Pojem „slovenská cesta“ se v ústech českých vládních politiků stává varováním, kudy se prý Česká republika za žádných okolností nesmí vydat. Od rozdělení společného státu je to poprvé, co byla apriorní náklonnost k východnímu sousedovi vystřídána apriorní nechutí. Generální biskup Evangelické církve augsburského vyznání na Slovensku Ivan Eľko je hlavou slovenského protestantismu, který byl po staletí jakýmsi mostem mezi slovenským a českým prostředím. Rozhovor pro Echo se neomezuje pouze na vzájemné vztahy ani na centrální postavu této roztržky – Roberta Fica s jeho odlišnými akcenty v geopolitice. Hovoříme též o ofenzivě moderních ideologií a o tom, jak je i ve většinově křesťanské zemi obtížné proti této vlně držet linii.

Pane biskupe, začal bych vztahem slovenských a českých evangelíků.

Naším nejbližším partnerem u vás je Českobratrská církev evangelická. Vzpomínám si na začátek 90. let, ještě před rozdělením Československa se chystalo velké setkání evangelické mládeže, které se ale po rozdělení už neuskutečnilo. Byl jsem tehdy farářem v malé dědině asi třicet kilometrů od hranic s jižní Moravou a oslovil mě farář Michal Šimek z Kyjova, jestli bychom to neuspořádali aspoň v menším provedení. Že já zorganizuji mládež na západě Slovenska a on na východě Moravy. Takových setkání se posléze konalo sedm. Byla to pro mě zajímavá doba a možnost nahlédnout Českobratrské církvi do kuchyně, co oni čtou, o čem přemýšlejí, co chtějí dělat… Z těch dob zůstala přátelství. Pak když jsem se stal biskupem luteránské církve na Slovensku, byl na české straně mým partnerem Daniel Ženatý. Velmi jsem si ho oblíbil, stejně jako mám lidsky blízko k synodnímu seniorovi Pavlu Pokornému. My jsme sice historicky mnohem starší církev než Českobratrská církev evangelická, ale oni jsou nejbližší, koho u vás máme. Kapitola sama pro sebe je české Slezsko, kde však v minulosti luteráni prodělali rozkol, a církve tak mají dvě. Především se Slezskou církví evangelickou augsburského vyznání máme kontakty ještě užší, jde to až po návštěvy sborů navzájem. Slezsko jsme za komunismu považovali za unikátní prostor, oficiální evangelická církev tam konala spoustu aktivit, které nám připadaly když ne přímo podzemní, tak vysoce rizikové: evangelizace, výchova mládeže, jednoduché formy diakonie. Jet za komunistů do Slezska vždycky znamenalo zažít živou církev a velké dobrodružství víry.

Dala by se vaše církev a šířeji protestantská kultura na Slovensku označit za ten element, který má blíž k Čechům a je slovenským mostem do českého prostředí?

Poměry ve střední Evropě nejsou jednoduché nikde a ani vaše otázka není jednoduchá. Obě naše reformace se vyvíjely jinak. U nás byla uplatněna buď saská luterská, nebo švýcarská zwingliánsko-kalvínská reformace. Kdežto Češi, a za to vás upřímně obdivuji, měli vlastní českou reformaci, kterou si sami vymysleli, která na nikom nebyla závislá, která dokonce ovlivňovala jiné země. Já fenomén české reformace rád zkoumám, rád o ní čtu a přemýšlím. Na Slovensku všichni budou znát mistra Jana Husa, ale takových mistrů Janů Husů, kteří nebyli upáleni a přežili a tvořili, jste měli mnoho: Jakoubka ze Stříbra, Milíče z Kroměříže, Matěje z Janova, pak Petra Chelčického a jiné. České země dokázaly být v jisté době i nábožensky vysoce tolerantní. Všechno se to pak pokazilo po bitvě na Bílé hoře, a přesto česká reformace zůstává obdivuhodný fenomén. My jsme něco takového neměli, ve městech u nás bylo hodně Němců a ti naprosto spontánně přijímali luteránství. V Sedmihradsku přijímali kalvínskou konfesi, což zas mělo zpětně vliv i na poměry u nás.

Ale vztahy do Českého království jste drželi.

Po bitvě na Bílé hoře k nám přišla ohromná exilová vlna. Já jsem ze západního Slovenska, kde přetrvávalo povědomí o českých exulantech. Jedním z nich – stal se pak farářem v Liptovském Mikuláši – byl tvůrce slavného zpěvníku Cithara sanctorum z roku 1636 Juraj Tranovský neboli Jiří Třanovský. Moje církev tento zpěvník používala do roku 1993, kdy vznikl první zpěvník ve slovenštině. Jazyk tohoto našeho tradičního zpěvníku byl zároveň jazykem Bible kralické a byl považován za posvátný erb evangelické církve. Být evangelíkem na Slovensku s sebou neslo užívání liturgické kulturní češtiny. Poslední mohykáni naší církve kázali renesanční češtinou ještě v 50. a 60. letech. Takže ano, povědomí o vazbách s českým prostředím bylo na Slovensku součástí evangelické mentality.

