Jednoho dne se Belgičan Frédéric Baldan probudil a zjistil, že mu budou zablokovány všechny bankovní účty. Bylo to loni v říjnu, kdy se blížila zahraniční vydání jeho knihy Ursula Gates. Ta je jakýmsi vedlejším produktem Baldanova souboje s předsedkyní Evropské komise. V dubnu 2023 na Ursulu von der Leyenovou podal trestní oznámení kvůli neprůhlednému vyjednávání s firmou Pfizer o dodávkách vakcín proti covidu-19, celkem za 35 miliard eur.

Von der Leyenová obchod dojednávala s ředitelem Pfizeru částečně přes textové zprávy na mobilu. Ale pak obsah svého mobilního telefonu vymazala, mimochodem stejně, jako byly smazány SMS v mobilním telefonu, který měla jako německá ministryně obrany. Tehdy se zas řešily smlouvy ministerstva pro konzultanty ze společnosti McKinsey. Baldan čelí jistému tlaku ze strany EU i Belgie. V uplynulém roce nebyl na Západě jediný, kdo může nabýt dojmu, že na něm orgány trénují, jak neposlušného jedince digitálně skřípnout. Rozhovor vznikl minulý týden v Bruselu, asi kilometr vzdušnou čarou od sídla Evropské komise.

Jak váš příběh začal?

Na konferenci v Evropském parlamentu o bezpečnosti létání po covidu. Tehdy jsem částečně působil jako lobbista pro klienty v leteckém průmyslu. Letecký personál se kvůli digitálnímu covid-certifikátu EU musel dát očkovat. Na té konferenci vystupovali i piloti, ale hlavně letušky. Řečníci popisovali různé vedlejší účinky, kterými po vakcíně trpí a předtím nikdy netrpěli. Byla to šokující svědectví: srdeční příhody, infarkty, náhlé výpadky paměti, vyskytl se případ částečné paralýzy během letu. Jedna vystupující letuška měla předčasně menopauzu. Normálně podléhá letecký personál přísným pravidlům už pro užívání banálních léků, tyto vysoké standardy se zavedly, aby se zamezilo leteckým katastrofám. Ale u experimentální vakcíny proti covidu, která neprošla kontrolou, se úřady rozhodly všechna bezpečnostní pravidla porušit. Z té konference jsem odcházel velmi znepokojený.

Kdy to bylo?

V létě 2022. Asi za čtvrt roku jsem vyrazil do Evropského parlamentu na veřejné slyšení o vakcínách. Měl vystoupit generální ředitel Pfizeru Albert Bourla, poslal místo sebe nakonec svou podřízenou Janine Smallovou. Holandský europoslanec Rob Roos položil Smallové jednoduchou otázku: Studovali jste, jestli váš produkt zabraňuje přenosu viru mezi lidmi? Pokud máte odpovídající studii, můžete nám ji poskytnout? Smallová odpověděla: Jestli jsme udělali studii, nakolik vakcína zabraňuje přenosu? Samozřejmě že ne! To byl pro mě druhý šok. Z vystoupení Smallové vyplynula strategie Pfizeru – že nebude lhát přímo on, že místo toho přiměje evropské i národní úředníky a politiky, aby lhali oni, aby oni lidem sugerovali, jak je vakcína bezpečná a účinná.

Takže jste se rozhoupal k akci.

