Že vzniká třetí kabinet Andreje Babiše, působilo nakonec v den vzniku, v pondělí 15. prosince, jako samozřejmost. Ale vzpomeňme si, že zpočátku, a začalo to už před volbami, se skoro jako na povel hromadně spekulovalo, jak to do Babišova kabinetu buď SPD, nebo Motoristé nedají a s jakou radostí je Babiš nahradí některou z dosud vládních stran. Šestnáct poslanců KDU-ČSL by nakonec k 80 poslancům ANO na většinu nestačilo, ale 22 poslanců STAN už ano. Když o týden později ANO, Motoristé a SPD dosáhli překvapivě rychlé dohody o počtu a rozdělení míst ve vládě a ve vedení sněmovny, taky jako na povel začala kampaň proti Filipu Turkovi a později dalším Motoristům.

O něco méně předseda Motoristů Petr Macinka a naprosto dominantně Turek vyplnili většinu zpravodajství ke vzniku vlády, vydrželo to dva měsíce. Ale původní „dezolátský“ půdorys Babišovy vlády zůstal zachován. Napovídá to jedné věci: že tentokrát chce Babiš vládnout proti mainstreamu. V letech 2014–2021 byl jeho, byť vlastně nelegitimní, součástí.

Ministry za SPD – mezi nimi na obranu generál Jaromír Zůna, na dopravu manažer slovenských (a předtím Českých) drah Ivan Bednárik – celkem nikdo nezpochybňoval, a to ani zevnitř nominující strany, k níž ministři nadto ani nepatří.

Poněkud větší údiv, byť tlumený, byl v ANO. Proč se například ministrem spravedlnosti stává dávný sociální demokrat Jeroným Tejc, a ne známý člen ANO Radek Vondráček? O nominantech do své vlády v ANO rozhoduje Babiš, a když si nějakého i zasloužilého straníka vyhodnotil jako méně pracovitého, nepomohly mu ani dobré výsledky ve volbách, což byl obojí Vondráčkův případ na Zlínsku. Mezi ministry ANO jsou zásadní první místopředseda vlády Karel Havlíček na průmyslu a Alena Schillerová na financích, nicméně ještě jistější to zřejmě u předsedy měli Robert Plaga na školství a Adam Vojtěch na zdravotnictví. Oba se těší jistému respektu odborné veřejnosti, přesněji resortní lobby, a současně SPD nebo Motoristé ani nezkoušeli uplatnit své výhrady z kampaně, kdy slibovali, že tyto dva zavírače z éry covidu budou vetovat. Malé strany na to neměly sílu a ve druhém, Vojtěchově případě by to považovaly rovnou za ztrátu času. Babišovy reprodukční kliniky z fondu Hartenberg byly mimo Agrofert, takže zůstanou i mimo jeho řešení střetu zájmů, současně jsou ty kliniky citlivé na politiku ministerstva zdravotnictví. Z toho důvodu byl bílý resort v jednáních o složení vlády pro menší strany jakousi no-go zónou, jak se vyjádřil jeden vyjednavač.

Hradní svaly

Veškerá pozornost a spekulace se během těch dvou měsíců nakonec soustředily na nejslabší stranu nové vlády, Motoristy sobě. Kromě Filipa Turka prezident u žádného z návrhů výhrady neměl, k Turkovi je opakuje nadále. Do podstaty výhrad se veřejně nikdy nepustil, proto jeho výhrady působí jako seznam titulků ve vašem feedu na internetu. Turek měl přijít na pohovor k prezidentovi jako poslední z ministerských kandidátů, omluvil se z nemocnice kvůli vyhřezlé plotýnce. Potížemi se zády trpí už delší dobu, jak se lze dočíst v jeho knižním rozhovoru Hranatá legenda. I když budeme vycházet z toho, že jeho útrapy jsou skutečné, přišly v pravý čas pro motoristické kolegy.

