autobiografii Chci víc.

Když jsem se v mládí začal zajímat o hudbu, řada kapel se mi nejdřív líbila spíš vizuálně, ještě než jsem je vůbec slyšel. Pamatuji si, jak jsem si v pokoji nad postel pověsil zarámovaný plakát složený z koláží, které jsem si vystříhal z různých časopisů. Mezi nimi byla i ta ikonická černobílá fotka z turné k albu Idiot – ta, kde se Iggy kření (ten pověstný vědoucí úsměv!) na Bowieho schovaného za slunečními brýlemi a oba mají stejné bundy a čapky. Nevěděl jsem tehdy ještě, kdo je David Bowie ani Iggy Pop, ale ta fotka mě okouzlila už tenkrát. Cítil jsem z ní příběh, tajemství a něco až nebezpečně pohlcujícího. Ano, to je asi to „mravní ohrožení naší mládeže“. V jednom rozhovoru z devadesátých let Iggy říká, že lidskou potřebu cítit se neustále šťastný, být milován a milovat považuje za trochu přeceňovanou. Není to jen nenucená, dobře znějící hláška. Myslí to přesně naopak: nemá smysl se za každou cenu snažit něčeho dosáhnout, na něčem lpět nebo si myslet, že bez toho nemůžeme žít. Neznamená to ale, že bychom se neměli snažit. Iggy Pop tím spíš připomíná, že dobré myšlenky si musíme vytvořit. Ty špatné si vás najdou samy.

Co považuju za Iggyho největší odkaz – kromě několika skvělých desek –, je jeho pevné přesvědčení, že nejdůležitější je zůstat věrný tomu, co děláte, i když to zrovna nikdo neoceňuje. Že není nutné dělat kompromisy, lhát si, přizpůsobovat se jen proto, abyste měli klid nebo si něco dokazovali. Možná i proto se mu podařilo nemožné – nestal se karikaturou sebe sama. Navíc pořád dokáže rozčílit ty, kteří si o to říkají, dnes stejně jako před pětapadesáti lety. Takže možná přece jen happy end.