Vystudoval Pedagogickou fakultu UJEP v Ústí nad Labem a posléze německá a rakouská studia na Fakultě sociálních věd UK. Ještě během studií pracoval v zahraničněpolitickém odboru prezidentské kanceláře. Od roku 1998 působil v Lidových novinách, v české redakci BBC a opět v LN. Několik let prožil v Německu a Británii. Je autorem politického životopisu Václava Havla do roku 1989 „Disident“ (Paseka). Druhý díl, který obsáhne Havlovo prezidentství, má vyjít v roce 2014.
Po komisařce Věře Jourové, která před měsícem nastínila jakousi chytrou regulaci médií – ta by se pochopitelně uplatňovala jen proti méně kvalitním médiím –, jsme dostali další signál toho, jak neliberálně se dnes v centrech evropské moci, v trojúhelníku Brusel–Paříž–Berlín, přemýšlí. Opět jde samozřejmě o vyčerpávající, sisyfovskou válku s dezinformacemi.
Pokud Zdeňka Bakalu v USA právně zastupuje bývalý velvyslanec nejen USA, ale i etické politiky Andrew Schapiro, kruh se uzavírá. Případ OKD se definitivně stal soubojem různě navoněných supů o miliardy, které chybějí na Ostravsku.
Je Bavorsko výchylkou ze středoevropského trendu posledních let, kdy každé volby přinášejí posun doprava? Ano. Vzhledem k tomu, že Bavorsko je v Německu šifra pro konzervativní až reakční názory a politiku a že nosič onoho konzervatismu, bavorská CSU, přišla o absolutní většinu a skoro o čtvrtinu hlasů. Zelení mají v Bavorsku, v terénu pro ně dosud nepřátelském, skoro 18 procent. Zato Alternativa pro Německo (AfD) je s 10 procenty na spodní hranici očekávání.
Komunálními volbami, hlavně v Praze, kde se vyšvihli na 17 procent, se Piráti na dohlednou dobu stávají konstantou české politiky. Kam na politické mapě je ale máme umístit? Oni sami sebe definují jako středovou liberální stranu, naopak některé proříznuté pusy mezi občanskými demokraty je považují za neomarxisty.
Volby v Bavorsku včera německá média předem pojednávala jako zlomovou událost nadregionálního významu.
Sousloví „galerie nářků“ jsem si vypůjčil z názvu první kapitoly knihy Češi o Češích od historičky Evy Hahnové. Útlá kniha vyšla letos v Academii, na obálce je fotografie Edvarda Beneše po návratu z londýnského exilu, podtitulek zní Dnešní spory o dějiny. Na první pohled tedy kniha nijak nesouvisí se stými narozeninami Československa, které nás čekají za dva týdny.
S Robertem Kvačkem mluvíme o tom, jak se po roce 1989 vyvíjela česká diskuse o nových dějinách, co si o tom nestor českého dějepisectví v té době myslel a z čeho pramení pocit méněcennosti mezi tolika českými intelektuály.
Nejdřív na 14:30 a potom na 15:00 svolala včera brněnská ODS mimořádnou tiskovou konferenci.
Jelikož žijeme v době rozvinutého babišismu, hlavním kritériem pro hodnocení včerejších voleb byl úspěch nebo neúspěch ANO. V nejsledovanějších volbách na pražský magistrát ANO prohrálo, byť spíše opticky. Necelých 16 procent je oproti 22 procentům před čtyřmi lety pokles o čtvrtinu, což ovšem vzhledem k tristnímu výkonu za poslední čtyři roky na magistrátu vůbec není špatný výkon. Kdyby byla politika spravedlivá, mělo by ANO v Praze jednociferný výsledek. V noci ze soboty na neděli se zdá, že Babišovo hnutí o hlavní město přijde, což je pro mediální obraz neustále vítězícího hnutí jistě rána, ale nikoliv s bezprostředním účinkem.
Je přípustné srovnávat Evropskou unii se Sovětským svazem? Tak se včera nevěřícně tázal web německého deníku Frankfurter Allgemeine Zeitung. Citoval britského ministra zahraničí Jeremyho Hunta na konferenci Konzervativní strany v Birminghamu, slova, jaká prý by si nedovolil ani (známý eurofob) Boris Johnson. Čtenáři, posuď sám, jestli se Hunt dostal za hranu: „EU byla kdysi založena proto, aby chránila svobodu – tehdy to byl Sovětský svaz, kdo nedovoloval svým lidem odejít. Historická lekce je jasná: pokud evropský klub přeměníte v žalář, touha z něj odejít nepoleví – naopak, poroste a my nebudeme jedinými vězni, kteří ze žaláře chtějí odejít.“
Petr Bystroň je výrazný poslanec německé opoziční strany AfD. Na konci září provázel do Lán bývalého Trumpova stratéga Steva Bannona. Bannon si před pár měsíci v Bruselu najal kancelář, z níž se snaží pomáhat před evropskými volbami stranám, které oponují masovému přistěhovalectví z třetího světa. Proč si americký republikán chtěl o svých představách konzervativní revoluce v Evropě povídat se starosocialistou Milošem Zemanem? A proč utečenec z komunismu Bystroň dnes v Německu zažívá déjà vu?