A sehrálo to povědomí ještě nějakou roli politicky po listopadu 1989?

To povědomí se po roce 1989, od prvních diskusí o osamostatnění Slovenska, mezi mnoha evangelíky přetavilo do názoru, že Československo má zůstat jako vyšší záruka demokracie na Slovensku. Slovenský evangelík ve 20. století měl s katolickým politickým elementem špatné zkušenosti, hlavně za slovenského státu. Ten naší církvi krátil finanční příspěvky, zavřel vydavatelství Tranoscius, zakázal vydávat noviny Evangelický posol, církevní předáci byli popotahováni po úřadech a perzekvováni, evangelík často dostal pocítit, že není plnohodnotným občanem. Ta zkušenost vedla evangelíky k tomu, že se masivně zapojili do Slovenského národního povstání a volali po obnovení Československa. A ano, po listopadu 1989 jsme se báli: Co když tu zůstalo zakuklené luďáctví, co když se historie bude opakovat?

Neopakovala se vůbec?

Tak samozřejmě že některé archetypální postavy, jaké se vyskytovaly v luďáctví za války, je možné najít i dnes. Ale přece jen slovenský katolicismus i katolická politická akce už se poněkud vyvinuly.

Bál jste se toho luďáckého revivalu tehdy i vy osobně?

Já jsem si především samostatné Slovensko neuměl představit. Nikdy jsem neměl vroucí, vášnivý vztah k Československu, společný stát jsem bral jako politický fakt, že Československo prostě je. Když jsem před 38 lety rukoval na vojnu, byla v jednotce půlka chalanů ze Slovenska, půlka od vás a nikoho nenapadlo se podle toho dělit. Na jaře 1990 jsme jeli na Bradlo na štefánikovské slavnosti, byl tam mimochodem i prezident Havel. A když tam kdosi vytáhl transparent „Za Slovenskou republiku“, pamatuji si, že jsem si sám vůbec nedokázal vysvětlit, co tohle má znamenat. Ale dnes emocionálně nijak netrpím tím, že se Československo rozpadlo, Československo vidím jako politický projekt s životností 70 roků, který prostě skončil, a přesto v lidské rovině jsou tisíce a tisíce krásných přátelství, samozřejmě i rodinných vazeb.

Znáte na Slovensku někoho, kdo by ještě dnes společný stát postrádal?

Vždycky se někdo takový najde, bývá to často póza, kdy řekněme v levicově-liberálních kruzích, v uměleckém světě k prezentaci člověka jako demokrata patří, že si příležitostně zavzdychá po Praze a Československu. Je to legitimace, která má prokázat, že jste skutečný demokrat. Ovšem takových legitimací je v oběhu víc. Příznivé vyjádření k LGBT agendě také znamená, že tím pádem jste demokrat, a priori kultivovaný člověk. Jsou to ovšem laciné legitimace. Člověku se někdy až příčí rozum, jak se historie opakuje. Jedu autem a poslouchám rozhlasovou reportáž o mladé učitelce, která opustila zaměstnání v Bratislavě a šla na východ učit do romské osady. Reportáž líčí její každodenní úsilí, ty nekonečné boje, a končí větou, že učitelka večer přijde domů, uvaří si čaj a najde pochopení v objetí své partnerky. Přítomnost partnerky signalizuje, že hlavní postava reportáže má vysoký rating a osobního hrdinství byla schopna právě proto, že je lesba. A tady si člověk vzpomene, co kdysi čítal ve škole: že Serjožův traktor nejlíp oře a Jekatěrininy krávy nejvíc dojí. Pointou bylo, že Serjoža a Jekatěrina jsou členy komunistické strany. Mechanismus je stejný. Dnes vám stačí demonstrovat příznivý postoj k velkým tématům progresivismu, a tím pádem jste evidentně kvalitní a relevantní člověk.

U nás se asi tak poslední dva roky – od vítězství Roberta Fica ve volbách – používá Slovensko v politické rozpravě jako etalon špatného vývoje, naše vládní strany úplně mechanicky varují před „slovenskou cestou“. Myslím, že to je dané hlavně geopolitickými neshodami, kvůli nim se u nás vytváří dojem, že Slovensko je v jakémsi celkovém úpadku. Je?