Přede mnou už leckdo zkoušel leccos. Europoslanci se chtěli dostat k dokumentaci, která je sama o sobě veřejná. Komise tvrdila, že v ní jsou obchodní tajemství, což je hloupost a lež současně. Komise tedy bránila a dodnes brání v přístupu k plnému znění smlouvy s Pfizerem. Europoslanci nebyli schopni dostat se k textovým zprávám mezi von der Leyenovou a Burlou. Ale tyto SMS jsou ze zákona veřejný dokument. Zkoušeli se k nim dostat i novináři z New York Times. Cesta přes občanské právo nebyla schůdná, tak jsme se s mou právničkou rozhodli podat trestní oznámení u belgického soudu. Postavili jsme ho na tom, že mi odpírají přístup k veřejným dokumentům a tím poškozují má základní práva, především právo na transparentnost veřejné správy. K povinnostem každého eurokomisaře patří, aby respektoval a vymáhal Listinu základních práv EU. Ta právo na transparentnost obsahuje. Podali jsme trestní oznámení u vyšetřujícího soudce v Lutychu. S tím, že k poškození mých základních práv došlo v Belgii. Podobně belgické orgány vyšetřovaly korupci v takzvané Katargate a tam to von der Leyenová schvalovala. My jsme její logiku z Katargate uplatnili na Pfizergate. Vyšetřující soudce se coby profesionál rozhodl vzít celou záležitost vážně a požádal o šetření belgickou federální policii. Protikorupční útvar federální policie napsal vyšetřovací zprávu o tisíci stránkách, v níž von der Leyenovou v zásadě viní z kriminálních skutků. My tu zprávu máme. Jenže ve chvíli, kdy belgický soudce zprávu obdržel, se do věci vložil Úřad evropského veřejného žalobce, EPPO. Ti belgickému státnímu zástupci v podstatě sdělili, ať vypadne, že to je v jejich kompetenci. Což není pravda, nejde o peníze EU, ale o peníze členských zemí. Smlouvy jsou podepsány a zaplaceny členskými zeměmi. EPPO tu žádnou pravomoc nemá. Nakonec soudce v Lutychu na argumentaci EPPO přistoupil. Neřekl, že by von der Leyenová byla nevinná, řekl: Vy nemáte právo být oběťmi. Ale u belgické justice jsme neskončili, odvoláme se k soudu vyšší instance.

Taky jste zkoušeli jít přes evropskou justici.

Ano, uprostřed procesu v Lutychu jsme obeslali ještě Evropský soudní dvůr. Po odstoupení Santerovy komise v roce 1999 totiž vznikl pro všechny komisaře takzvaný kodex dobrého chování. Ten zavazuje i paní předsedkyni. Takže podle kodexu musí dbát na dojem poctivosti. A ve chvíli, kdy by se ukázalo, že se vyhýbá transparentnosti, ten dojem ztrácí. S tímto argumentem, totiž že proti von der Leyenové je vedeno řízení u belgického soudu a ona se vyhýbá transparentnosti, jsme Evropský soudní dvůr požádali, aby ji na základě kodexu dobrého chování suspendoval. Jsme v létě 2023. Evropský soudní dvůr udělal samozřejmě všechno, aby celý případ smetl ze stolu.

A jak to bylo s mobilním telefonem paní předsedkyně?

Nežádali jsme jen o komunikaci mezi von der Leyenovou a Burlou, ale i o SMS mezi von der Leyenovou a jistým Peterem Piotem. To byl lobbista Nadace Billa a Melindy Gatesových, kterého si předsedkyně Komise najala jako zvláštního poradce.

Pokud šlo o esemesky s Burlou, von der Leyenová se bránila, že to byly okamžité zprávy, jaké není nutné archivovat. Představte si, kdyby tento přístup uplatnily státy a zbavovaly se všech údajně nepotřebných papírů, to by národní archivy byly prázdné. Je to směšný argument. Pokud jde o Piota, von der Leyenová jejich komunikaci vysvětlovala tak, že mu posílala textové zprávy vždycky, když potřebovala zjistit něco urgentně. Podle mě je to důkaz, že si vyměňovali důležité informace.

Požádali jsme o kopie zpráv a oni nebyli schopni nám je dodat. Prý je vymazali a nemají ani backupová data. A její mobil mezitím darovali nějaké nevládce. Prý to tak dělají, že v rámci pomoci neziskovému sektoru věnují různým organizacím vyřazené přístroje. A předtím z nich vymažou data a další osudy toho kterého mobilu, u které nevládky skončí, neevidují, takže nám bohužel ani nemohou pomoci s jeho hledáním. Fakt.

Co vlastně byla vaše motivace, když jste trestní oznámení podával? Muselo vám být jasné, že přijde odveta.

