Oficiální postoj české vlády k americkému návrhu míru na Ukrajině nalezneme pěkně hutně na webu ministerstva zahraničí. Je to osmnáct řádků s podpisem Jana Lipavského. Na třetím řádku náš ministr Trumpův návrh bere „jako výchozí bod k jednáním“, aby dva řádky od konce dospěl k faktickému odmítnutí návrhu: „Ustoupením agresorovi v roce 1938 získala Evropa mír na jeden jediný rok. A pak následovala světová válka. Poučme se. Neudělejme stejnou chybu v roce 2025.“ Že byla chyba ustupovat Adolfu Hitlerovi, na tom panuje shoda jako na málokteré události moderních dějin. Když vyvoláváme duch Mnichova, jako bychom říkali, že diplomacie teď nemá smysl.

Stejně neochotně jako odstupující vláda v Praze, přirozeně s větší váhou, k americkému návrhu přistoupily Londýn, Paříž a Berlín. Takříkajíc jménem Evropy (až na Slovensko a Maďarsko) navrhl tento trojlístek taková vylepšení, u nichž je zřejmé, že pokud by je Američané přijali, odmítne je Rusko. Pokračování války by dávalo smysl, buď kdyby v ní Rusko prohrávalo, nebo kdyby se chystalo pokračovat s agresí do Evropy, kdyby opravdu hrozila druhá „druhá světová“.

Ale my na žádném prahu nového Mnichova nejsme. Nebudeme tady hledat rozdíly mezi rusko-ukrajinským vztahem dnes a česko-(sudeto)německým vztahem před 87 lety, nebudeme ani snášet argumenty pro to, že Vladimiru Putinovi nejde primárně o ruskou expanzi na západ, ale o zastavení třicet let trvající expanze amerického vlivu na východ. Omezíme se na aktuální situaci a aktuální Trumpův návrh.

Aktuální situace je taková, že Ukrajina vojensky prohrává. Přišla nebo přichází o důležité město Pokrovsk, čelí vlně dezercí z armády a mladých, dosud neodvedených mužů ze země. Energetická soustava trpí pod ruským ostřelováním. Aktuální mírový návrh se určitě nedá nazývat kapitulací. Ukrajině přiznává právo na armádu o velikosti 600 tisíc mužů v mírových dobách. Je to o 200 tisíc méně, než má dnes ve válce, ale o 300 tisíc víc, než měla před válkou. Ani těch 600 tisíc by ze svého rozpočtu neutáhla. A je to víc vojáků, než kolik jich mají dohromady Francie, Británie a Německo. Ano, tyto tři tradiční mocnosti, které Ukrajinu vyzývají k dalšímu boji a slibují pomoc, ačkoli na ni nemají peníze ani podporu veřejnosti, jsou vojenští trpaslíci. Jejich lídři předstírají stav nejvyššího ohrožení – Rusko po Ukrajině bude potřebovat jen pět let, možná jen tři roky, než zaútočí na Evropu! –, ale ani je nenapadne odvolat posvátný Green Deal, tuto otevřenou ránu v evropské ekonomice.

Evropská unie si zapověděla s Moskvou jednat, nebo si aspoň vzájemně vysvětlovat pozice. Naopak USA s Moskvou na jakési elementární rovině komunikovaly i za prezidenta Bidena, za Trumpa už úplně normálně. Z Evropy, myšleno: z Bruselu, Berlína, Prahy, dnes zíráme na některé nestydaté body v Trumpově plánu: o fondu pro obnovu Ukrajiny, do něhož by 100 miliardami dolarů přispěla EU, ale byly by to USA, kdo by posléze z investic dostával polovinu zisku; nebo o 200 miliardách dolarů, které má na obnovu Ukrajiny dodat EU ze zmrazených ruských peněz v evropských bankách. To je pro Friedricha Merze a spol. nesmírná potíž, už proto, že ze zmrazených ruských aktiv chtějí časem umořit naše, už odsouhlasené půjčky Ukrajině (oklikou přes ruské reparace; ale aby Rusko platilo reparace, muselo by nejprve být poraženo na frontě). Před šestnácti lety na summitu NATO v Bukurešti Evropa nedokázala zabránit tomu, aby USA prosadily bod o budoucím členství Ukrajiny v Alianci. Dnes se strachuje, že Ameriku konflikt, který je z velké části Made in USA, mezitím přestal bavit.

Zdá se tedy, že tato katastrofální válka bude korunována obnovenou spoluprací Ruska a Ameriky v oborech, jako je energetika. O tom se v Trumpově plánu explicitně píše. Evropa zůstane odříznuta od ruských surovin, ale co, už je nahradila dražšími surovinami ze zámoří, částečně z Ameriky. Bude to pro starý kontinent tak absurdní vyústění, že se nemůžeme divit politickému establishmentu, když evokuje Mnichov a to vyústění se snaží oddalovat.