Osmdesát tisíc lidí zpívajících z plných plic každé slovo každé písně, skákajících jako šílení, plačících, objímajících se – všichni ve stavu naprosté euforie. Tak popisují letošní koncerty Oasis ti, kteří měli štěstí sehnat lístky. Jak se kapele podařilo vzbudit takové kolektivní šílenství? A jak je možné, že se to stalo právě jim, když je někteří dodnes považují za skupinu, která z hlediska hudební kvality vlastně nijak nevyčnívala?

„Jednou by bylo zajímavé přečíst si všechny spisy MI5 o britpopu. Všem tehdy pěkně zamotali hlavu.“ Zatímco většina lidí vnímala éru zvanou Cool Britannia a vzestup britpopu jako přirozený důsledek nově nabyté kulturní hrdosti a optimismu, Kevin Shields z kapely My Bloody Valentine v tom spatřoval spíš pečlivě zorganizovanou záležitost. Ať už v tom měla prsty vláda, nebo ne, právě tento směr se stal dominantní kytarovou hudbou devadesátých let. Cool Britannia, ten pojem začal znamenat víc než jen hudební žánr. Pronikl do módy, veřejného prostoru a upoutal i pozornost tehdejší labouristické vlády. Bezmezný optimismus, který vyzařoval ze zvuku prvních dvou desek Oasis, byl v dokonalém souladu s obrazem moderní Británie, jaký se snažil vytvořit Tony Blair.

Co dělat na předměstí

Hudební novinářka Miranda Sawyerová vzpomíná na své dospívání v Manchesteru takto: „Vyrostla jsem na předměstí, kde žila nová bohatá vrstva – místo, kde si fotbalisté a herci ze seriálů kupovali falešné tudorovské domy, jakmile si začali vydělávat. Oasis byli z vnitřního města, z Manchesteru samotného, a znala jsem spoustu kluků, kteří jim byli podobní. Protože na našem předměstí nebylo co dělat, pokud jste se nechtěli vyspat s fotbalistou, jezdila jsem do centra – do Haçiendy, do Ritzu, na koncerty. Ve městě byli kluci jako Oasis všude. Drželi cigarety jako šipky, po ulicích chodili, jako by jim patřily. Pokud nebyli opilí nebo na éčku, většinou mlčeli – a pak najednou nemohli přestat mluvit. Byli vtipní, ale zároveň pohotoví v tom, jak vás shodit. Když jste se příliš nadchli, jen se na vás podívali, potáhli z cigarety a řekli: Z čeho je ta kráva tak nadšená?“

Sawyerová ve své knize Uncommon People připomíná, že spousta lidí v Londýně tehdy Manchesteru úplně nedůvěřovala. Měli rádi jeho specifický humor, sebevědomí a drsný šarm – ale obávali se, že by se ten výsměšný tón mohl snadno obrátit proti nim. Minulý týden se Manchester znovu ocitl ve středu pozornosti – tentokrát kvůli demonstracím. Stovky příznivců hnutí Britain First pochodovaly centrem města a požadovaly přísnější migrační politiku i obranu tradičních britských hodnot. Tématu se v tomto čísle věnuje Ondřej Šmigol. Podtitulek jeho článku na str. 22 je výmluvný: Spojené království je v hluboké krizi. Většina Britů se domnívá, že jejich země upadá. Co lidé v takové situaci zpravidla dělají – kromě toho, že protestují? Obracejí se do minulosti. Do doby, kdy byli mladí a svět – jak se s oblibou říká – byl ještě „v pořádku“.

Píše se rok 1994. Oasis po letech zkoušení hrají své první koncerty pro větší publikum. Jsou přímočaří. Žádné cavyky, žádné úzkosti, žádné házení vlasů ve stylu „líbím se ti?“, žádné svíjení se po zemi. Jejich písně se daly zpívat z oken nočních taxíků, vrávoravě, opile a dojatě na ulici po zavíračce v baru, s rukama zvednutýma k nebi a refrénem řvaným kamarádům přímo do tváře. Oasis změnili atmosféru. Všechno rozvířili – jako když se na večírek přiřítí parta grázlů. Drzí, hluční, připravení na rvačku. Vysmívali se všemu a všem. Nechtěli jste stát proti nim – ale pokud vás vzali mezi sebe, byli jste nedotknutelní. Přesto kapelu zpočátku nepřijali všichni. Někteří ji považovali za příliš „humpoláckou“, mnoho elitářských hudebních kritiků bylo zklamáno. Lidé mají rádi hudbu z různých důvodů. A Oasis nebyli pro ty, kdo hledali ironii nebo intelektuální vrstvy. Byli pro ty, kdo chtěli něco cítit. To je něco, čemu jsem sám zpočátku nerozuměl. Když jsem před dvaceti lety psal svou vůbec první hudební recenzi, bylo to na tehdy čerstvě vydané album Don’t Believe the Truth od Oasis (2005). Neměl jsem ho ještě ani doposlouchané, a už jsem měl připravený jízlivý text – vysmíval se jejich obrazu (dva idioti, kteří udělají pro pozornost cokoli) i hudbě (buranská kapela pro „white trash“). Vysmát se Oasis je totiž tak snadné. Jenže tehdy to vypovídalo víc o mně než o nich. Byl to až příliš snadný terč. Až časem mi došlo, že ne všechno musí člověk intelektualizovat – a že nejšťastnější jsme často ve chvílích, kdy aspoň na okamžik přestaneme přemýšlet. Z té potřeby hudbu zbytečně intelektualizovat (dnešní levicový mediální trend je ještě horší: každé dílo prý vypovídá o ekonomickém útlaku neoliberalismu) si tehdy dělal legraci i zpěvák kapely The Libertines Peter Doherty. Když se ho v polovině devadesátých let jeden reportér zeptal, v čem spatřuje kouzlo Oasis, jízlivě odpověděl: „Sdílím názor Umberta Eca, že Noel Gallagher je básník a Liam pouliční vyvolávač jeho písní“ (tzv. town crier – městský hlasatel z britské historie, který na veřejnosti nahlas vyhlašoval zprávy a nařízení).