Mně se na práci lobbisty v EU některé aspekty docela líbily. Především je to mezinárodní prostředí, potkáte tu zajímavé klienty. Já sám pocházím z mezinárodního prostředí: otec Ital, matka Belgičanka. Jeden z mých prarodičů je z Brazílie, taky mám snědší kůži. Můj nejstarší bratr si vzal Norku, já Číňanku. Ale za covidu se EU už naprosto zjevně proměnila v opak toho, čím měla původně být, a místo aby mi garantovala svobody a volný pohyb, mě najednou omezovala. Bylo jasné, že lobbistická branže ve spolupráci s unijními úřady ničí západní demokracii. Nikdy jsem nehořel pro federální Evropu, ale politická unie mi nevadila. Ještě v onom roce 2022 bych si nemyslel, že unijní instituce musíme zrušit. Dnes jsem o tom naprosto přesvědčen. Zrušit a postavit něco nového. Samozřejmě nechci rušit ideu multilaterální spolupráce, jsme sousedé a vždycky budeme. Ale tyto instituce EU nabyly tyranské, až totalitářské podoby. S tou kastou se musíme rozloučit. Sleduji, kolik lidí, kteří se až do covidu Evropskou unií netrápili nebo na ni měli dobrý názor, ho mezitím úplně změnilo. Cestuji po Evropě a ta změna je hmatatelná.

Lobbing v evropských institucích byl vaše hlavní výdělečná činnost?

Ne. Lobbing je část mé práce. Kromě toho provádím takzvanou competitive intelligence: analyzujeme rozhodovací procesy v nějaké firmě, identifikujeme byznys té firmy, zjišťujeme, jestli má nějaké potíže, třeba soudní spory, a pak pro svého klienta sepíšeme resumé s doporučením, jak s tou firmou jednat.

Odkud se brali klienti, pro které jste lobboval?

Z Belgie a různých dalších zemí. V Evropské lidové straně (domovská frakce von der Leyenové – pozn. red.) naznačovali, že pracuji pro jakési nepřátelské mocnosti, ale to je hloupost. Nic nepředložili, nic totiž není. Ze zásady odmítám pracovat pro vlády a pro tajné služby. Většinou děláme pro malé a střední firmy s obratem 25 až 50 milionů eur ročně: výrobce leteckých simulátorů, počítačového softwaru a podobně.

Měli jste někdy čínské klienty?

Měli jsme jednoho čínského klienta, firmu vyvíjející jakési podvodní drony, které by se používaly při záchraně lidí na moři. Když jsme toho klienta deklarovali, byli jsme vzápětí nařčeni, že naši společnost využívá čínská vláda. Nesmysl, byli to soukromníci. Gros naší práce bylo hájit malé a střední firmy proti zájmům velkých monopolů. Mně například nabízela zakázku jedna velká společnost, která obchoduje s kryptoměnami. Chtěli všechno maskovat, já jsem jim říkal: Můj džob je firmy, jako je ta vaše, dostávat do potíží. Takže nemám zájem. Ani můj profil lobbisty není v branži zrovna obvyklý. Studoval jsem strojírenství a počítače. Nejsem právník, ačkoli jsem si osvojil dobrou znalost práva.

Svůj proces proti von der Leyenové berete jako významný počin. Proč přesně?

V historii belgického soudnictví nemá obdoby. Je to případ, v němž jde o 35 miliard eur. Připojilo se k nám tisíc žalujících: letušky, piloti, rodiče, kteří přišli o děti, jednotliví poslanci jako onen Holanďan Rob Roos, ale i politické strany – ve Francii Patrioti, z Belgie strana, která reprezentuje německou menšinu. A dokonce dvě vlády, Polska a Maďarska. Představte si to, členské státy obviňují von der Leyenovou z korupce… Bylo to největší trestní řízení v historii Evropské unie.

Co vám zatím to řízení proti von der Leyenové dalo?

Třeba to, že se ukázala skutečná podstata Úřadu evropského veřejného žalobce. Na papíře je EPPO nezávislý úřad. Ale peníze na vyšetřování dostává od Evropské komise, dostává od ní taky IT podporu. Což je háklivé ve chvíli, kdy EPPO požádá soudce, aby mu utajovaný spis z vyšetřování převedl na počítač, který je i s IT podporou od Komise. Kromě toho má von der Leyenová právo šéfa EPPO odvolat. Jak někdo může tvrdit, že to je nezávislý úřad, nepochopím.

