Aféra s údajným vyhrožováním ministra Macinky prezidentu Pavlovi úplně zabila důležitou debatu, která se začala rozvíjet o den dřív, kdy vláda schválila přepracovaný návrh rozpočtu na letošní rok s deficitem 310 miliard korun. Tady přirozeně vyvstává otázka, kdo za tak velký deficit v době ekonomického oživení může. Návrh rozpočtu výší schodku porušuje zákon o rozpočtové odpovědnosti, takže je vlastně nezákonný.

Nová vláda a její poslanci, v této souvislosti například předseda rozpočtového výboru Vladimír Pikora, řeknou, že z toho, co po sobě zanechala bývalá vláda Petra Fialy a jaké nastražila rozpočtové triky, se nic lepšího uplést nedá. Momentem pravdy má být teprve rozpočet na rok 2027, který už bude pouze v režii ministryně financí Aleny Schillerové. U vědomí rozpočtových priorit Babišovy vlády působí její závazek z programového prohlášení, že příští čtyři roky bude směřovat k vyrovnaným rozpočtům, jako nepodložený optimismus.

Deficit veřejných financí by letos mohl činit 2,2 procenta HDP, což je zhruba na úrovni odhadovaného loňského. Vynořuje se otázka, jestli se do konce Babišova řádného mandátu v roce 2030 schodky dostanou přes tři procenta, což by znamenalo posun k rozpočtové nezodpovědnosti. Kromě schopnosti vzdorovat klimaticko-energetickému tažení EU tu máme hlavní disciplínu, v níž bude historie Babišovu druhou vládu soudit.

Nadhodnocování příjmů

Podle stávající legislativy existují ve státních výdajích dvě výjimky, dva druhy peněz, které se nezapočítávají do výkaznictví schodku, ač i ony vytvářejí reálné výdaje a dluhy, z nichž se platí reálné úroky: ty výdaje na obranu, které jdou nad dvě zákonem předepsaná procenta HDP, už se do schodku nezapočítávají. A stejně tak se do schodku nepočítá půjčka na stavbu reaktorů v Dukovanech. Bez těchto dvou výjimek zákon o rozpočtové odpovědnosti dovoloval pro letošek schodek maximálně 237 miliard korun.

Fialův ministr financí Zbyněk Stanjura – a tady má nová, babišovská garnitura pravdu – svůj poslední rozpočet chystal mimořádně tajnosnubně. Vláda návrh odevzdala na poslední chvíli, zcela v rozporu se zákonem s návrhem státního rozpočtu neodevzdala návrh rozpočtu pro Státní fond dopravní infrastruktury (SFDI), který jak známo obsahoval nekryté výdaje nejméně za 37 miliard.

Sám Stanjura se ve snaze nepřekročit oněch 237 miliard dopustil nevídaného triku. Na poslední chvíli objevil zhruba 20 miliard mimořádných příjmů. Objev byl učiněn už poté, co příjmy autorizoval tzv. Výbor pro rozpočtové prognózy. To je grémium složené ze sedmičky soukromých bankéřů zakotvené také v zákonu o rozpočtové odpovědnosti. Výbor má za úkol ověřovat v návrhu rozpočtu, zda jsou odhadované příjmy státu reálné. U dvaceti zázračně na poslední chvíli objevených miliard Stanjurovo ministerstvo tvrdilo, že do státní kasy přitečou díky lepšímu potírání šedé a černé práce. Po protestech Národní rozpočtové rady, že tento odhad stojí na vodě a že by každopádně do věci měl znovu promluvit Výbor pro rozpočtové prognózy, Stanjura upravený návrh výboru předložil. Ten na vyšší příjmy ze zdanění práce neskočil, protože se však mezitím zlepšila makroekonomická předpověď, mohl konstatovat, že oněmi 20 miliardami navíc stát asi disponovat bude. Celá epizoda ukazuje, jak lehce mohou ministři financí spekulovat o neočekávaných příjmech z té či oné vládní politiky, která byla právě vyhlášena a jejíž dopady lze zatím jen odhadovat.

To neznamená, že by se v rozpočtu od nynějška už neskrývaly žádné úskoky. Jde například o 20 miliard korun na dostavbu „hradecké“ dálnice D11 z Jaroměře do Krkonoš. Zbyněk Stanjura je ukryl do rozpočtu ministerstva obrany s výmluvou, že dálnice nás propojí se spojeneckým Polskem, tedy zvýší obranyschopnost České republiky. Je pozoruhodné, že trik přežil i v rozpočtu Schillerové. Obě vlády tvoří v takových momentech jakousi Národní frontu Josefa Švejka.

Pokud jde ale o příjmy, návrh Schillerové je realističtější než Stanjurův – a uznávají to dokonce fiskální jestřábi z Národní rozpočtové rady, jmenovaní povětšinou ještě za vlády minulé.