V úterý na jakési konferenci o „základních právech“ ve Vídni vystoupila česká komisařka Věra Jourová. Věnovala se tématu šíření nenávisti a nacionalismu a při letmém pohledu to byl standardní projev, jaké se tak píší a přednášejí po brexitu a po Trumpovi: pozor na růst nesnášenlivosti a špatnou verzi nacionalismu, apel na politiky, aby si uvědomili vlastní zodpovědnost a nepřilévali olej do ohně rétorikou, „která rozděluje“. Do toho tradiční šťouchanec do Viktora Orbána, který vedl antikampaň proti předchozím kampaním George Sorose.
Největší ruch, který se odehrává v české vládní koalici, se týká sociální politiky. Menší ČSSD ve shodě s odbory chce zrušit karenční dobu, kdy po první tři dny nemoci zaměstnavatel zaměstnanci nedává plat. Zvyšuje se rodičovská, diskutuje se o navýšení hrubé mzdy. Ministryně práce Jana Maláčová spolu s odborovými předáky navrhuje zkrácení pracovní doby. Je to dobrý směr pro českou ekonomiku? A pro ČSSD cesta, jak se rychle vrátit k dvojciferným preferencím?
Po čtyřech měsících bezvládí se před českou diplomacií konečně otevírá vyhlídka na to, že jí bude opět velet řádný ministr. Nominace Tomáše Petříčka (36) z ČSSD působí na první pohled tragicky, jako poslední tažení strany, která už nemá kde brát. Karel Schwarzenberg mluvil o „ostudě a znehodnocení tohoto klíčového ministerstva“. Myslí se tím Petříčkova do očí bijící nezkušenost. Jeho dosavadní kariéra se rozvíjela po dvou kolejích: Evropský parlament a Praha 7, kde aktuálně kandiduje na starostu. Ale i v tom Evropském parlamentu byl pouze asistentem europoslance Miroslava Pocheho. Takže šéfem Černínského paláce se stává asistent jednoho poslance relativně málo významného parlamentu, byť ve Štrasburku.
Malta a Česká republika spolu sdílejí pochybné prvenství členských zemí, jejichž premiéři odhodili zábrany a britské voliče vyzvali, ať hlasují o brexitu ještě jednou a lépe.
Uplynul rok od chvíle, kdy policejní detektiv Pavel Nevtípil obvinil Andreje Babiše a spol. z dotačního podvodu na Čapím hnízdě. Rok je dost času na získání pocitu, že případ se nějak zasekl a nehýbe se z místa. Hospodářské noviny včera napsaly, že dozorující státní zástupce Šaroch původně stanovil vyšetřovateli lhůtu do konce září, měl rozhodnout, zda podá žalobu, nebo ne. Ale podle mluvčího Městského státního zastupitelství v Praze bude lhůta nejspíš prodloužena. Co se v této kauze děje? Má premiér v patách policii, která si na něho zasedla, nebo se naopak máme začít bát, že v policii nebo na státním zastupitelství už nastává podvolení?
Napjatě sledovaný souboj o pražský magistrát má celostátní přesah. Z několika průzkumů se zdá, že k vítězství v hlavním městě mají nakročeno Piráti. Kde Piráti stojí politicky? Co je to za stranu, která v komunálních volbách slibuje odbrždění výstavby bytů a v souběžných senátních volbách zdůrazňuje, že „tady není developerovo“? Otázky pro lídra pražské kandidátky Pirátů Zdeňka Hřiba.
Konzervativně založený právník Hans-Georg Maassen vedl od roku 2012 docela úspěšně spolkovou kontrarozvědku. Předminulý pátek se překvapivě, z vlastní iniciativy zapojil do veřejné diskuse o srpnových demonstracích v Saské Kamenici. V deníku Bild Maassen konstatoval, že kontrarozvědka dosud nemá žádné verifikovatelné údaje o „štvanicích“ na cizince, které po prvním dni demonstrací hlásila média a ovšem kancléřka.
Andrej Babiš se rozzlobil na své dvě europoslankyně, které v Evropském parlamentu hlasovaly s většinou pro doporučení, aby Evropská komise zahájila řízení s Maďarskem.
Následující komentář je opět o nepokojích v Sasku, kde část veřejnosti po incidentech s „uprchlíky“, hlavně když mají fatální zakončení, demonstruje na ulicích, a protože s nimi demonstrují i skupiny skinheadů a neonacistů, ocitá se východní Německo plošně v podezření z „pravicového extremismu“.
