Washington s Moskvou dojednal hrubé obrysy míru na Ukrajině. Včera Američané návrh dohody ukázali prezidentovi Volodymyru Zelenskému. Většinu Evropy z vyhlídky na brzký mír zachvátila panika. Proč?

Podle zpráv médií by si podle dohody Rusko ponechalo Krym, Donbas (a Ukrajina by musela vyklidit jeho ještě nedobytou část) a dosud okupované části Chersonské a Záporožské oblasti. Ukrajina by musela drasticky zredukovat armádu, prý snad až na polovinu, a také vrátit ruštině status druhého úředního jazyka a skončit s represí staré pravoslavné církve.

Není zatím jasno v jednom ze základních bodů, pro něž Rusko šlo do války: neutralita Ukrajiny.

Pokud jsou rámcově spolehlivé informace z fronty, ukrajinská armáda mele z posledního a dezerce jsou na rekordní úrovni. Rozumné vedení každého státu v tomto stadiu války by se snažilo předejít kolapsu.

Pak je tu ovšem další mocný nepřejícník – většina států EU. V tom ohledu vyniká především kancléř Německa Friedrich Merz. Ještě nedávno vedl německou pobočku investičního fondu Blackrock, který drží podíl například v klíčové zbrojovce Rheinmetall. Merz sleduje podobnou strategii jako u nás odcházející Fialova vláda: ideologicky chtěné odumírání průmyslu, především automobilového, aspoň zčásti vykompenzovat zbrojením. S tím se pojí výše politických investic. Typický premiér nebo prezident typické členské země EU mají politicky nainvestováno do věčného soupeření s Ruskem. Kdyby se teď mělo ukázat, že Rusko se spokojí s Donbasem a nemá zájem táhnout dál na Západ, budou hned tvrdit, že Rusku se nedá věřit a že musíme zbrojit a zbrojit a zvyšovat svoji odolnost, a to pod heslem: Vraťte mi nepřítele.

Mír na Ukrajině určitě nebude spravedlivý. Třeba ho teď ani nebude dosaženo. Ale jednou přijde, protože alternativou je přímé zapojení Západu do války a vzájemné jaderné vyhlazení. Jakýkoliv mír předtím může být pro Ukrajinu už jen špatný, horší nebo ještě daleko horší. Až se všech Trumpových 28 bodů dostane na veřejnost, čeká nás porovnání textu s návrhem dohody z Istanbulu na jaře 2022, kterou Západ pomohl torpédovat. Co až se zjistí, že dnešní podmínky jsou pro Ukrajinu horší?

Mezitím mají Ukrajinci masivní ztráty na životech (představu, že Rusové utrpěli ještě větší, bychom po výměnách mrtvol vojáků od léta – 15 tisíc mrtvol vrátili Rusové, Ukrajinci vrátili několik stovek – snad konečně mohli opustit), mají desítky procent předválečného stavu obyvatelstva v zahraničí a nejnižší porodnost na světě.

V České republice máme dražší energie z dovozu, Ukrajinci případně Američany zničený přívod levnějšího plynu z Ruska, statisíce válečných uprchlíků, z nichž část drží nízké mzdy ve stavebnictví a ve službách a druhá část pomáhá šponovat ceny bydlení. V Praze podle jednoho developera dva ze tří bytů, které draze prodá, jdou Ukrajincům. V EU máme jakousi neoficiální povinnost financovat provoz ukrajinského státu a jejich nákupy amerických zbraní.

Ať už bude Trumpův plán odmítnut, nebo přijat, snese se na jeho hlavu kritika, v níž se to bude hemžit obraty jako kapitulace, appeasement, o-nich-bez-nich. Ale země, která není schopna vést válku sama, o sobě nemůže rozhodovat.

USA svou mocenskou a posléze i vojenskou expanzí až k ruským hranicím tuto válku pomohly vyvolat. Současně jsou demokracie, mají každé čtyři roky volby, a nelze očekávat, že každá budoucí demokraticky zvolená vláda bude ze slušnosti držet nad vodou jiný stát, i když to ona ho předtím přivedla do potíží. Také v geopolitice platí: Nechoď s pány na led.