Odkud jste a za koho

V létě 1995 byla Británie na vrcholu – i když si to ve všeobecném roztoužení možná ani neuvědomovala. Právě tehdy odstartovala slavná bitva Blur vs. Oasis: souboj o to, kdo prodá víc singlů vydaných ve stejný den. Do téhle soutěže se zapojila celá země. Oasis byli kluci z dělnické třídy z Manchesteru, zatímco Blur pocházeli ze středostavovského prostředí v Londýně. Právě tahle geografická a třídní propast dodávala rivalitě další vrstvu napětí. Nešlo jen o hudbu – šlo i o sever proti jihu, dělnickou třídu proti „posh“ střední třídě, lahev ležáku proti sklence vína. Šlo o identitu, příslušnost, o to, odkud jste – a koho reprezentujete.

Šéfredaktoři a editoři novin byli tehdy povětšinou čtyřicátníci, dobře si proto pamatovali souboj The Beatles vs. The Rolling Stones, který byl svého času vykreslován jako podobná kulturní válka. Obě kapely žily blízko centra Londýna a často vyrážely ven, takže bylo snadné je fotografovat. Byl srpen, okurková sezona, kdy v médiích chyběly zásadní události. A hlavně: tenhle souboj měl měřitelný výsledek, jako fotbalový zápas. Vyhraje, kdo za týden prodá víc singlů. Přesto byl ten poprask překvapivý. Takový typ hudby se běžně do hlavních zpráv nedostával. Zpravodajství si hudby všímalo jen výjimečně – pokud nešlo o americké hvězdy typu Madonny nebo Michaela Jacksona. Hlavní večerní zprávy BBC ale skutečně pokryly souběžné vydání singlů jako válku „Blur vs. Oasis“. Ve skutečnosti to však bylo Cool Britannia vs. zbytek světa. Lidé stáli ve frontách kolem bloků, spali před obchody, aby ulovili singly a CD ve všech dostupných formátech. Nedělali to kvůli popovým hvězdám ani americkým celebritám. Dělali to kvůli britským indie kapelám. Kvůli své zemi. Bylo to vzrušující – a naplněné nadějí. Ani se nedivím, že Britové se chtějí do té doby vrátit. Mají už dost neustálého rozdělování do táborů, k nimž „musejí“ patřit – i když nás algoritmy sociálních sítí neustále přesvědčují o opaku. Touží zažít něco skutečného, společného. Není náhoda, že na koncertech Oasis dnes nevidíte tolik mobilů jako jinde. Jako by lidé znovu chtěli žít tady a teď, v přítomném okamžiku. Rozpustit se – byť pouze na chvíli – v kolektivním prožitku, místo aby se ostatním jen chlubili, kde byli a co zažili nebo proti čemu se vymezují.

Pro srdce, ne pro hlavu

Oasis dnes paradoxně působí jako ještě větší kapela než v roce 1995. Samozřejmě, z velké části je to dáno tou nesmírnou touhou vrátit se aspoň na chvíli do třicet let starého pocitu bezstarostnosti – ale bylo by nespravedlivé všechno svádět jen na nostalgii.

Písně Oasis jsou pro Brity jejich osobní verzí soulové hudby. Jsou to melodie, které si pustí, když se jim narodí děti, když jim někdo zlomí srdce, když prožívají nejšťastnější chvíle života – nebo když se z nich naopak vzpamatovávají. „Začátkem tohoto roku jsem velmi náhle a nečekaně přišla o svého úžasného manžela. Na pohřbu jsme mu zahráli Don’t Look Back in Anger, naši oblíbenou. Seznámili jsme se v baru, kde tehdy hrála. Dodnes ji nedokážu poslouchat, aniž se rozpláču,“ píše jedna žena mezi stovkami podobných vzpomínek na facebooku Oasis. Kapely, jejichž písně už v devadesátých letech mířily do budoucnosti, a přitom zněly, jako by přišly z dávné minulosti. Písně pro srdce, ne pro hlavu. Písně, které jsme už tehdy – nějakým nevysvětlitelným způsobem – všichni dávno znali. A právě to z Oasis dělá víc než jen kapelu. Dělá to z nich esenci britství. V písni I’m Outta Time zpívá Liam Gallagher: „Když padnu k zemi, budeš tleskat jako první? Nebo se ztratíš, než to všechno utichne? Vypadá to, že už mi čas vypršel, už není kam jít.“

Ale to „out of time“ lze chápat i jinak – jako že stojí mimo čas. A že se to léto 1995 třeba nakonec přece jen, aspoň na okamžik, dá prožít znovu.