V roce 2003, kdy Peter Doherty, zpěvák britské indierockové skupiny The Libertines, bojoval se silnou závislostí na heroinu a cracku (odhadem za ně utrácel kolem 200 liber denně), došlo k dramatickému vyhrocení situace. Doherty byl bez varování vyhozen z turné a kapela odletěla do Japonska bez něho. Rozzuřený se vloupal do bytu svého spoluhráče Carla Barâta a odcizil starožitnou kytaru, notebook, sošku ceny NME Award, harmoniku, několik knih a… šunku z lednice. V srpnu 2003 se k činu přiznal a v září byl odsouzen k pár měsícům vězení. Po propuštění na něj Barât čekal u bran věznice.

Usmíření to bylo dojemné a ještě ten den spolu vystoupili v malé hospodě v Chathamu, kde odehráli památný koncert, později známý jako legendární Freedom Gig. Na obalu jejich druhého eponymního alba je fotografie pořízená v zákulisí tohoto klubu, jen několik hodin po propuštění Dohertyho. Autorem je fotograf Roger Sargent, který později o turbulentních vztazích v kapele napsal výbornou knihu Bound Together. Na snímku zachytil, jak opilý Barât objímá Dohertyho v ochranitelském gestu odpuštění, zatímco Doherty už působí značně intoxikovaně a příliš nevnímá. Oba mají na rukou vytetované slovo „Libertine“ – symbol soudržnosti a věrnosti kapele. O pár měsíců později se The Libertines rozpadli.

Ušmudlaná česká verze bez rock’n’rollu

V Česku, jak už to tak bývá, si musíme vystačit s méně dobrodružnou a poněkud upachtěnější historkou. Na festivalu Krásný ztráty ve středočeských Všeticích minulý víkend vystoupila kapela J.A.R. Bylo to poprvé od chvíle, kdy se rozloučila se svým textařem a frontmanem Otou Klempířem kvůli jeho kandidatuře za stranu Motoristé sobě. Do poslední chvíle nebylo jasné, kdo ho u mikrofonu nahradí. Nakonec se ukázalo, že novým zpěvákem bude osmatřicetiletý Michal Skořepa – jedna z méně známých a poněkud otravných postav české hudební scény. Je to asi takové, jako kdyby Jima Morrisona nahradil jeho imitátor z revivalové kapely, která hraje písně The Doors v pražském klubu Vagon.

„Už to není ono, chyběla tomu šťáva,“ zaznívalo po vystoupení z řad publika v různých obměnách. Abychom byli spravedliví, podobné výtky se daly slyšet už v posledních letech koncertů J.A.R. Ani v klasickém složení už zdaleka nešlo o tu kapelu, která v devadesátých letech nadchla téměř každého, kdo ji viděl naživo. Kapely stárnou, stávají se vlastním stínem, nebo rovnou parodií, to je normální. Proč se ale vlastně rozpadají? Jsou to dospělí lidé, hudba je často jejich živobytí, mohli by si snadno spočítat, že rozchod pro ně nebude finančně ani umělecky výhodný. Hudební historie navíc nabízí jen málo příkladů těch, kteří si po rozpadu skutečně polepšili.

„Ota se rozhodl pro profesionální politiku a to s naším hudebním světem absolutně nejde dohromady. Obě strany to uznaly, proto jsme se rozešli. Otova politická minulost nás trápila od chvíle, kdy jsme se o ní dověděli,“ prohlásil kapelník J.A.R. Roman Holý ve vzkazu fanouškům. Poměrně vágní vyjádření, které už v různých obměnách použily tisíce kapel. Přesto na něm něco zaujme. Politika nejde s hudbou dohromady? To je podobný nesmysl jako tvrdit, že ruští sportovci by měli startovat na mistrovstvích světa a olympiádách, protože sport a politika jsou přece dva rozdílné světy. Nejsou. Sport byl v historii vždy využíván k propagaci politických přesvědčení, stejně jako hudba, pokud za to stála, se vždy vyjadřovala i k tomu, jak a v čem žijeme. Je přinejmenším zvláštní, že Roman Holý, velký fanoušek černošského funku a soulu, tohle neví. Některé z nejzásadnějších milníků žánru, který má rád a ze kterého hojně čerpá, jsou desky jako What’s Going On od Marvina Gaye nebo There’s No Place Like America Today od Curtise Mayfielda – alba, která nejenže byla politická, ale dokázala svým dílem přispět ke změnám v tehdejší společnosti.

Ale co vyhozením Klempíře a jeho zdůvodněním ukázali J.A.R.? Snad jen to, jak se Češi ani desítky let po revoluci nedokážou vyrovnat se svou minulostí. A také to, jak rychle naskakují na hysterii, která se dnes na sociálních sítích rozpoutá u každé věci nesouznící s vaším světonázorem. Holý tvrdí, že Klempířova politická angažovanost ho trápila už dlouho. Proč to tedy už dříve neřešili? Hudebník a spisovatel Samir Hauser po Klempířově vyhození sdílel na facebooku výmluvnou historku: Kdysi pracoval v reklamní agentuře Ogilvy, kde byl kreativním ředitelem Tomáš Belko. Pár let předtím tam působil i Klempíř. V době, kdy se rozhodovalo, kdo se stane ředitelem, Belko tuto funkci ještě nezastával. Nakonec ji získal on. Zašel za Klempířem a zeptal se: „Ty jsi prý udával estébákům?“ Klempíř odpověděl: „Nó… povozil jsem se na tygrovi.“ Belko mu odvětil: „Tak tady sis dojezdil,“ cituje jejich výměnu Hauser a správně k tomu dodává, že totéž měl Roman Holý udělat už začátkem devadesátých let.

