Vystudoval Pedagogickou fakultu UJEP v Ústí nad Labem a posléze německá a rakouská studia na Fakultě sociálních věd UK. Ještě během studií pracoval v zahraničněpolitickém odboru prezidentské kanceláře. Od roku 1998 působil v Lidových novinách, v české redakci BBC a opět v LN. Několik let prožil v Německu a Británii. Je autorem politického životopisu Václava Havla do roku 1989 „Disident“ (Paseka). Druhý díl, Prezident, vyšel také v Pasece roku 2014. V překladu kniha vyšla v Kyjevě a ve Vídni.
V sobotu 4. října redakce Echa se svými čtenáři a přáteli v pražském kině Atlas sledovala výsledky sněmovních voleb. Z debaty a vstupů z publika vznikl následující Salon. Moderoval ho šéfredaktor Dalibor Balšínek.
Skončily volby, v nichž z opozice podle očekávání zabodovalo hnutí ANO s 34,5 procenta, zaostala SPD se 7,8 a překvapili Motoristé s 6,8 procenta. Koalice Spolu patetickým finišem vytáhla svůj podíl na slušných 23,4 procenta, ale s 11,2 STANu a devíti pro Piráty to na reprízu pětikoalice nestačí. Skončily volby a my máme pohromadě všechny ingredience pro ostrý střet České republiky s „Evropou“. Jeden návštěvník volebního Salonu Echa v pražském kině Atlas to vyjádřil následovně: „Tímto výsledkem voleb zahajujeme další válku, válku na Západ, proti Evropské komisi, potažmo Evropské unii.“
Na hlasy to pro stávající vládní strany (včetně Pirátů) byl skutečně úspěch, dohromady pro ně hlasovalo 43,6 procenta Čechů, zatímco před čtyřmi lety se 43,41 procenty dokonce o trochu méně. Ale za tento relativní úspěch zaplatila nesmírnou cenu ODS a to hned na dvou rovinách. První rovinu tvoří povaha kampaně. Takto upadlou propagandu bychom od roku 1990 vlastně až do letoška čekali zleva, přičemž ale tradiční levice nikdy neklesla až takto. V 90. letech si ČSSD sice nesla stigma postkomunistů, ale politická pravice ji nepomlouvala, že snad je ČSSD strana nedemokratická.
Milovníkům mezinárodního práva přinášíme znepokojivou zprávu: Izraelské obranné síly (IDF) včera v mezinárodních vodách v naprostém rozporu s mezinárodním právem obsadily lodě humanitárního konvoje mířícího do Gazy. Mezi zadrženými byla kromě Grety Thunbergové a dalších cca 500 lidí i Češka Šárka Přikrylová. Nabídku Izraele, aby flotila změnila kurz na izraelský přístav Ašdod, kde humanitární pomoc vyloží a Izraelci už ji Palestincům do Gazy dopraví, předtím aktivisté odmítli. Při vědomí obstrukcí a blokády humanitární pomoci ze strany Izraele, která od března do června byla totální.
Začal školní rok, současně vrcholí volební kampaň. V té se vládní strany mimo jiné pyšnily tzv. Rámcovým vzdělávacím programem (RVP). Změna spočívá v úplném překopání některých předmětů, jako je dějepis, a celkově v redukci znalostí a faktů. Místo drilu si české děti mají ze školy odnášet víc „kompetencí“. Reforma platí od září. Společnou mají soudobí reformátoři představu, že fakta zastarávají, a tudíž je třeba, aby žáci či studenti místo učení nazpaměť věděli, kde se potřebná fakta dají okamžitě nalézt. Nejznámějším kritikem těchto představ je vídeňský filozof – profesor Konrad Liessmann.
