Vystudoval Pedagogickou fakultu UJEP v Ústí nad Labem a posléze německá a rakouská studia na Fakultě sociálních věd UK. Ještě během studií pracoval v zahraničněpolitickém odboru prezidentské kanceláře. Od roku 1998 působil v Lidových novinách, v české redakci BBC a opět v LN. Několik let prožil v Německu a Británii. Je autorem politického životopisu Václava Havla do roku 1989 „Disident“ (Paseka). Druhý díl, Prezident, vyšel také v Pasece roku 2014. V překladu kniha vyšla v Kyjevě a ve Vídni.
Devatenáct dní po získání důvěry ve sněmovně už nová vláda čelila rozsáhlým protestům v centru Prahy. Občanská nevole – způsobená sporem Motoristů s prezidentem Petrem Pavlem, který zase prezident vyvolal odmítnutím jmenovat do vlády Filipa Turka – má podle Milionu chvilek pokračovat v neděli 15. února demonstracemi i mimo velká města. Jak se uprostřed toho premiéru Andreji Babišovi vládne?
Aféra s údajným vyhrožováním ministra Macinky prezidentu Pavlovi úplně zabila důležitou debatu, která se začala rozvíjet o den dřív, kdy vláda schválila přepracovaný návrh rozpočtu na letošní rok s deficitem 310 miliard korun. Tady přirozeně vyvstává otázka, kdo za tak velký deficit v době ekonomického oživení může. Návrh rozpočtu výší schodku porušuje zákon o rozpočtové odpovědnosti, takže je vlastně nezákonný.
Babišova vláda má problém, sbírá se proti ní veřejnost – to je jedno čtení událostí. V neděli se v Praze konala masová demonstrace na podporu prezidenta a proti straně Motoristé sobě, za čtrnáct dní se nespokojenost podchycená Milionem chvilek pro demokracii má rozšířit do menších měst a obcí. Druhé čtení, poctivější a smutnější: český veřejný prostor a česká politika mají problém. Trend, kdy se hecují dva tábory a používají k tomu i zcela pitomé záminky, po volbách nejenže neodeznívá, ale sílí. A větší sklony k tomu jeví ta fajnovější, vzdělanější, zámožnější část společnosti.
Protivládní a proprezidentská demonstrace v Praze včera byla velká. I kdyby svolavatelem Mikulášem Minářem uváděných 90 tisíc bylo hodně nadsazeno, 600 tisíc podpisů pod jiným počinem stejného spolku, totiž peticí Stojíme za prezidentem, je počet, který nelze bagatelizovat. Proto jsme taky na Staroměstském náměstí včera viděli snad všechny předsedy opozičních stran - od Martina Kupky (který dokonce na poskytnutém videu s davem zpívá českou hymnu) přes, samozřejmě Víta Rakušana, k němuž má sympatie Minář i Hrad Petra Pavla, až po pirátského Zdeňka Hřiba.
Leden byl v domácí politice do značné míry ve znamení politiky zahraniční. Prezident s dalšími ústavními činiteli namáhavě hledají společný zahraničněpolitický nápěv, Petr Macinka se profiluje víc v Černínském paláci než na ministerstvu životního prostředí a za video, v němž se probírá jednotlivými dotačními tituly ministerstva zahraničí, sklízí od svého předchůdce ostrou reakci: „sadistické výstupy“, „prasárna“, „opravdu se mi to z toho chce zvracet“. Oním předchůdcem samozřejmě není nikdo jiný než Jan Lipavský, kdysi Pirát, dnes nezávislý poslanec za ODS a objekt politické touhy nového předsedy strany.