Cenné bylo i to, že jsme se v rámci toho procesu dostali k vyšetřovací zprávě belgické policie. K té zprávě, která konstatuje, že von der Leyenová je vinna. Mimochodem, EPPO ji má taky, ale nejvyšší žalobkyně Laura Kövesiová v Evropském parlamentu na slyšení před poslanci přesto dokázala tvrdit: V té kauze nemáme žádné podezřelé.

A také od lidí ze soudu v Lutychu vím, že EPPO má důvěrný spis na von der Leyenovou a jejího manžela. Vím, že v tom spise se píše i o účastí manžela ve firmě, která dělala obchody s Pfizerem (Heiko von der Leyen byl v letech 2020–2022 lékařským ředitelem biofarmaceutické společnosti Orgenesis, která se specializuje na buněčnou a genovou terapii – pozn. red.)

Pojďme teď mluvit o tom, čím jste po podání trestního oznámení prošel vy. Čím to začalo?

Tři hodiny poté, co jsem oznámil, že usilujeme o suspendování předsedkyně Komise, jsem byl suspendován z Rejstříku transparentnosti. To je seznam lobbistů u EU. Ze sekretariátu toho rejstříku mi prostě oznámili, že zrovna kontrolují kvalitu dat z mého prohlášení lobbisty. A prý: Narazili jsme v tom prohlášení na nějaké nesrovnalosti. Měl jste lépe vysvětlit své aktivity. Já: Jaké aktivity? Ptejte se, všechno rád vysvětím. A oni: No, měl jste to vysvětlit lépe. Nikdy předtím jsem s tím přiznáním neměl problém, každý rok ho musíte podat znovu, nikdy na něm nic neshledali. Teď mi stanovili šibeniční lhůtu pěti dnů, ačkoli pravidla pro podání opravného hlášení dávají dvacet dní. Ze seznamu lobbistů mě vyškrtli. Druhá fáze byly banky. Dvě moje banky se náhle rozhodly zavřít mi účty. ING, jejímž klientem jsem byl deset let, mi jen oznámila, že už mě jako klienta nechce.

Čím to vysvětlila?

Ničím. Neobtěžovali se mě ani pozvat, ani mi nezatelefonovat. Prostě přišel dopis, že už mě nechtějí a že je to jejich suverénní právo. Tentýž den se mnou banka Nagelmackers, což je menší belgický ústav, u něhož jsem byl ještě déle, asi patnáct let, zahájila takzvaný compliance check (kontrola, jestli klient postupuje v souladu s pravidly – pozn. red.). Ti mi zavolali: Máme nějaký problém s vaším přiznáním o konečných beneficientech firmy. Odpověděl jsem, že to je zvláštní, ať mi tedy řeknou, jaký dokument jim mám poslat. Oni: Ne, musíte přijít osobně. Na schůzce mi sdělili, co prý z mého přiznání vyčetli – že mám jednak právo reprezentovat firmu a jednak že jsem držitelem akcií společnosti. Ale já jsem akcionář a současně dělám ve firmě i každodenní management, tak jsem ve formuláři zaškrtl obě políčka. Nagelmackers znala mou společnost, její strukturu, od prvního dne. A najednou mi budou vyprávět: Ale my chceme, abyste měl zaškrtnuté jen jedno políčko. To už jsem se musel začít smát. Žádný zákon po nich nic takového nevyžaduje.

Nicméně při té příležitosti jsem svému bankéři taky sdělil, že jsme nedávno investovali do knižního vydavatelství a kromě toho, že jsme založili nakladatelství, jsme taky museli dát něco tiskárně a nějakou zálohu distributorům. Oni na účtu viděli, že mi přišel obnos z Itálie od italského vydavatele mé knihy, to by se před bankéřem stejně nedalo schovat. Tak jsem se rozhodl jim to s těmi zahraničními vydáními říct sám od sebe. A povídám jim: Za dva týdny jedu do Itálie svou knihu propagovat, brzy nato má knížka vyjde ještě v Americe. Jednání v bance se konalo na konci září. Pět dní předtím, než jsem odjel do Itálie, mi z banky přišlo vyrozumění, že zavírají všechny účty, které se mnou nějak souvisí: účet můj, mé ženy, mého pětiletého syna. Pochopil jsem to jako součást odplaty za to, že se kniha překládá do dalších jazyků.