Nechtěl bych posuzovat jednotlivá vyjádření českých politiků, celkově je beru jako součást fenoménu, který má historické kořeny: prvorepublikový přístup většího a moudřejšího českého bratra k menšímu, celkově neduživému bratrovi slovenskému. My jsme přitom Čechům velmi „vděční“, že nám ve volbách roku 1946 navolili komunisty. Tady Demokratická strana komunisty celkem slušně válcovala a komunismus se v Československu etabloval hlavně skrze volební úspěch v českých zemích. Mimochodem, v tehdejší Demokratické straně dominovali evangelíci. Dnes taková vyjádření od vás beru jako projev setrvačnosti, do jisté míry pořád českého poručnictví. Proto se mi zdálo férové vyjádření vašeho kardinála Duky, který v Nitře cítil potřebu se omluvit. Já když slyším české politiky prohlašovat, že nechtějí jít slovenskou cestou… My ze Slovenska taky sledujeme vývoj na české politické scéně a vidíme ty samé figurky jako u nás. A klademe si otázku, v čem je česká politická reprezentace kvalitnější, jestli u vás máte méně skandálů, méně ideologicko-mentálních úletů.

Podívejte, já Čechům rád uznám, že měli úplně jiný kulturní, společenský a politický vývoj než Slovensko, které bylo dlouhá staletí součástí uherského impéria. Čechy se vyvíjely úplně jinak, v některých ohledech měl Čech před Slovákem náskok vždycky. O reformaci už jsme mluvili, ale týká se to i kulturního, jazykového vývoje. Vy jste měli kultivovanou češtinu, literární i úřední, velice brzy, zatímco u nás boje za etablování spisovné slovenštiny začaly teprve v polovině 19. století, což právě byl důvod, proč všichni naši vzdělanci používali jazyk Bible kralické. To všechno je třeba vám nechat a je třeba vám poděkovat, že po první světové válce – sedíme v Bratislavě, tak dám příklad Univerzity Komenského – naše školy pomáhali rozvíjet čeští pedagogové. Jenže co je na světě, to se pokazí: i v té pomoci se ukazovalo české poručnictví, i ta Univerzita Komenského se stala centrem nepřirozené ideologie čechoslovakismu, která prostě nebyla udržitelná.

Robert Fico je dnes u nás považován za symbol slovenského zaostávání, dostává se do stejné kategorie s Vladimírem Mečiarem. Je to oprávněné?

Fico je především pragmatik. Ukázkou jeho pragmatismu byla i cesta do Moskvy, která tu tak rozvířila vášně. Premiér argumentuje, že politik má povinnost postarat se o energetickou bezpečnost země, že on jede sanovat celý tento diapazon problémů zásobováním energiemi. Lidé chtějí žít v teple. A současně on přesně ví, že si takovou na just podnikanou cestou za Putinem udrží velkou část elektorátu, pro kterou je Putin pojistka proti levicově-liberální politice přicházející z Bruselu, ze západní Evropy.

Takže na Slovensku žije relevantní množství lidí, kteří Putina považují za užitečnou protiváhu západnímu levicovému liberalismu?

Ano, myslím, že na Slovensku to tak je. Ale myslím, že ani v jiných státech to nemusí být jinak a že k tomu jsou i nějaké racionální důvody. Jistěže Putin si tu roli užívá.

Co máte na mysli těmi racionálními důvody?

Příklad: Putin občas zdůrazňuje, že je potřeba denacifikovat Ukrajinu. Zdůrazňuje to, řekl bych, velmi programově. Ale když pak vidíte v kanadském parlamentu Trudeaua se Zelenským, jak dělají standing pro veterána haličské divize SS, člověka, který bojoval po boku wehrmachtu proti Sovětskému svazu, tak si uvědomíte, že tady se opravdu pokazily všechny kompasy. Že dva vysocí představitelé Ukrajiny a Kanady jsou až tak dezorientovaní v moderních dějinách. A človíček u nás se o incidentu v kanadském parlamentu nakonec doví, dá si ho do souvislosti s Putinovými slovy o nacistickém režimu v Kyjevě, a pak se třeba ještě něco dočte o Azovském pluku, o vysoké popularitě banderovské legendy na Ukrajině, a pak mu postoj Roberta Fica ve výsledku nějakou racionalitu dává.