Kongresu ODS se na dvou místech tohoto vydání Echa věnuje kolega Ondřej Leinert, výsledky proto jen telegraficky: předsedou Martin Kupka se 63 procenty, což není kdovíjaká podpora; místopředsedy Tomáš Portlík, Pavel Drobil, Martin Červíček, Karel Haas a jako matador Alexandr Vondra. S částečnou výjimkou Drobilovy obsese přijmout euro je těleso místopředsedů celkově napravo od předsedy. Rozlučková řeč odcházejícího předsedy Petra Fialy vyzněla jako až úpěnlivá výzva k zachování dosavadního směru.
Mezinárodní politika měla letos ostrý start. Po únosu prezidenta Venezuely a výzvách íránským demonstrantům, aby povstali, Donald Trump vystupňoval rétoriku proti Grónsku, které chce pro USA od Dánska (a proti přáním tamních Inuitů) získat. S Dánskem se solidarizuje podstatná část evropských zemí, zatímco Česká republika mlží. O tom, jak má na americkou agresivitu reagovat Praha, přišli diskutovat první náměstek ministra zahraničí Jiří Brodský, profesor politologie a mezinárodního práva na FF ZČU v Plzni Petr Drulák, konečně i bývalý velvyslanec ČR při NATO Jakub Landovský.
Babišova vláda se rozhodla dostát programovému prohlášení ve věci rušení koncesionářských poplatků, z nichž se financují Česká televize a Český rozhlas. Rozhodnutí je to potenciálně populární, ale současně choulostivé, což poznáme jednak z toho, jak opozice okamžitě začala bít na poplach před „demontáží svobody slova ve veřejnoprávních médiích“ (Vít Rakušan; opoziční strany se podle něj mají spojit v obraně veřejnoprávních médií, počítá i s aktivizací občanské společnosti). A jednak z toho, že vládní politici se zdráhají odhalit, jak tedy ty veřejnoprávní stanice chtějí platit oni.
České republice nově vládnou suverenisté, ale podle diplomatického zápisu, jehož se zmocnil Deník N, má ten suverenismus jisté limity. Je limitován na nesouhlas s některými extrémnějšími částmi extrémního Green Dealu, s migračním paktem EU a se způsobem, jakým západní Evropa chce pokračovat v konfliktu s Ruskem. Mezitím v zóně NATO vyvstala hrozba agrese proti členskému státu – Spojené státy proti dánskému Grónsku – a v této nečekané situaci Praha nezaujala postoj.
Na překvapivou státní návštěvu do Kyjeva se minulý pátek vypravil ministr zahraničí Petr Macinka. Cesta následovala po protiukrajinském „novoročním projevu“ Tomia Okamury, kterým předseda sněmovny vyprovokoval ukrajinského velvyslance v Praze Vasyla Zvaryče k výzvě, aby orgány českého státu a občanská společnost zvážily Okamurovy výroky a „posoudily jejich slučitelnost s vysokou státní funkcí“.
Dokud je náboženství v plné síle, netoleruje kacíře. A tak jako by za středověku nemohl být panovníkem otevřený ateista, dnes v české vysoké politice nemá nárok geopolitický pochybovač, píše Daniel Kaiser. Nejnovějšího poklesku, který ho z pohledu českého twitteru teď už navždy diskvalifikoval z vlády, se Filip Turek dopustil v Kyjevě. Před obytným domem, který několik hodin předtím zasáhl ruský dron, odpovídal na otázky českého novináře: Ano, je to tragédie, samozřejmě by neměli umírat civilisté. Pak na doplňující otázku zmínil, že kromě jiného k tragédii války „vedla špatná zahraniční politika“ supervelmocí, tj. rozšiřování NATO.
Novoroční projev prezidenta Petra Pavla byl nevzrušivý a neurážlivý. Svým vlastním projevem ho poněkud nečekaně zastínil Tomio Okamura. Předseda Poslanecké sněmovny toho sdělil víc, například že CO2 nás nezabije, zatímco boj s CO2 už zabil mnoho západních firem. Připomněl rekordní inflaci za minulé vlády. Vyzval k sebevědomému chování ve světě. Ale pointou jeho vystoupení byla válka na východě: prý snad vyskočíme z vlaku, jímž se unijní elity řítí do třetí světové války s Ruskem.