Proč má pětileté dítě účet?

Ten jsme založili, když se syn narodil, pro přátele a příbuzné, kteří mu chtěli dát peníze. Nicméně francouzský originál mé knihy vyšel v listopadu 2024, italské vydání 17. října 2025, anglický překlad v USA 5. prosince. Mám tu e-mail z Amazonu se sdělením: Váš bankovní účet od nás odmítl přijmout platbu.

Jak jste svůj pád do finančního středověku řešil?

Potřeboval jsem pochopitelně nový účet, a i když to vyběháváte, zabere vám to v Belgii čtvrt roku. Zítra mi v nové bance snad s definitivní platností potvrdí, že účet otevřou. Se starou bankou Nagelmackers jsem ve smlouvě měl právo v případě, že by mi účet zavřeli, dát jim pokyn, ať pro mě ty peníze vyberou. A oni mi klidně řeknou: Ale my už neděláme hotovostní platby. A že stejně nemám účet, na který by mi ty moje peníze mohli převést. Ale sami pro řešení mé situace nic neudělali, například mě jako svého klienta zapomněli informovat, že mít vlastní účet je moje základní právo. Ze zákona máme v Belgii šest nebo sedm takzvaně systémových bank, na které se v nouzi mohu obrátit. Systémová banka mi musí pomoct. Což mimochodem do belgického práva přišlo díky jedné evropské regulaci.

Co jste si myslel, když jste se najednou nedostal k vlastním penězům?

Je to šok. Věděl jsem samozřejmě, že to všechno je součást odplaty.

Můžete to takhle suverénně tvrdit? Proč by vás vaše banka potřebovala trestat za to, že vydáte knížku o von der Leyenové?

Zbavit se mě, zavřít mi účty, to byla pro banku cesta, jak už nemuset vycházet vstříc tajné službě. Tajná služba přišla do banky, museli jí předložit moje bankovní prohlášení. Mám v bance zdroje, které mi to potvrdily. Ale vydedukoval jsem to už předtím. Ono asi nebude náhoda, že proti vám dvě různé banky skoro současně zahájí proces, kterým se vás chtějí zbavit. Jeden insider mi to podal následovně: Když tajná služba přijde jednou a chce nahlédnout do tvého bankovního prohlášení, tak jí banka vyjde vstříc. Jednak je k tomu nucena zákonem, jednak s tím se ještě dá žít. Ale když po ní tajná služba chce, aby jí pomáhala mít klienta pod neustálým dohledem, když o něm chce přímé informace, je to pro banku poněkud trapné. Tajná služba například může chtít monitorovat moje cesty, chce vědět, že jsem si koupil letenku, že jsem v nějaké restauraci poobědval, v jakém spím hotelu. Z těch informací zjistí, kam jedu, a někdy si dokáže dovodit, s kým se kde chci setkat.

Nechápu, proč by vás belgická kontrarozvědka potřebovala sledovat.

Uvědomte si, že tohle všechno se dělo vzápětí poté, co se von der Leyenová pokusila pod Komisi převzít tajné služby. Oznámila záměr na vznik jakési nadnárodní zpravodajské služby EU, s níž by národní služby musely spolupracovat. Řekl bych, že v takové chvíli národní služby, jako například belgická, mají potřebu Komisi předvést, že zpravodajská služba EU není potřeba, že samy vykazují příkladnou bdělost. Kdyby se člověk jako já náhodou sešel třeba s nějakým Rusem, měli by Komisi co sdělit.

Jak se dá fungovat, když má člověk zablokované všechny účty?

Ve chvíli, kdy mi přišel dopis z ING a současně mi z druhé banky stanovili termín a zdůraznili, že jsem povinen se dostavit, jsem pochopil, k čemu se schyluje. Tak jsem si našel jistý způsob, jak tu situaci pro sebe uspořádat. Druhý krok byl, že jsem našel tu systémovou banku.

