The Walkmen na prvních dvou deskách zvuk Jonathan Fire*Eater ještě rozvíjeli. Není divu, když tři čtvrtiny kapely zůstaly stejné. Skvělá je především deska z roku 2004, Bows + Arrows. Na čtvrté desce (You & Me z roku 2008) se jim už podařilo najít svůj vlastní zvuk. Je méně divoký, v něčem snad až antirockový. Tímhle svým přístupem připomínají The Velvet Underground (jejich duchu se dokázali přiblížit jako málokdo jiný).
Když dnes vyjedete z New Yorku na východ města, pořád najdete místa, která jsou skutečná. Místa, kde žijí i chudí lidé a kde pochopíte, co je to síla ulice. V centru a okolí už nic zajímavého nezažijete. Ze čtvrti Lower East Side a přilehlých ulic jako Bowery Street se stalo místo, kde ještě oceníte nájmy v Praze, a z punkového klubu CBGB, než ho ranou z milosti zavřeli, byla dlouhé roky už jen smutná prodejna pro turisty na procházce po městě téměř zcela pohlceném gentrifikací. Pamětníci toho, jak moc rozdílný byl New York v 70. letech, stárnou a postupně umírají.
„Psal se rok 2007, když se Kate Moss s cigaretou v puse za dozoru svého tehdejšího partnera Peta Dohertyho hrajícího na kytaru vyklonila z okna. Tak vznikla asi nejikoničtější party fotka prvního desetiletí nového milénia,“ můžeme si dnes přečíst i na takovém webu, jako je Ženy.cz. Titulek zní: Indie Sleaze je zpět! Jak ale může být zpět něco, co nikdy neexistovalo? Jde o klasický případ historického revizionismu.
Zvuk New Yorku první poloviny 70. let skutečně existuje, nejde o žádný dodatečný výmysl hudebních publicistů. Je v něm slyšet intelekt nebo alespoň nějaká přirozená chytrost. Oproti pozdějšímu britskému punku působil už tehdy, a to i ve své prchlivosti a neurvalosti, o dost vyzrálejším dojmem. Výhoda punkových kapel z New Yorku je také v tom, z čeho vycházejí – tradice Velvet Underground, beatniků a mnohých dalších. Kořeny punku se dají najít na opravdu nečekaných místech – prokletí básníci, dadaisté, Marcel Duchamp, Antonin Artaud, Brion Gysin, W. S. Burroughs či klidně třeba Situacionistická internacionála.
Co je jedním z největších českých národních zlozvyků? Nemohla by to být třeba touha vymezovat se vůči všemu, co neznáme? Tuzemská kulturní scéna má za sebou další výživnou kauzu. Petice proti směřování AVU se dotýká mnoha ožehavých témat, nejzajímavější je asi stesk nad tím, kam vůbec současné umění směřuje. Paradoxní je, že generace, která má největší úzkost z cancel culture, se ji teď vlastně snaží sama vyvolat.
„Moje nová deska není k dispozici na streamovacích službách. Digitální album lze zakoupit pouze prostřednictvím těchto webových stránek. Album obsahuje 32 skladeb. Jeho délka je 2 hodiny a 2 minuty,“ oznámil přednedávnem Patrick Flegel a začaly se dít věci. Flegel je fanouškům nezávislé scény dobře znám. V letech 2008 až 2010 vydal se svou kapelou Women (neplést s podobně skvělou kapelou Girls z téhož období) dvě desky, které dodnes patří k tomu nejlepšímu, co tehdejší nová vlna syrového post-punku nabídla. Women už neexistují a Cindy Lee je několik let jeho alter ego.
Kniha Podzemní symfonie znovu a zatím nejdůkladněji nasvěcuje zánik slavné undergroundové skupiny Plastic People v druhé polovině 80. let. Do Salonu Echa přišli dva autoři knihy, historik v Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR) Martin Valenta a jeho kolega František Stárek, za normalizace vydavatel časopisu Vokno a trojnásobný politický vězeň. Doplnili je dva členové bývalých PPU Jiří Kabeš a Tomáš Schilla. Oba svého času absolvovali přerod od ilegálních Plastiků k oficiální Půlnoci, starší Kabeš s větším sebezapřením než mladší Schilla.
Po memoárech Jitky Vodňanské, které se točí kolem jejího nemanželského vztahu s Václavem Havlem, je na trhu další „revizionistická“ kniha o dějinách českého disentu. František Stárek s Martinem Valentou vydávají studii o historii skupiny Plastic People of the Universe.
Já vám povím, pane, ti Rolling Stones, to je vám zvláštní případ. Něco jako věc Makropulos, jestli víte, o co jde. To je o té zpěvačce, jak jí dal tatík, doktor Rudolfa II. a alchymista, napít elixíru mládí a ona teda pořád zpívá, je jí tři sta padesát let nebo kolik.
Matěj Ptaszek je vynikající bluesman. Podle stylu jeho hudby se snadno lze splést a myslet si, že tento drobný chlapík je Američan zbloudilý do Čech.