Jednoho dne se Belgičan Frédéric Baldan probudil a zjistil, že mu budou zablokovány všechny bankovní účty. Bylo to loni v říjnu, kdy se blížila zahraniční vydání jeho knihy Ursula Gates. Ta je jakýmsi vedlejším produktem Baldanova souboje s předsedkyní Evropské komise. V dubnu 2023 na Ursulu von der Leyenovou podal trestní oznámení kvůli neprůhlednému vyjednávání s firmou Pfizer o dodávkách vakcín proti covidu-19, celkem za 35 miliard eur.
Tentokrát na to jde jinak. Zatímco v roce 2017 Andrej Babiš reprezentoval pokračování nevynalézavého Sobotkova vládnutí, do něhož vnášel nanejvýš tak dílčí nápady z agendy ministerstva financí (typicky zákaz karuselů neboli podvodů při platbě DPH či elektronická evidence tržeb), s druhým Babišem přichází mnohem větší diskontinuita. Možná stojíme na prahu jisté emancipace vůči EU a vůbec zahraničí. Prvním viditelným aktem byl dopis Evropské komisi, že Česká republika nezavede povolenky pro domácnosti známé jako ETS 2 a necítí se vázána ani migračním paktem.
"Rusko nestrpí Ukrajinu v sobě nepřátelské alianci a neplatí to jen pro Putina, platí to pro celou ruskou politickou scénu od tvrdých nacionalistů až po liberály – psal v únoru 2008 velvyslanec USA v Moskvě a pozdější ředitel CIA William Burns v depeši do Washingtonu." Ruská válka na Ukrajině se blíží buď k rychlému míru, nebo k odročení míru na neurčito (pravděpodobně doprovázenému stažením nepřímého účastníka, jímž jsou USA, z konfliktu). Do popředí se vedle územních otázek dostávají bezpečnostní záruky.
V pondělí tedy došlo na seznamovací schůzku Filipa Turka s Petrem Pavlem. I po schůzce prezident setrvává na stanovisku, že nejznámějšího motoristu ministrem (jakoby životního prostředí, ale ve skutečnosti jsou víc ve hře zahraniční věci) jmenovat nebude. Odvolává se na hodnotový řád vymezený ústavou, jemuž prý se Turek ve svých četných kauzách zprotivil. Bylo už do omrzení konstatováno, že prezident je na hraně nebo za hranou ústavy, na jejíž dodržování přísahal. Ale i starší výroky ústavních veličin tu jsou k ničemu, ignorován je tzv. kancléřský princip v české ústavě (...)..
V bývalé komunistické Evropě je málo myslitelů a intelektuálů, kteří by sklízeli ohlas mimo svou vlastní zemi, natož v oné části světa, jejíž součástí jejich země chtějí být, na Západě. Jedním z těch mála je polský filozof a dlouholetý politik konzervativní strany PiS Ryszard Legutko. Jeho kniha Triumf průměrného člověka (polsky 2012, anglicky 2016, česky a německy 2017 atd.) vzbudila pozornost i za oceánem. Do oběhu se dostala v době, kdy byla na postupu woke revoluce.
Zatím jsou to jednotlivé případy, ale množí se. Belgický podnikatel a lobbista Frederic Baldan, který podal žalobu na předsedkyni Evropské komise Ursulu von der Leyenovou kvůli netransparentnímu nákupu vakcín od firmy Pfizer, se letos v říjnu jednoho rána probudil, aby zjistil, že mu banky zavřely účty. Operace byla provedena tak důkladně, že se podařilo zavřít i spořicí účet jeho pětiletého syna. Dlouholetá zvláštní zmocněnkyně OSN pro okupovaná palestinská území Francesca Albaneseová čelí cestovním a finančním sankcím ze strany USA.
