Když jsme se před lety ohlíželi za vládou Petra Nečase a tázali se, jak mohla být smetena tak snadno, nabíral zpětně na významu jeden faktor, který si člověk ve víru policejní razie na Úřadu vlády tolik neuvědomoval. Kupní síla průměrného Čecha se během dvou let razii předcházejících zmenšila o dvě procenta. Ekonomické zahnívání, zní jedna hypotéza, tak ve společnosti vytvářelo pocit nespokojenosti, v jakém pak i naprosto absurdní policejní zátah mohl u veřejnosti projít s jakýmsi porozuměním.

Co ve světle této nedávné zkušenosti vyvodit z faktu, že za čtyři roky kabinetu Petra Fialy se kupní síla obyvatelstva pohybovala jako na horské dráze? Zatímco ve třech předcovidových letech rostla každý rok o více než pět procent a za covidu se díky státnímu pumpování peněz do ekonomiky jakžtakž držela nad nulou, za Fialy následoval prudký pád. Roku 2022 se kupní síla propadla o rekordních 9,5 procenta a ještě v roce následujícím o 2,4. Teprve poslední dva roky – loni plus 4,6, letos výhledově plus pět procent – téměř vymazaly brutální pokles životní úrovně z prvního Fialova poločasu. Byť přinejmenším ta dvě „nečasovská“ procenta oproti roku 2021 nám pořád chybí. Hlavně ale i kdyby už se kupní síla vyrovnala, během tohoto cyklu u nás řádila historicky vysoká inflace a českému střadateli se z peněz uložených v bance i po započtení úroků vypařilo odhadem 30 procent. Václav Klaus tuto inflaci označuje přívlastkem stoletá a nepřehání. Klausova inflace z let 1990–93 dosahovala sice ještě násobně vyšších hodnot, ale to byl doprovodný jev přechodu z plánovaného na tržní hospodářství. Nic podobně epochálního se teď nedělo, ani válka na Ukrajině nemá takovou váhu.

Inflace z let 2021–23 vedla k odstranění české anomálie, jíž byla nižší cenová hladina oproti srovnatelně výkonným národním ekonomikám jinde po Evropě. Ceny se vesměs dorovnaly na průměr EU. Dříve ovšem ekonomové většinou předpokládali, že ta anomálie bude odstraněna posilováním kurzu koruny vůči euru, nikoli inflací.

Inflace? K otcovství se nikdo nehlásí

Tady jsme u otázky z rodu těch, které rozhodují o výsledku voleb: Kdo za stoletou inflaci nejvíc může? Vládní politici a jim blízcí ekonomové rádi poukazují na Českou národní banku, do jejíhož čela tehdy nastoupil bývalý Babišův poradce Aleš Michl. O designovaném guvernérovi se předpokládalo, že je nepřítelem zvyšování úrokových sazeb a že prezidentu Miloši Zemanovi, který guvernéra centrální banky jmenoval, slíbil, že úroky už zdvihat nebude. Proto dosluhující Rusnokova měnová rada základní sazbu ještě rychle zdvihla na sedm procent. Michl skutečně doporučení odborného aparátu ČNB sazbu dál zvednout až na devět procent ignoroval, vzhledem k tomu, že pohyby v měnové politice se do ekonomiky promítnou nejdřív za rok a v prosinci 2023 už bylo zřejmé, že inflace se vybouřila, je však třeba mu přiznat, že on hlavním viníkem vysoké inflace není. Navíc představa, že centrální banka sama musí inflaci porážet vysokou úrokovou sazbou hlava nehlava, vykazuje znaky ekonomického autismu. Zákon sice bance ukládá jako hlavní úkol starost o cenovou stabilitu, drastické úroky by však zdražily hypotéky a ztížily podnikání uprostřed energetické krize.

Podhoubím inflace byla politika devizových intervencí ČNB zahájená roku 2013, umělé oslabování kurzu ve jménu pomoci exportu. Další ingrediencí inflace byl objem peněz, který do české ekonomiky jako odškodnění za umělé přiškrcení během lockdownů zběsile nalévala vláda ANO s ČSSD. Strany pozdější pětikoalice se v první covidové sezoně na těchto orgiích podílely a tehdejšího premiéra Andreje Babiše kritizovaly, že pomoc firmám a živnostníkům není ještě objemnější. Naopak mimořádných valorizací důchodcům se dnešní vládní tábor zúčastnit odmítal. Za tuto složku inflace tedy strany Fialovy vlády nesou odpovědnost menší, vyviňovat bychom je přesto neměli. Na jaře 2020 se ustavila pomyslná národní fronta v hospodářské politice, jejíž oba tábory provozují fiskální expanzi a dělají rozpočtové deficity v řádu stovek miliard. V posledním předcovidovém roce hospodařila republika s deficitem pouhých 28,5 miliardy, byl tedy na desetině schodku navrženého Zbyňkem Stanjurou na příští rok. Pokud tedy jde o inflační podhoubí, jsou Babiš a Fiala jeho spolutvůrci.

Bezprostřední příčinou inflace se samozřejmě stala energetická krize startující v létě 2021, tedy půl roku před ruským vpádem na Ukrajinu. A právě cena energií je velkou částí správné odpovědi na otázku, proč zrovna u nás vystoupila inflace tak vysoko. Za Fialy energie zdražily masivně a i po následném zlevňování zůstávají citelně výše než v letech před covidem. U plynu, za jehož cenu národní vláda fakticky nemůže, dnes na trhu kupec zaplatí zhruba 2,5násobek toho, co zaplatil na podzim 2020. Jiná historie je elektřina. Ta se v republice na rozdíl od plynu produkuje, a to za velmi nízkých nákladů, proto je vývoj její ceny tak výbušným politikem. Počítáno přes nejrozšířenější sazbu firmy ČEZ pro domácnosti (DO2d) je dnes u nás proud až třikrát dražší než před energetickou krizí.

