České republice nově vládnou suverenisté, ale podle diplomatického zápisu, jehož se zmocnil Deník N, má ten suverenismus jisté limity. Je limitován na nesouhlas s některými extrémnějšími částmi extrémního Green Dealu, s migračním paktem EU a se způsobem, jakým západní Evropa chce pokračovat v konfliktu s Ruskem. Mezitím v zóně NATO vyvstala hrozba agrese proti členskému státu –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Spojené státy proti dánskému Grónsku –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ a v této nečekané situaci Praha nezaujala postoj. Uniklý zápis ze schůzky ministra zahraničí Petra Macinky s americkým velvyslancem Nicholasem Merrickem, ukazuje, že výchozí pozice šéfa české diplomacie nebyla špatná: „Téma Grónska považuje za zásadní –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Grónsko není Venezuela, týká se nás podstatně víc,“ cituje Deník N ze zápisu. Macinka se dokonce nabídl do obrany Arktidy (proti Rusku a Číně, jak neseriózně vysvětloval Trump) zapojit, což je dnes taktika těch evropských vlád, které se rozhodly projevit Dánsku solidaritu.

Co za tento projev oddanosti budeme mít? Úzké spojenectví s Amerikou. A to nám umožní investovat na dluh do své obrany, umožní nám to koupit si nesmírně drahé, pro potřeby české armády krapet moc útočně koncipované letouny F-35. U těch se zastavme. Máme nově ministra obrany, který je dlouholetý voják a který na jednání se svými poslanci pravil, že F-35 jsou mezi stíhačkami dobrá volba, ale být po jeho, investovala by armáda dřív do jiných druhů zbraní.

Máme laickou představu, že letoun s tak dlouhou dodací lhůtou (když to dobře půjde, dostane se k F-35 česká armáda v první půli 30. let) mezitím může zastarat. Tuto laickou představu živí zprávy jako ta z května 2025, že Čína už se pochlubila radary, které dokážou odhalit i americká neviditelná letadla.

A konečně máme screenshot gratulace Donalda Trumpa Andreji Babišovi, v níž svému českému kolegovi připomíná jejich předchůdci domluvený nákup stíhaček.

Přináší nám úzké spojenectví ještě něco kromě možnosti masivně utrácet státní peníze? Ano, USA nad námi drží jaderný deštník před Ruskem. Ale ten deštník musejí držet hlavně proto, že s Ruskem od 90. let nebyly schopny udržovat normální vztahy, že nebyly schopny vzdát se snah politicky a vojensky expandovat až na rusko-ukrajinskou hranici. Z tohoto kurzu Trumpův Bílý dům namáhavě ustupuje, a pokud se mu to podaří, mohl by zdroj napětí na východě Evropy slábnout.

Co tu máme dál? Washington za první dva týdny roku 2026 „vyzvedl“, tedy unesl prezidenta Venezuely. Demonstranty v Íránu, zčásti už ozbrojené, prezident Trump na sítích vyzval k povstání a mulláhům hrozí vojenským úderem. Jo, a Kubu Amerika také nějak vyřeší do dvou měsíců.

Snad Trump zčásti blufuje, ale i tak se náš ústřední spojenec chová jako jezdec apokalypsy. Ve světě to povede k nárůstu antiamerikanismu, a co má zajímat nás, k růstu nestability a množství lidského utrpení, ke vzniku nových ohnisek masové migrace.

Zahraniční politika u nás několik posledních let tvoří jakousi no-go zónu v diskusích, i experti a potentáti, od nichž člověk čekal odpovědi na otázky, se radši uráželi.

Teď do toho přišlo Grónsko a ledy i u nás se aspoň nalomily. Je dobře, že i pro oddaného atlantistu Petra Fialu už tohle bylo moc. Mezitím však máme novou vládu, jejíž míra mentální závislosti na Washingtonu dosud nebyla překročena. Vicepremiér Karel Havlíček chystá velkolepou cestu do USA, která nabírá rozměry létajícího cirkusu. Andrej Babiš má nutkání dokazovat, že už není bývalý komunista a že už bude navždy proamerický. O Petru Macinkovi jsme psali.

S Trumpem do mezinárodní politiky vstoupilo slovo „transakční“. Není důvod zakazovat si transakčně přemýšlet i o česko-americkém vztahu. Grónská etuda naznačuje, že je nezdravě jednosměrný.