Že vzniká třetí kabinet Andreje Babiše, působilo nakonec v den vzniku, v pondělí 15. prosince, jako samozřejmost. Ale vzpomeňme si, že zpočátku, a začalo to už před volbami, se skoro jako na povel hromadně spekulovalo, jak to do Babišova kabinetu buď SPD, nebo Motoristé nedají a s jakou radostí je Babiš nahradí některou z dosud vládních stran. Šestnáct poslanců KDU-ČSL by nakonec k 80 poslancům ANO na většinu nestačilo, ale 22 poslanců STAN už ano.
Povolenky, masivní rozšiřování solárních polí a větrníků, pokles ceny plynu – to jsou pro Pavla Tykače stěžejní důvody, proč ekonomicky provoz uhelných elektráren přestal dávat smysl. Echo s Pavlem Tykačem mluví o příčinách úpadku uhlí v Evropě a o tom, proč to odcházející vládu nezajímalo. Tykač je i významným minoritním akcionářem ČEZ, závěr rozhovoru byl tedy věnován plánům Babišova muže pro průmysl Karla Havlíčka na plné zestátnění výrobní divize ČEZ.
Jaká byla ta vláda, co včera zasedala naposledy? Podle sebe (byl to aspoň leitmotiv v internetových diskusích z klávesnice stranických příznivců, vzácněji tak o vládě někdy promluvili i jednotliví ministři) především slušná. Ale při přechodu k nové vládě narážíme na věci, které se na štítu slušnosti té staré vyjímají jako dosti velké skvrny. Teď se v rámci politického mariáše mezi Hradem a Andrejem Babišem narazilo na jeden podivný akt z počátku roku, jímž bylo rozhodnutí jmenovat asi 30 nových velvyslanců, vedoucích mísí či ředitelů generálních konzulátů.
Dva týdny po skutečném nebo řízeném úniku mírového plánu USA pro Ukrajinu a Rusko do médií není nad jeho osudem jasno. Do plánování se posléze vložily evropské mocnosti a neokonzervativní část Trumpovy vlády. Výsledkem jsou menší změny v návrhu ve prospěch Kyjeva a zředění příslibu nepřijímat Ukrajinu do NATO. EU dokonce hovoří o jakémsi evropském kontingentu na Ukrajině, aspoň v její západní části. Na to je Rusko alergické. O rozbor jsme požádali britsko-amerického analytika a spisovatele Anatola Lievena.
Fialova vláda ještě nedovládla, a už na ni vypadávají zásadní nedodělky. Pozornost se oprávněně věnuje nekrytým výdajům na stavbu dálnic, teď aktuálně kvůli nim stojí příprava úseků D11 a D35. To jsou kostlivci akutní. Ale jsou i kostlivci latentní, kteří mají potenciál strašit mnohem déle. Jednoho takového jsme spatřili včera. Státní energetická koncepce (SEK) se už dlouho přepisuje. Aktualizaci má na starosti ministerstvo průmyslu. Od roku 2021 dosud patřilo STAN. Jozef Síkela i jeho nástupce Lukáš Vlček byli nádeníky doby, tedy Evropské komise (...).
V Německu si jedna opoziční strana založí mládežnickou organizaci a vzbudí to vášně. Má nás to v České republice zajímat? Má, jednak jako varování, kam až dnes mohou zajít politické vášně, jednak jako důvod k optimismu, že u nás politika přes všechnu zlou krev a štvaní na sítích zůstává vcelku normální. Podívejme se tedy za hranice. Tou opoziční stranou je Alternativa pro Německo, jejíž mladé křídlo mělo vždycky sklony umisťovat se v pravicové straně na jejím pravém křídle.