Vláda byla jmenována bez něj, Turek zůstává v politickém limbu, zatímco předseda strany Petr Macinka je pověřen dvěma ministerstvy, zahraničí a životního prostředí. Na tom druhém se usídlí definitivně, zatímco nejasnosti nad zahraničními věcmi se mají rozptýlit v lednu – a spíš v únoru. Do té doby ustoupí buď Petr Pavel (ale ustoupí z pozice, která není kryta ústavou), nebo ustoupí Motoristé. Že by, už rozesazeni na ministerstvech, kvůli své celebritě, člověku, který je do ní dostal, z vlády principiálně odešli, je ten méně pravděpodobný scénář. A tady se skrývá kámen, o který mladá strana může zakopnout. Turek šel z Evropského parlamentu do českých voleb za slib, že když se dostanou do sněmovny (a tím pádem skoro určitě i do vlády), on se stane ministrem. Když se nedostanou, on automaticky zůstane europoslancem. Před mediálním shitstormem, který ho vážně poškodil, se Turek zaobíral myšlenkou, že by se s novou aurou státníka v dalších prezidentských volbách postavil Pavlovi. Nebylo to úplné tajemství, o té úvaze věděl například Babiš, a jestli se donesla i na Hrad, nevíme. Dávalo by to celé té podivné hře Hradu s Turkovou nominací najednou docela novou příchuť: tváříme se mravně pobouřeni a pouštíme žilou potenciálnímu vyzyvateli.

Pozoruhodná je informace, že prezident Babišovi na poslední schůzce, kterou měli před oznámením o jmenování Babiše premiérem, nabídl, ať společně předstoupí před novináře s tím, že se dohodli na kompetenční žalobě. Jestli si Pavel tak věří vzhledem k soudcům, které na Ústavní soud jmenoval on, nebo blufoval, už nezjistíme. Babiš z prvního důvodu jeho nápad odmítl.

Co nám dosavadní děj v případu Turek prozrazuje o budoucích vztazích prezidenta se staronovým premiérem? Zaznívá názor, že Babiš nemá vnitřní ustrojení, které by ho posílalo do politických střetů. Že se ale ty vztahy mohou vyvinout jinak, bychom mohli soudit z toho, co Babiš říká svým koaličním partnerům: „Prezident si teď užívá pár týdnů slávy. Až mě jmenuje, můžeme na něj čtyři roky kašlat.“

První měření sil už se nabízí. Letos v únoru schválila Fialova vláda seznam asi třiceti velvyslanců či jiných vysokých diplomatů k výjezdu do zahraničí. Zvláštní na tom seznamu je, že ho schválila zhruba rok a půl před výjezdem, který u většiny připadá na léto 2026. Jde to proti dobrým mravům a Babiš si může smlsnout na některých jménech, ať už je to hradní spolupracovník a bývalý velvyslanec u EU Jaroslav Zajíček (má vyjet do Portugalska), nebo Veronika Stromšíková (k OSN do Ženevy). Stromšíková byla na ministerstvu zahraničí klíčovou osobou muniční iniciativy, která se Babišovi nepozdává. Sporný pro novou vládu bude i výběr nového velvyslance v USA (má jím být dosavadní zástupce velvyslance Jan Havránek). Prezident Pavel se na uspěchaném výběru diplomatů svým podpisem pod jmenovacími listinami podílel, ostatně jmenování velvyslanců patří k těm několika málo personálním pravomocím hlavy státu. Babiš tu má proti Hradu docela silnou páku, neboť výjezdy diplomatů lze revokovat obyčejným usnesením vlády. Mohl by ji použít dokonce i v Turkův prospěch.

Praha jako nová Budapešť?