Obrano a dopravo, šetřit

Volby byly na začátku října, následující dva měsíce vítězové voleb vyplňovali éter zprávami o tom, kolik nekrytých výdajů v sobě Stanjurův návrh ukrývá. Došli k 90 miliardám, byť motorista Pikora dokonce průběžně oznamoval, že každý týden přináší nově objevené resty, takže nekryté výdaje mohou hravě překročit 100 miliard. Připravovalo se tehdy alibi pro dnešních 310 miliard? Stanjura k „normálnímu“, zákonem tolerovanému schodku 237 miliard po připočtení extra výdajů na obranu a Dukovany došel k 286 miliardám. Schillerová naopak, z pohledu této hry s čísly vlastně paradoxně, právě v těch dvou povolených typech výdajů masivně škrtala. U obrany plánoval Stanjura 31 miliard nad dvě procenta HDP a Schillerová z nich 21 škrtla. Nad dvě procenta HDP jde tedy jen 10 miliard (které se podle zákona do schodku nezapočítávají) a výdaje na obranu představují 2,07 procenta, nikoli Stanjurou plánovaných 2,35 procenta. Stejně tak letos Česká republika ušetří 18 miliard za Dukovany, s obstojným argumentem, že Brusel stejně ještě nedal u této stavby notifikaci.

Nová vláda dále ušetří přes 11 miliard korun na provozních výdajích státu a proti plánům staré vlády něco i na dopravní infrastruktuře. Bývalý ministr dopravy a dnešní předseda ODS Martin Kupka naplánoval doslova výdajovou bonanzu, kdy se měla nejen stavět dálnice, ale také masivně modernizovat nádraží a podobně. Zatímco v Kupkově rozpočtovém výhledu mělo do Státního fondu dopravní infrastruktury letos téci 178 miliard, příští rok už 243 a v roce 2028 futuristických 311 miliard, pod Ivanem Bednárikem (za SPD) to letos bude 170 a v dalších dvou letech by měl rozpočet dopravního fondu spadnout podvakrát k 70 miliardám. Vypadá to jako typický odezdikezdismus – nejprve výhled na dvojnásobek investic během tří let, teď naopak pokles na polovinu.

Zatímco minulá garnitura měla své politické priority v neustálém zvyšování výdajů na armádu a dopravní infrastrukturu, tato vláda soudě podle jejího prvního rozpočtu chce přidávat na sociální věci (plus 17 miliard) nebo zemědělství („rozvoj venkova“ plus sedm miliard). O deset procent se má přidávat státním zaměstnancům. Dohromady jsou to výdaje, které se z větší části projedí.

Větší ekonomický smysl dává převod dotace pro obnovitelné zdroje z firem a domácností na stát, poněvadž levnější elektřina působí proti inflaci, nebo snížení záloh pro živnostníky. Obojí by mohlo pomoci dlouhodobému růstu. Bohužel Babišův kabinet nemá velké ambice své výdaje navíc kompenzovat škrty v jiných kapitolách.

Výmluvy

A tady se znovu dostáváme k otázce otázek. Co si počít se skutečností, že vládní návrh rozpočtu na rok 2026 jednoznačně porušuje zákon? Ministerstvo Aleny Schillerové tu má dva protiargumenty. Jeden je formální, totiž že podle zákona o rozpočtové odpovědnosti bychom se měli řídit jen v případě, že by dotyčný rozpočet byl schválen předchozí rok v řádném termínu, tedy do konce září. Rozpočtový výbor nové sněmovny 26. listopadu vrátil Stanjurův návrh vládě, v tomto případě vlastně už té nastupující, s tím, že pokud by škrty ve výdajích nepokryly potřeby nové vlády, je třeba „adekvátně navýšit deficit státního rozpočtu na rok 2026“. Slovo parlamentu nebo jeho výborů má pro vládu nebo příslušné ministerstvo být svaté.

Jsou to samozřejmě chatrné výmluvy. Neexistuje zákon, který by neplatil celý rok, ale jen po určitá roční období. Zadruhé zákon je vždycky víc než politická deklarace, byť i z parlamentu. Parlament může zákony měnit, i tento zákon o rozpočtové odpovědnosti, který ovšem vznikl na přání Evropské unie, se dá změkčit. Toho se patrně v nějaké formě dočkáme.

Pikantní je, že zákon původně vznikal jako unijní inspirace zavedená do českého práva pod dohledem Andreje Babiše. Tehdejší ministr financí hledal, jak omezit rozhazovačného vládního partnera, sociální demokracii, jmenovitě ministryni sociálních věcí Janu Maláčovou. Kdo bude výdajovou brzdou v této koalici? Motoristé, toho času nejatakovanější partaj střední Evropy? Nebo těch několik ekonomických liberálů zvolených na kandidátce SPD, tedy strany, jejíž ekonomické instinkty reprezentují sociálně zaměření lidé typu Jaroslava Foldyny nebo Karly Maříkové? České veřejné deficity zatím ani náhodou nemíří do francouzských nebo polských nebo rumunských výšin. Ale loni republika za obsluhu státního dluhu zaplatila 100 miliard korun, letos částka vystoupá někam ke 120 miliardám. A při jakýchkoli otřesech buď na finančních trzích v cizině, nebo třeba doma při rozvolnění důchodového systému i ty platby zahraničním finančníkům mohou dál vyskočit.