Poslední dny před volbami jsou stále ve hře dva scénáře, přičemž ten druhý je výrazně pravděpodobnější. V prvním scénáři se udrží dosavadní garnitura, přičemž někteří její představitelé, jako třeba Marek Benda, po celou dobu vlády, přes všechny momentální nezdary, mluvili o tom, že s nasazením všech sil zase nějaká 101 (tedy nejtěsnější většina) bude možná. Stojedničku posléze jako metu převzali i šéfové jiných vládních stran, jmenovitě Vít Rakušan za STAN. Kdyby tato stojednička nastala, posílil by zřejmě bývalý blok PirSTAN.
Pokud příští vládu povede Andrej Babiš, buďme připraveni na častá varování před čistkami ve státní správě ve prospěch Babiše nebo Agrofertu. Vyloučit je skutečně nelze, když si člověk vzpomene, jak svého času ministr financí Babiš obsazoval lidmi z Unipetrolu – svými byznysovými partnery – státní podniky, od Mera po vedení Českých drah. Nic to nemění na skutečnosti, že dnešní stav si říká o změnu takřka revoluční. Za Petra Fialy totiž rychlým tempem pokračovala kolonizace státu neziskovým sektorem. Přitom ani za Babiše I. neplatilo, že by nevládní skupiny měly přístup do státních institucí zakázaný.
V nejzazším možném termínu vláda schválila návrh rozpočtu, tak aby to návrh mohl stihnout sněmovnou a v lednu nás nestrašilo rozpočtové provizorium. Hlavní zprávou přirozeně je, že schodek bude opět vysoký, s 286 miliardami korun ještě o 45 miliard korun vyšší než letos. Jak to, že schodek roste ve chvíli, kdy konečně roste ekonomika? Otázka je zcela namístě. Ministr financí Zbyněk Stanjura má na ni politickou, domněle neprůstřelnou odpověď: jednak kvůli Dukovanům, kde se za několik let začne stavět nový blok, jednak kvůli vyšším výdajům na zbrojení.
Měli ho ještě týden držet ve skříni, nebo aspoň off-line. Teď už ve volebním štábu Spolu mohou jen doufat, že si toho nikdo nevšimne. Jejich europoslanec Luděk Niedermayer včera zveřejnil text – údiv nad tím, jak mohou české opoziční strany (jmenovitě uvádí ANO a Motoristy) v kampani slibovat, že nezavedou povolenky pro domácnosti známé jako ETS 2. Povolenky jsou, jak by mělo být známo, ale často není, další spotřební daň na pohonné hmoty a na topení plynem, neřkuli uhlím.
Máme tu finále volební kampaně a strany vládního tábora stupňují sázku na geopolitiku. Lídr koalice Spolu Petr Fiala včera na Aktuálně.cz vypustil tyto věty: „Já jsem jako kluk tanky z Moskvy viděl. A budou tu zase, když se nebudeme bránit. Budou tu zase! Oni to netají. Vlastně na to není potřeba žádný důkaz, stačí poslouchat, co říkají ruští představitelé: Chceme mít vliv, jako měl Sovětský svaz. Tam bohužel patřila i Praha...“
Velkým, byť s úspěchem ignorovaným otazníkem nad právě vrcholícím volebním soubojem je střet zájmů Andreje Babiše. Chtělo by se napsat: starý dobrý střet zájmů Andreje Babiše – všechno už o něm víme. Ale během čtyř let, které Babiš strávil v opozici, se v celé věci udál důležitý vývoj. I kdyby Babiš volby s náskokem vyhrál, tentokrát pro něj může zákon o střetu zájmů představovat řádově větší překážku, než když byl premiérem poprvé.