Ducha té které vlády určují většinou i některé posty těsně pod ministerskou úrovní. Ať už se Turek do Černínského paláce dostane, nebo ne, určující vliv v něm bude mít nově jmenovaný náměstek Jiří Brodský. Dříve pracoval pro Václava Klause v prezidentské kanceláři, později byl dvakrát velvyslancem. Premiérovým poradcem pro národní bezpečnost se stane doyen české diplomacie Hynek Kmoníček, poradcem pro Evropu Milena Hrdinková, která už stejnou práci vykonávala za prvního Babiše. Portfolio Tomáše Pojara se tedy rozpadne na dvě. Babiš chce evropskou politiku určovat pokud možno sám a tak silnou pozici, jakou měl Pojar u Petra Fialy, podle svého přesvědčení nepotřebuje.

Tady se dostáváme k disciplíně, jež by se měla stát měřítkem, podle něhož Babišův kabinet II budeme za čtyři roky hodnotit, hned vedle stavu veřejných rozpočtů. Je jí hledání nové pozice České republiky v Evropské unii. Babiš velice stál o jmenování vlády – a částečně se tím vysvětluje i jeho ležérnost vůči Turkově osudu – před 18. prosincem, kdy v Bruselu začíná mimořádně sledovaný summit EU. Na vrcholu jeho agendy stojí financování Ukrajiny. Donald Trump letos válčící Ukrajinu přestává subvencovat, americké zbraně už se do Kyjeva jen prodávají, v zásadě přes EU a Velkou Británii, které chtějí fungovat jako překupníci. Evropě se ale nedostává peněz a zbývají jí pouze špatné a horší možnosti. Špatné jsou eurobondy, z jejichž výnosu by se boj Ukrajiny financoval. Po covidových půjčkách na obnovu ekonomiky by to byl další údajně jednorázový společný dluhopis, což nechce řada vlád včetně vlády Německa. Druhou špatnou možností je přímé zadlužení národních vlád ve svých domácích rozpočtech. Horší možností je sebrat Rusku státní aktiva zadržovaná v soukromé clearingové společnosti Euroclear se sídlem v Belgii. Ta aktiva by se použila jako jistina pro banky, z nichž si EU na podporu Ukrajiny půjčí. Právně je to krádež, výhrady vznesla Belgie jako ten, kdo má ke krádeži být přinucen, výhrady ale mají i Evropská centrální banka, samozřejmě Slovensko, Maďarsko, Itálie, Malta, Bulharsko… a v nějaké míře nově i Česká republika. Babiš odmítá českou část ručení za ruská aktiva, která by přesáhla 80 miliard korun. Praha by o ně přišla v případě, kdyby Rusko v budoucnosti vedlo a vyhrálo arbitráž.

Týden před summitem k tomuto radikálnímu kroku bylo nakročeno při radě ministrů financí. Za použití článku 122 Smlouvy o fungování EU, jímž se vyhnuli vetu například ze strany Maďarska, ministři rozhodli, že ruské peníze se odteď neblokují vždycky jen na půl roku jako doposud, ale na neurčito. Vznikl tak nebezpečný precedens, kdy se hlasování kvalifikovanou většinou zavádí i do zahraniční a bezpečnostní politiky. Článek 122 je přitom myšlen pro nouzové situace v ekonomice. Tím se pouze připravila půda pro použití ruských aktiv na ukrajinskou bojeschopnost, rozhodovat mají premiéři na summitu. Babiš odjížděl s tím, že bude proti.

Ještě dalekosáhlejší může být manifestace vzdoru, kterou všechny tři strany slíbily předvést na první schůzi vlády den po jmenování: že Evropské komisi oficiálně vypoví poslušnost jak s migračním paktem EU, tak hlavně u povolenek pro domácnosti, ETS 2. Byla by to rebelie, jaké se za víc než dvacet let členství od Čechů EU nenadála a tomu by jistě odpovídala i její reakce. Pokud se Babiš skutečně, ne jen pro formu, zbaví Agrofertu a tím i unijních dotací, odebere Komisi jednu z pák, kterou proti České republice může nasadit.