V Bruselu žije i bývalý švýcarský zpravodajec a vojenský analytik Jacques Baud. Na toho EU uvalila sankce za údajně proruský výklad války na Ukrajině. Obstavila mu účty a má zakázáno provádět jakékoli peněžní transakce. To je ještě tvrdší přístup.

Baudovi bych poradil, aby se obrátil na belgický stát s tím, že mu jsou odepřeny základní bankovní služby. Stát je povinen mu ty základní bankovní služby zajistit, měl by pro něj najít systémovou banku, která pro něj povede základní účet.

Co to je, základní účet v bance?

Účet, na kterém nesmíte mít víc než 10 tisíc eur. Ale máte kartu a můžete provádět platby, vést normální všední život. Vezměte si, jak se dnes cíleně omezují platby v hotovosti. Kdyby vám ještě znemožnili vést si základní bankovní účet, tak vám vezmou možnost normálně fungovat a žít.

Je to nový jev a už má i jméno: debanking. Ty případy se množí. USA na šest soudců Mezinárodního trestního soudu, mezi nimi Francouze Nicolase Guilloua, v srpnu uvalily sankce. Je to odveta za zatykač soudu na Benjamina Netanjahua. Francouz Guillou sice žije v Evropě, ale najednou nemůže nakupovat po internetu, nefungují mu karty Visa nebo Mastercard…

Jeho případ neznám.

Podobně teď USA digitálně odřízly bývalou zmocněnkyni OSN pro Gazu a Západní břeh Francesku Albaneseovou. Každý ten případ má jiné politické pozadí, ale přesto: cítíte se součástí nějakého nového fenoménu?

Řekl bych, že to je v řádu jakéhosi celkového vývoje politiky, důrazu na digitální transformaci. Oni digitalizují všechno, aby centralizovali kontrolu všeho.

Nepřiznáte jim i nějaký dobrý motiv, já nevím, třeba snižování nákladů ve státní správě?

Podívejte se na projekt Evropské komise, který se jmenuje CEF (The Connecting Europe Facility – fond pro investice do dopravní a energetické infrastruktury, ale i telekomunikační a digitální propojování mezi členskými státy; součástí CEF je tzv. CEF Digital – pozn. red.). To je totéž co sociální kredity v Čině. Chtějí o vás sbírat informace. EIDAS (přeshraniční tzv. Elektronická identifikace autentizace a důvěryhodné služby – pozn. red.) obsahuje digitální podpis, rozeznávání obličeje a podobně. Chtějí vytvořit váš profil, podobně jako si ho o vás dělají sociální sítě. Ale tento profil bude ovládaný státem. Jako už dřív v Číně. Chtějí mít kontrolu nad vaším životem, chtějí mít možnost omezit vám přístup na web, naopak sami chtějí mít přístup k vašim soukromým zprávám, viz slavný chat control. Díky digitálnímu euru vám chtějí udělovat body podle toho, jak konzumujete, respektive nekonzumujete. Evropská komise krok za krokem buduje systém, který základní práva občana mění v privilegia. Když vám například platforma, která provozuje digitální identifikaci, odmítne přístup, protože platforma nebo Komise nebudou chtít, abyste ho měl, nebudete mít výsadu přístupu ke službě. Chápete ten posun? Právě jsem na vlastní kůži zažil, že přístup k vlastním penězům už nebyl moje právo, ale jimi udělená výsada. Instituce v novém systému dovoluje soukromé společnosti, bance, aby vám dovolila použít kartu a utratit vaše peníze. V Baudově případu instituce – Evropská komise – natvrdo sdělila bance: Zrušte mu tuto výsadu. Ale donedávna to bylo jeho základní právo, disponovat se svými penězi. Vidím v tom velký krok k totalitnímu státu.

Ale zatím je to v začátcích, soudě podle vašeho případu, kdy vám způsobí přechodné potíže, ale zatím vás nedokážou ekonomicky zničit.

I proto, že jsem dostatečně inteligentní a byl jsem schopen se rychle adaptovat. Ale máte pravdu, ještě ten posun k totalitnímu režimu nedokončili.