Koalice Spolu měla ve čtvrtek motivační setkání v pražském Slovanském domě, které značí přechod kampaně do horké fáze. Předseda vlády Petr Fiala ve svém projevu postrašil několik stovek příznivců scénářem, v němž za dva týdny sněmovní volby vyhraje opozice a Česká republika se přiřadí k „zemím s autoritativními tendencemi, jejichž představitelé se klaní Kremlu nebo Pekingu. (...) Čeká nás chudoba, chaos a enormní bezpečnostní riziko.“ Nechybělo obvyklé varování před slovenskou cestou: Že Andrej Babiš „to celé neposune na Východ“, je prý naivní očekávání. „Podívejte se na Slovensko a do Maďarska.“
Pojem „slovenská cesta“ se v ústech českých vládních politiků stává varováním, kudy se prý Česká republika za žádných okolností nesmí vydat. Od rozdělení společného státu je to poprvé, co byla apriorní náklonnost k východnímu sousedovi vystřídána apriorní nechutí. Generální biskup Evangelické církve augsburského vyznání na Slovensku Ivan Eľko je hlavou slovenského protestantismu, který byl po staletí jakýmsi mostem mezi slovenským a českým prostředím. Rozhovor pro Echo se neomezuje pouze na vzájemné vztahy ani na centrální postavu této roztržky.
Tři týdny před sněmovními volbami vypadají průzkumy a z nich vyplývající situace následovně: dva dnes existující bloky, opoziční a vládní, stojí vůči sobě v poměru 40 ku 60 procentům. Mezi oběma bloky téměř nepřebíhají voliči, jejich pohyb výzkumníci v nějakém změřitelném rozsahu evidují jen uvnitř obou bloků. Současně ale mluvit o blocích je přiléhavější u vládního tábora než u opozičního. Síť závazně vyjadřovaných sympatií nám totiž skutečně dovoluje vidět strany bývalé pětikoalice (Spolu, STAN a Piráty) jako předvolební blok.
Od léta bylo patrné, a teď se zdá téměř jisté, že se vládnímu táboru náskok opozice, a v ní především hnutí ANO, už stáhnout nepodaří. Mezi nejzajímavější zjištění obsáhlého výzkumu STEM/Mark pro Seznam.cz z počátku září patří to, které pracovník agentury Jan Burianec vyjádřil větou: „Zatímco v roce 2021 byl ústředním tématem ‚Antibabiš‘, tak letos je až pětkrát silnější ‚Antifiala‘.“ Tedy jako svůj motiv jít k volbám uvedlo odpor vůči stávajícímu premiérovi téměř 15 procent, proti bývalému premiérovi pouhá tři procenta voličů.
Tento rozhovor vznikl přesně měsíc před sněmovními volbami. Ještě před čtyřmi lety byl Miroslav Kalousek nejen členem TOP 09, a tedy přeneseně i koalice Spolu, ale jejím voličem, který měl nějaká očekávání. Jak to vidí dnes a co říká na představy Spolu a Babišova hnutí ANO coby letitý strážce rozpočtové odpovědnosti?
Když jsme se před lety ohlíželi za vládou Petra Nečase a tázali se, jak mohla být smetena tak snadno, nabíral zpětně na významu jeden faktor, který si člověk ve víru policejní razie na Úřadu vlády tolik neuvědomoval. Kupní síla průměrného Čecha se během dvou let razii předcházejících zmenšila o dvě procenta. Ekonomické zahnívání, zní jedna hypotéza, tak ve společnosti vytvářelo pocit nespokojenosti, v jakém pak i naprosto absurdní policejní zátah mohl u veřejnosti projít s jakýmsi porozuměním.
Předseda české vlády dělá před volbami vcelku intenzivní kontaktní kampaň. První fáze začala v květnu, po několik týdnů Iva Pazderková a Petr Fiala jezdili po českých městech do sálů s kapacitou do sta, dvou set míst, která pak dokázali zaplnit příznivci, často přímo členové, a dokonce funkcionáři koaličních stran. Zhruba poslední měsíc však Fiala vystupuje i v plenéru, což má z pohledu marketérů Spolu dvě výhody. Jednak mívá slušnou účast, nezažívá propadáky, což každého politika, vlastně každého člověka, nabíjí.