Chápu, že pokud jste živený jen oficiálními, mainstreamovými narativy a přijímáte tento popis světa, že schůzku Fica s Putinem považujete za skandál. Nemám důvod Putina jakkoli obhajovat, ale není těžké dobrat se názoru, že jet do Moskvy a vyjednávat o plynu, jak to udělal Fico, nějakou logiku má. Podívejte, my jsme tu neustále debatovali o plynu, jestli je správné ho z Ruska odebírat, jestli už jsme se dávno neměli odstřihnout. Celou tu dobu k nám volně teče ruská ropa a hoří tu ruský uran, což si ale mediální diskurz uvědomí teprve v okamžiku, kdy prezident Zelenskyj vybombarduje ropovody a Rusové potřebují čtyři dny na opravu. Ruská ropa přece podporuje válku stejně jako ruský plyn, ale ropa skandál není. Plyn z Ruska se do Evropy stejně dostává oklikami a s přirážkou, pak ještě občan zjistí, že ruská paliva pořád odebírá i Ukrajina. A vezme to blazeovaně: tak ať Fico do té Moskvy jede, třeba zaplatíme míň. Kdyby do Moskvy letěl Macron, tak to nikdo nekritizuje. Letí tam Fico, je zle. Dvojí metr. My jsme se dnes dožili ohromné ambivalence. Za komunismu bylo celkem jednoduché existovat, protože svět byl černobílý. Snadno jsme rozeznávali dobro od zla, kam se přidat.

U nás se konzervativcům a eurokritikům často předhazuje, že si ruského prezidenta berou za vzor, ale já mezi nimi skoro nikoho takového neznám. Z toho, co říkáte vy, usuzuji, že na Slovensku jsou sympatie pro Putina zčásti skutečně dané i ideologicky.

Je to takové zlé ovoce levicového liberalismu a progresivismu. Lidé sledují, jak jim tato pokroková témata prorůstají do života, jsou z toho otrávení. Na venkově nechcete řešit, kolik údajně existuje různých pohlaví. Lidé sledují, jak je do té ideologie vtahována mládež.

A jakým způsobem? Myslel bych, že jste do té míry tradiční společnost, že to u vás progresivisté nebudou ani zkoušet. U nás právě vyšlo najevo, že školní inspektory školí neziskovka Prague Pride o LGBT agendě. Předpokládám, že to by u vás nešlo.

Ale to přece není tak, že by na slovenské hranici stála nepropustná zeď, která k nám tento vývoj nepustí. Děje se to asi latentnějším způsobem než v České republice. Jen bych řekl, že pokud české úřady budou žáky ponoukat, aby si sami definovali svou pohlavní identitu, tak takový postup ani slovenským institucím není cizí. I ony ho používají, byť možná ne tak otevřeně. Zadruhé i na Slovensku samozřejmě žijeme v digitální době, stačí jeden smartphone a děcko je spojené s celým světem. Dítě na slovenském venkově má přístup ke stejným informacím a trendům jako dítě v Praze nebo kterékoli evropské metropoli.

Vás tento LGBT trend znepokojuje?

Ano, například tím, jak je k nám uměle implantovaný.

Uměle? Sám říkáte, že se k tomu děti normálně dostávají přes smartphony.

Ano, ale zároveň pro tu ideologii mainstreamová média a různé instituce už vytvářejí rámec, aby děti ten digitální obsah akceptovaly. Když nějaká politická strana nemá skutečný program pro ekonomiku a nahrazuje ho ideologií, velmi často ji hledá v těchto kulturně-etických otázkách. V důsledku máme těmito tématy zaplněný veřejný prostor.

A vy jako generální biskup církve těmto trendům vzdorujete. Ale dá se to vůbec?

Nevím, jestli je správné slovo: vzdorujeme. My jsme si spíš uvědomili, že musíme formulovat stanoviska a formulovat je pozitivně. Chápeme je jako stanoviska pro něco, druhá strana jako stanoviska represivní. Ale to už my neovlivníme. Náš synod loni přijal biblicko-teologický pohled na téma manželství a sexuality, kde jsme definovali postoj církve k řadě problémů, připomněli jsme biblické zdůvodnění manželství, biblický pohled na lidskou sexualitu, na muže a na ženu. A taky jsme formulovali náš postoj k homosexuálnímu chování a naše pastorální postoje k lidem, kteří jsou homosexuálové, ale žijí v církvi.

Chápu to správně, že vy jste tím stanoviskem v zásadě jen potvrdili tradiční křesťanskou morálku?

Ano. Neustoupili jsme z postoje, že vědomě praktikované homosexuální chování je hřích před Bohem. Samozřejmě uznáváme, že člověk může na svět přijít jako homosexuál, ale těm, kdo to uznávají jako problém před Bohem a chtěli by žít jako křesťané s čistým štítem, jsme doporučili sexuální abstinenci. Nedali jsme jim žádnou lacinou radu, je to velmi vážná rada, aby se rozhodli pro celibát. Zároveň jsme vyzvali k velké ohleduplnosti a přátelskému, soucitnému jednání s nimi. To jsou pro nás všechno nesmírně důležité věci.

Často se vytýká konzervativní straně, že ty kulturní války rozdmýchává ona.

Abych pravdu řekl, do loňska jsme takový dokument neměli, prostě proto, že ty otázky nebyly živé. Před nějakými deseti lety jsme je neprožívali tak intenzivně jako dnes. Doba nás vyprovokovala.