„Projížděli jsme novou Anglií, nížinatou a šedivou, kde mezi oblohou a betonem nelze rozeznat, co se odráží od čeho. Krajina byla plochá a ospalá – vyčerpaná. Díval jsem se na své ruce na volantu, protože v okolí nebylo nic, co by stálo za pohled. Jel jsem pomalu vlevo, jako bych tím chtěl naznačit, že čím pomaleji pojedu, tím méně se mě to celé bude týkat. A přesto se mi to vlastně líbilo – nevědět, kam jedeme, nevědět, co mě čeká,“ píše Scott Preston ve svém debutovém románu Půjčené kopce, který právě vyšel v českém překladu u nakladatelství Host.

Píše se rok 2001 a Cumbrii, severozápadní oblast Anglie, zasáhla epidemie slintavky a kulhavky. Místní kopce, po nichž se dosud proháněla stáda ovcí, zahalil černý mazlavý kouř ze spálených mršin. Steve a William, dva svérázní sousedé, které nemoc připravila o všechno, spojí síly a rozhodnou se čelit krutému osudu společně. To je přibližně první třetina knihy. Čtenáře tu čekají detailní, místy až naturalistické popisy, po jejichž stovce stránek si připadá skoro jako farmář: vyzná se v různých druzích ovcí (mým favoritem jsou rohatci zvaní Jákobovi) a z precizních líčení místních holovrchů a vřesovišť se mu zatočí hlava. Text je psán téměř bez emocí, analyticky, s jakýmsi unaveným nadhledem. Preston, který z okolí Lake District pochází, naštěstí nepojal svůj debut jako autofikci – nevypráví v první osobě, ale zasazuje své zkušenosti do osudů několika nemluvných, životem omlácených chlapíků, kteří jdou pro slovo často dál než pro pušku.

„Nikdy jsem nebyl ani smutnější, ani šťastnější, ani nadrženější, než když jsem zuřil,“ říká v jednu chvíli hlavní postava. Většinu času však mlčí nebo odpovídá jen několika slovy a s až manickou sugestivností popisuje, co se před ní rozprostírá: „V puklinách balvanů se schovávala ostřice, tuřice a kapradí a taky vřesovec, který kvete růžově a s přicházející zimou znachoví. Vyrazil jsem ještě za tmy. Ovce spaly výš, než ve skalních průrvách hnízdili lejsci a holubi, a ještě výš, než si stavěli hnízda sokoli shlížející dolů na svou večeři. Polehávaly na holé zemi s ostrými výstupky v zádech, s uchem přitisknutým k zemi, a poslouchaly, jestli se na ně nevalí kameny.“ Prestonovi často trvá celé stránky, než popíše, přes jaké vrchy žene ovce, jaké rostliny a stromy míjí a jak tísnivě pustá ponurá krajina zapadákova působí – v některých momentech tím připomíná Cormaca McCarthyho v Krvavém poledníku (což je pro většinu literárních debutantů víc, než by si kdy mohli přát). Čtenář putuje spolu s postavami – a když se někam jde, jde se skutečně dlouho. Prestonův hyperrealismus ale není samoúčelný. Buduje skrze něj napětí, nervní očekávání, co hrozného se může stát. A že se stane.

Současní literární kritici bývají často skeptičtí k textům, které přesahují rámec osobní zkušenosti. Román se mění spolu s dobou, a pokud se někdo z mladší generace vůbec odhodlá pustit do tak riskantního podniku, jakým je psaní, obvykle volí jednu ze dvou cest. Buď obrací pozornost k sobě – což nebývá zvlášť zajímavé –, anebo utíká do minulosti a zasadí vyprávění třeba do období fašismu. Jsou to ale jen únikové varianty. Děsí přítomnost svou složitostí a nejasností? Preston se těmto pastem obratně vyhnul: příběh situuje do poměrně nedávné minulosti, ale způsob, jakým ho rozvíjí, připomíná klasický western. Je to vyprávění o místech, která vás, ať chcete nebo ne, formují; o apatii zla, odpuštění i touze někam a k někomu patřit. Všechno to ale říká mimoděk – žádná postava k tomu nepronáší těžkopádné promluvy. A to je nejlepší důkaz, že Preston opravdu umí psát. „Byly doby, kdy jsem si přál, aby se všechno tady propadlo do země – hory, stezky, ovce, výletníci, poustevníci i déšť, ale v tu chvíli bych tam nejradši zůstal tak dlouho, až bych se proměnil v kostěnou mohylu.“ Půjčené kopce jsou lyrickým, ale nesentimentálním románem, který ukazuje, jak daleko může autora dovést práce s postavami a mistrně vystavěnými větami – co na tom, že samotný děj by šel shrnout na jedinou stránku. Strhující debut vrcholící jedním z nejsmutnějších závěrů, jaké si lze představit.

Scott Preston: Půjčené kopce, přeložila Viktorie Hanišová, Host, 295 stran.