Následuje text o tom, že sněmovní volby bývají v mnoha ohledech méně důležité, než by si politicky angažovaný občan myslel. Letos se nám prodávají jako kosmický souboj Babiš–Fiala. Ale v důležitých ohledech jsou tyto volby spíš jen bojem o pozice. Fatální by ten boj začal být teprve tehdy, kdyby jeden z možných premiérů projevil odvahu udělat něco s hlubokým státem, konglomerátem ústřední správy a neziskového sektoru, jištěným zpravidla penězi a směrnicemi Evropské komise. Nebo kdyby si ten možný premiér k sobě pořídil menšího partnera, který tento český „deep state“ vnímá jako problém a bude ve vládě ochoten s ním jít do střetů.
Ministerstvo financí předložilo s jistým zpožděním návrh rozpočtu na rok 2026 a na první pohled je zřejmé, proč ta zdráhavost. Rozpočet má schodek 286 miliard korun, o šest miliard větší, než jaký ministr financí Zbyněk Stanjura chystal ještě před čtvrt rokem. Důležitější pak je, že Česká republika se příští rok chystá zadlužit o 45 miliard korun víc, než o kolik se zadluží letos. Ozdravení veřejných financí skončilo brzy poté, co s průtahy začalo. A to ještě návrh bude procházet vládou, kde jednotliví ministři budou chtít přidat, takže schodek se může rozrůst ještě víc.
Musíme se ještě ohlédnout za čtvrteční schůzkou Fiala–Pavel. Premiér s prezidentem tentokrát hodně hovořili o zahraniční politice státu, prý je mezi nimi shoda. Jenže předtím se Petr Pavel vícekrát otřel o stanovisko české vlády k válce v Gaze. Podle prezidenta je podpora k válce Izraele v Gaze bez výhrad – a to se mu nezamlouvá. Fiala se ještě den před schůzkou ohradil, že to není pravda a že se vláda na Blízký východ „nedívá s klapkami na očích“.
Takto pojatý program u seriózních aspirantů na vládu v České republice nepamatujeme. A to nikoli kvůli konkrétnímu obsahu, ale pro způsob, jakým koalice SPOLU uchopila program pro letošní sněmovní volby. Své programové teze zveřejnila půldruhého měsíce dní před volbami, 20. srpna, symbolicky den před výročím vpádu vojsk Varšavské smlouvy do Československa. Tou symbolikou premiér a lídr SPOLU Petr Fiala také celé představování programu v pražské kavárně Louvre začal. Vzpomenul okupaci „Rudou armádou“, která nás sice osvobodila v roce 1945, zatímco v roce 1968, který měl na mysli, byla už dávno přejmenovaná na Sovětskou armádu.
V předvolebním čase se stane, že veřejná pozornost, pomyslné reflektory se zastaví na nějakém tématu. To je pak nasvíceno dostatečně dlouho na to, aby se ukázal většinový postoj veřejnosti. Pokud je negativní, tak jako teď navrhované směrnice EU o kontrole chatu, „chat control“, z úmyslu celou věc nechat projít se stává veřejný závazek, že jejímu přijetí budeme naopak vzdorovat. O povinnosti IT firem, komunikačních platforem, aby samy kontrolovaly soukromé zprávy posílané uživateli, jestli nejsou trestným obsahem, má 13. října s definitivní platností rozhodovat evropský summit.
Od nás to tak nevypadá, tady jsou Slovensko a Maďarsko v mediální nelibosti. Ale mezi těmito dvěma zeměmi a jejich společným sousedem na východě se děje něco nebezpečného. Ukrajina minulý pátek, už potřetí během deseti dnů, raketou nebo drony zasáhla ropovod Družba, tentokrát přečerpávací stanici Uneča poblíž rusko-ukrajinsko-běloruského trojmezí, pochopitelně ještě na ruské straně.