Že včera začaly konzultace prezidenta s uchazeči o ministerskou funkci trojlístkem reprezentantů ANO (Robert Plaga, Adam Vojtěch, Jeroným Týc), není náhoda. S přihlédnutím k fungování prvních dvou na ministerstvech školství a zdravotnictví za covidu by si naivní člověk mohl myslet, že prezident schválně začíná od těch nejkontroverznějších jmen. Ale kdepak, první várka konzultací naopak jakoby předváděla, jak hladce všechno může jít - pokud se nová vláda bude utvářet v nějakém koridoru.
Oficiální postoj české vlády k americkému návrhu míru na Ukrajině nalezneme pěkně hutně na webu ministerstva zahraničí. Je to osmnáct řádků s podpisem Jana Lipavského. Na třetím řádku náš ministr Trumpův návrh bere „jako výchozí bod k jednáním“, aby dva řádky od konce dospěl k faktickému odmítnutí návrhu: „Ustoupením agresorovi v roce 1938 získala Evropa mír na jeden jediný rok. A pak následovala světová válka. Poučme se. Neudělejme stejnou chybu v roce 2025.“ Že byla chyba ustupovat Adolfu Hitlerovi, na tom panuje shoda jako na málokteré události moderních dějin. Když vyvoláváme duch Mnichova, jako bychom říkali, že diplomacie teď nemá smysl.
Nejvýbušnějším tématem posledních dvou týdnů v české politice nebylo obsazení ministerských postů v rodící se Babišově vládě ani s tím spojené manévry prezidenta republiky, ale reálný stav rozpočtu na příští rok. Odcházející vláda svůj návrh rozpočtu nové sněmovně sice nakonec poslala a tím vyhověla zákonu, mezitím se však objevují dílčí zprávy z jednotlivých ministerstev o nekrytých výdajích. Kdyby byly všechny pravdivé, znamenalo by to, že schodek nebude v ohlášené výši 286, ale někde mezi 360 a 380 miliardami. Předseda rozpočtového výboru Vladimír Pikora (Motoristé sobě) dokonce odhaduje, že skutečný schodek bude ještě vyšší, a tedy kolem 400 miliard.
Konec doby uhelné u nás je na dohled. Tak lze chápat včerejší zprávu Hospodářských novin, podle níž Pavel Tykač k lednu 2027, tedy za rok a něco málo, plánuje zavřít tři své uhelné elektrárny: Počerady, Chvaletice a Kladno. Zmizela by tak kapacita 2,3 gigawattů pro výrobu elektřiny. Takzvané stabilní kapacity, jak na svém blogu upozorňuje Milan Smutný, tedy nezelených elektráren, má Česká republika 8,4 GW. Přijdeme tedy jedním rozhodnutím jednoho podnikatele o třetinu stabilních zdrojů.
Není zatím jasno v jednom ze základních bodů, pro něž Rusko šlo do války: neutralita Ukrajiny. Washington s Moskvou dojednal hrubé obrysy míru na Ukrajině. Včera Američané návrh dohody ukázali prezidentovi Volodymyru Zelenskému. Většinu Evropy z vyhlídky na brzký mír zachvátila panika. Proč? Podle zpráv médií by si podle dohody Rusko ponechalo Krym, Donbas (Ukrajina by musela vyklidit jeho ještě nedobytou část) a dosud okupované části Chersonské a Záporožské oblasti. Ukrajina by musela drasticky zredukovat armádu, prý snad až na polovinu, a vrátit ruštině status druhého úředního jazyka a skončit s represí staré pravoslavné církve.
Loni touto dobou byl uvržen do věznice v Dakaru. Jeho případ se stal bolehlavem pro českou diplomacii, senegalské úřady, posléze i Evropskou komisi. Dnes je zpět v České republice a v těchto dnech mu vychází kniha 191 dní v hotelu Rebeuss. Ta pojednává o příčinách a vyústění celé kauzy, tvrdém vězeňském prostředí, ale obsahuje i příběhy z prostředí diplomacie, byznysu, staveb letišť, kapitoly o podnikání v Africe a ovšem o Africe. Ilja Mazánek je svým způsobem náš Emil Holub pro 21. století.