Jak by se s energetickou krizí popasoval Andrej Babiš, nevíme, rychlost nabrala v prvních měsících po jeho odchodu. Zato víme, že když už plně vypukla, Fiala váháním ztratil více než půl roku a cenový strop byl na podzim 2022 uvalen pozdě a posazen výš, než jaký byl tehdy evropský standard, a také jinde – totiž místo u výrobců až u prodejců. Ceny energie se promítají skoro do všech dalších cen, proto jsou to ceny energií, kde Fialova vláda rozhodujícím způsobem přispěla k rekordní inflaci za rok 2022 a následně i k nejprudšímu poklesu reálné mzdy v celé OECD (Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj čítá 38 členů).

Keynesiánci, kam se podíváš

Je záhada, proč v probíhající kampani strany české vlády tak rutinně používají Maďarsko a Slovensko jako etalon mizerie, jako temnou projekční plochu, na níž by pak mohly lépe vyniknout vlastní výkony. Pokud jde o koncové ceny energií v hlavních městech – ty každoročně porovnává rakousko-maďarsko-finská studie HEPI –, vychází Praha jak z visegrádského, tak z celoevropského srovnání neslavně. Nejnovější grafika ze srpna ukazuje, že zatímco v ceně plynu si Praha udržuje evropský průměr, elektřinu má třetí nejdražší po Berlínu, Bruselu a Bernu, a to v absolutních cenách, bez ohledu na kupní sílu (!). Naopak Bratislava je v cenách elektřiny na polovině a Budapešť na čtvrtině Prahy, u plynu pak Bratislava na 60 procentech a Budapešť opět na čtvrtině.

Orbánovo Maďarsko sice od covidu prodělalo ještě horší inflaci než my, avšak reálná mzda tam za stejnou dobu vyrostla o jedenáct procent. Ano, Maďarsko (a podobně Slovensko) svým domácnostem energie dotuje a státní dluh Maďaři mají na „západoevropských“ 73 procentech HDP. Nicméně před čtyřmi lety, než energetické subvence nastartovali, byl podíl dluhu na 76 procentech. Trend je tedy dobrý, což o sobě Česká republika takto říci nemůže. Za osm let, kdy české státní finance ovlivňoval předseda ANO, buď z ministerstva, nebo z Úřadu vlády, podíl státního dluhu na HDP vytrvale padal, z 38 až na 28 procent. Babišovi tu nesmírně pomáhala globální konjunktura. Pak uhodil covid a podíl rostl, až na 40 procent v roce 2021, kdy Babiš ekonomiku Fialovi předával. Loni státní dluh dosahoval přes 42 procent HDP. Dluhovou křivku máme tedy na konci Fialovy éry mírně

nepříznivou.

Tady přichází vzácná příležitost, kdy je Fialův kabinet třeba jednoznačně pochválit. Tzv. konsolidační balíček, který celkové nové zadlužení do konce jeho mandátu snížil asi o 300 miliard korun, byl sice přijat pozdě, v létě 2023. Předtím se čekalo na prezidentskou volbu, obava, že by úspory pomohly Babišovi, byla zjevně nedotažená, i proto, že z Hradu by prezident Babiš těžko mohl podporovat ANO tak, aby s nějakým jiným lídrem dostávalo v průzkumech trvale nad 30 procent. Nicméně dluhovou křivku konsolidační balíček aspoň načas zastavil, místo 1,6 bilionu nás Fiala, Výborný a Pekarová Adamová zadluží celkově „jen“ o 1,2 bilionu korun.

Hlavní, co se přitom podařilo, byly parametrické změny důchodového systému z dílny ministra práce Mariana Jurečky. Pozdější odchody do důchodu a mírnější valorizace (o třetinu místo o polovinu růstu reálné mzdy) mají potenciál velkých úspor. Podle analýzy Národní rozpočtové rady bude za třicet let důchodový systém vytvářet dluh cca 1,6 procenta HDP. Bez Jurečky by směřoval k čtyřem procentům HDP ročně, což v dnešních cenách vytváří úsporu 200 miliard každý rok. Samozřejmě že ANO jde do kampaně se slibem tyto rozumné úpravy zrušit.

Bohužel Fialova vláda sama stihla záchvěvy zodpovědnějšího hospodaření devalvovat svým hurá zbrojením. Dnes platná dvě procenta HDP na obranu znamenají 155 miliard (v prvním roce Fialovy vlády šlo na armádu 89 miliard), do roku 2030 mají dosáhnout tři a o dva roky později až 3,5 procenta. To by bylo absurdních 13 procent všech státních výdajů. Babiš nad dvě procenta pro obranu jít odmítá. A tady se také skrývá pointa našeho porovnání hospodářů Babiše a Fialy. Andrej Babiš reprezentuje sociální keynesiánství, Petr Fiala, který by šetřil na důchodech, aby bylo na zbraně, reprezentuje militární keynesiánství. Fiala skutečně věří tomu, že nákupy zbraní lze stimulovat ekonomiku. Kdo je proti Keynesovi a pro volný trh, musí u voleb za měsíc hledat jinde.