Bude to právě rok, co v titulcích vévodilo jméno Mario Draghi. Bývalý italský premiér a guvernér Evropské centrální banky, dnes v politickém důchodu, tehdy vydal 400stránkovou zprávu o konkurenceschopnosti EU. Pokles Unie oproti jiným částem světa měl být překonán hlavně investicemi, podle Draghiho se z relativního úpadku EU dostane, když se na investice sežene ročně (!) nějakých 800 miliard eur. Nezanedbatelnou část z těch peněz by kryl společný unijní dluh, eurobond.
Koalice Spolu chce letošní volby vyhrát nikoliv s pomocí konkrétního politického programu, ale s pomocí hodnot; kampaň pojala takříkajíc civilizačně: Fiala vs. Babiš, Západ vs. Východ, mezinárodní právo vs. právo silnějšího. Na kandidátce Spolu je jak známo i ministr zahraničí Jan Lipavský, který ve čtvrtek kupodivu nevyužil příležitost vyslovit se pro hodnoty, mezinárodní právo a civilizaci. Ve čtvrtek byl zveřejněn společný protest 21 ministrů zahraničí, většinou z EU, proti plánu Izraele na stavbu dalšího ilegálního projektu pro 3400 osadníků
Koncem července ve Skotsku americký prezident Donald Trump a prezidentka Evropské komise Ursula von der Leyenová uzavřeli předběžně velkou obchodní dohodu. Dohoda jak známo vypadá zcela nevyváženě v neprospěch Evropy. U 70 procent položek zboží dováženého z EU do USA se zavádí 15procentní clo, zatímco v opačném gardu bude clo nula. Komise se z vděčnosti, i naším jménem zaručila odebrat z USA v příštích třech letech energii za 750 miliard dolarů. Po dvou týdnech už opadl prach, a tak jsme si ke zhodnocení dohody pozvali Štěpána Křečka, Mojmíra Hampla, Karla Kříže a Erika Besta.
Předsednictví EU na půl roku si většinou všimne veřejnost jen v předsedající zemi, a to ještě kdoví jestli. Tentokrát by to mohlo být jinak. Od 1. července předsedá Unii Dánsko, které se s pozoruhodnou vervou ujímá starších plánů Evropské komise na prohlížení textových zpráv, tedy chatování, jehož se dopouštějí uživatelé internetu na WhatsAppu, Signalu, Facebooku a podobných platformách. To vše pod ušlechtilým praporem boje proti dětské pornografii. Komise už ve svém původním návrhu vymyslela mechanismus, který se nemusíme bát označit jako širokou sledovací operaci.
Česká republika zatím neodvolala svou bezpodmínečnou podporu Izraeli, kterou ústy premiéra (a pak i dalších politiků) vyhlásila v reakci na pogromistický útok Hamásu 7. října 2023. Český bianco šek tak zřejmě platí dál. Minulý týden byla ČR – opět – mezi skupinkou členských zemí, které zablokovaly aspoň symbolické gesto, jímž by EU dala Izraeli najevo, že apokalypsa v Gaze je už i na ni moc. Ten symbolický návrh se týkal vyloučení izraelských startupů z možnosti čerpat vědecké granty EU. Kromě České republiky gestíčko blokovaly Itálie, Maďarsko a Německo.
Motoristé sobě před rokem zazářili v eurovolbách (10,3 %) a až do letošního jara se drželi i pro sněmovní volby stabilně nad pětiprocentní čarou. Od dubna jsou zpravidla pod ní. Na to předseda Motoristů Petr Macinka zareagoval svoláním „krizového sjezdu“ do Olomouce předminulý víkend. Jak chce docílit zúžení propasti mezi preferencemi a volebním potenciálem, která je u Motoristů bezkonkurenčně největší? Etablování nové strany by bylo velkou změnou na české pravici, jíž dosud dominuje ODS bez ohledu na to, jak hluboko zašla do středu.