Část českých sociálních sítí ovládlo koncem srpna zneklidnění. Řada uživatelů hlásí, že jim správci sítě naprosto bez vysvětlení nebo s odvoláním na to, že příspěvek může být spam (!), blokují příspěvky, mažou konta, někdy ještě uvalují třicetidenní zákaz postování. Předpokládá se, že cenzurované příspěvky do centrály Facebooku nahlašují jiní uživatelé, kterým se někdy protinázor prostě nelíbí, a tak ho nahlašují jako řeč z nenávisti (hate speech) nebo falešnou zprávu (fake news). Nejslavnější zákaz postihl politicky nekorektní skupinu Naštvané matky kolem publicistky Evy Hrindové.
O víkendu v saském Chemnitzu vyvrcholily nepokoje odstartované minulou neděli vraždou, v níž je obětí občan německo-kubánského původu a podezřelými Syřan a Iráčan. Lze předpokládat, že nastřádané emoce se opět uklidní a „Chemnitz“ časem překryje nějaký nový případ. Ale v některých ohledech je případ „Chemnitz“ unikátní, především hodně prozrazuje o tom, jak si politický establishment u našich sousedů představuje, že bude čelit nástupu tzv. pravicového populismu.
Ztráta tří životů českých vojáků, které v Afghánistánu na začátku srpna zabil sebevražedný útočník z Tálibánu, vyvolala ve společnosti ještě větší vlnu účasti než podobná tragédie české armády ve stejné zemi před čtyřmi lety. Ve veřejné sbírce pro pozůstalé se vybralo deset milionů korun, přispělo do ní přes 32 tisíc lidí, tedy desítky tisíc rodin. Česká televize vysílala speciální pořady, politici kondolovali. A pak je tu šestatřicetiletý muž, který v Praze vylepoval na koleně, totiž na osobním počítači, vytvořené letáky.
Srpnem 2018 oficiálně vypršela záchranná operace, která začala v roce 2010 a která měla odvrátit hospodářský bankrot Řecka. Už v červnu, kdy byla schválena poslední evropská půjčka Athénám, evropský komisař pro hospodářství a měnu Pierre Moscovici prohlásil: „Dnes večer skončila řecká krize.“
Občanským demokratům patřil pražský magistrát od počátku 90. let až do roku 2013, kdy primátora Bohuslava Svobodu vystřídal s pomocí sociální demokracie a komunistů dosavadní koaliční spojenec Tomáš Hudeček (TOP 09). Může se ODS v hlavním městě ještě někdy vrátit na špici? Je od ní moudré postavit jako volebního lídra opět exprimátora Svobodu i přesto, že byl spolu s Hudečkem a dalšími několika radními, byť kontroverzně a nepravomocně, ale přesto odsouzen za prodloužení smlouvy provozovatelům Opencard?
Bude občanská válka mezi bílými nacionalisty a muslimy, kterou v Evropě vidí přicházet spisovatel Houellebecq, šéf francouzských tajných služeb Calvar nebo scenáristé německé veřejnoprávní televize (https://www.daserste.de/specials/ueber-uns/themenabend-flucht-aus-europa-100.html), vypadat nějak tak, jak to v posledních dnech vypadalo v Chemnitzu?
Špína, kterou na sebe v rámci rozvodového řízení veřejně vylévají Petra a Jiří Paroubkovi, je potenciálně vážná věc. Nikdy od zázračného zbohatnutí Stanislava Grosse nebylo podezření o černých příjmech bývalých premiérů podáno tak konkrétně jako tady. V obou případech mimochodem figuruje miliardář Tomáš Chrenek.
Padesátileté smutné výročí dvojtečky k normalizaci si jedna strana připomněla tím způsobem, že její poslanecký klub věnuje podstatnou část svého zasedání tomu, že jeden z řadových poslanců projevil v jedné věci jiný názor než vedení a v jiné věci nedodržel stranickou disciplínu. Tou stranou je ODS, řadovým členem Václav Klaus ml., první věcí jeho skepse ke smysluplnosti české vojenské mise v Afghánistánu, druhou podpora kandidáta Okamurovy SPD v senátních volbách.
Je asi málo čtenářů, k nimž by alespoň v hrubých obrysech nedolehl smutný případ Evy Michalákové a jejích v Norsku odebraných synů. David a Denis jí byli odebráni v květnu 2011, a když se o tři roky později věc dostala na veřejnost, byly základní reakce na české scéně dvě:
Letos zažíváme nejmohutnější připomínání 21. srpna vůbec. Jistě k tomu přispívá kulatá padesátka, to ale nemůže být celé vysvětlení. Například třicáté výročí bylo kulaté taky dost, vzpomínka byla o dvacet let čerstvější atd., a přesto v roce 1998 vzpomínání zdaleka nedosahovalo letošních rozměrů. Mezi dalšími důvody, proč letos nabírá 21. srpen tak mohutný rozměr, bude dnešní geopolitika, tedy pocit, že Rusko se vrací k agresivnímu chování v Evropě. Význam má i změna stylu, jakým se dnes v době sociálních sítí provozuje politika. Je ještě osobnější a efemérnější, než byla před pár lety.