Kauzu kolem J.A.R. lze tedy uzavřít poměrně snadno: největší problém není v kandidatuře za Motoristy. Nemusíte s nimi souhlasit, můžete si o Macinkovi s Turkem myslet své, nemusíte je volit, ale pořád jsou poměrně normální systémovou stranou (nechtějí například odcházet z NATO ani EU). To, že za ně Klempíř kandiduje, je jeho až třetí největší prohřešek, kterého se dopustil (byl by vyhozen, i kdyby kandidoval za STAN nebo Piráty?). Horší je, že i po šedesátce hraje v kapele, jež je už dávno za zenitem a vykrádá sama sebe (to už je snad i lepší zajít si na Pražský výběr). Ale úplně nejhorší je jeho spolupráce s komunistickou StB. Klempíř nebyl žádný chudák, na kterého zlí agenti něco měli, drželi ho v hrsti, takže neměl na výběr – dělal to vědomě a udával své známé čistě pro vlastní prospěch. To je mimochodem něco, co by měli řešit i Motoristé, kteří se honosí tím, že jsou jediná skutečně pravicová strana. Ale proč by to dělali, když jim současná kauza možná nakonec i pomůže? Díky jednomu bezskrupulóznímu estébákovi jsou teď div ne novodobými disidenty, oběťmi útlaku „cancel kultury“ a bůhvíčeho ještě.

Proč se kapely opravdu rozpadají

Naštěstí je tu dost kapel, které se rozkmotřily z mnohem šlechetnějších důvodů. The Libertines za to vděčí drogám – obvykle to probíhá tak, že si jeden z členů začne stěžovat, že on to má pod kontrolou, zatímco ostatní už ne; otázka je samozřejmě, nakolik si o sobě jen něco nalháváte. Bývá to každopádně mnohem častější příčina rozkolu než sex. Toho má začínající úspěšná kapela vždycky nadbytek a později o něj ztratí zájem – důvodem bývá stáří, alkohol, drogy, deprese, většinou kombinace všeho. Jen málokdy vás k rozpadu dovede tak k uzoufání nudná věc, jako je souboj o ženu. Něco jiného ale je, když spolu při založení kapely tvoříte pár, a pak se se svou partnerkou rozejdete. Své by o tom mohla vyprávět Meg White z kapely The White Stripes. Před posledním americkým koncertem, který se odehrál 31. července 2007, se Meg obrátila k manažerovi Benu Blackwellovi a řekla: „Myslím, že toto je poslední koncert The White Stripes.“ Když se jí Blackwell zmateně zeptal, jestli tím myslí, že dnes končí koncertní šňůra, odpověděla: „Ne… myslím, že tohle je naše poslední show vůbec.“ A odešla. The White Stripes už poté – k velkému překvapení jejího exmanžela Jacka Whitea – nikdy nezahráli.

Celkově se ale dá říct, že kapela musí být už v opravdovém rozkladu, aby ji dokázala dorazit žena. Problémy The Beatles (mimochodem Sex Pistols kdysi vyhodili Glena Matlocka kvůli tomu, že „poslouchal Beatles“) začaly dávno před jejím příchodem a v posledních letech se dokonce začalo revizionisticky psát, že Yoko Ono přece pomáhala Johnu Lennonovi zvládat emoční krizi a celkově kapelu držela spíš pohromadě. Je to útěcha pro všechny, které kdy někdo označil za sukubu či labilního blázna, v jehož přítomnosti nelze fungovat – stačí počkat pár desítek let a váš příšerný mediální obraz se může změnit k lepšímu (pokud tedy nejste Oto Klempíř). Své by o tom mohl vyprávět třeba Jason Everman, kdyby ovšem směl. V roce 1989 se připojil k Nirvaně jako druhý kytarista – je uveden na obalu alba Bleach, ale ve skutečnosti na desce vůbec nehrál. Nirvana ho po krátkém čase vyhodila. Následně hrál jako dočasný basák v Soundgarden, zúčastnil se nahrávání jejich EP Loudest Love, ale i z této kapely byl vyhozen – těsně předtím, než se proslavila.

Důvod? Everman prý působil „příliš temně“ (!), nedalo se v jeho přítomnosti normálně fungovat a hrát tu, ehm, milou a pozitivní hudbu, které se za chvíli začne říkat grunge. Co Everman se svým životem udělal? Vyměnil kytaru za pušku a vstoupil do armády, kde sloužil jako ranger a později ve speciálních jednotkách US Special Forces. Bojoval v Afghánistánu i Iráku. Prý je to něco podobného jako hrát v kapele, ale víc říct nesmí – je vázán mlčenlivostí. Nemíchejte do hudby politiku… Vsadím se, že Evermanovi byste si to říct netroufli.

Jako rozvod

Kapely bohužel zřídka uvidíte v jejich vrcholné formě – ta často trvá jen pár let. Dal bych nevím co za to, abych mohl vidět třeba právě The Libertines v roce 2002, The Rolling Stones v jejich manickém období 1969–1973 nebo Davida Bowieho v jeho snové éře 1975–1977. Měl jsem to štěstí vidět před pár lety Low, jednu z nejzásadnějších kapel 90. let. Tehdy zahráli celou svou novou desku Hey What (2021) – třinácté a poslední album své kariéry, které patří k tomu nejlepšímu, co kdy Alan Sparhawk a jeho žena Mimi Parkerová vytvořili. To se mnoha kapelám nepodaří; jedním z důvodů možná je, že Low se nejenže nikdy nerozpadli, ale jejich vztah byl i partnerský a podle všeho až do poslední chvíle harmonický a šťastný. Když vám jako Alanu Sparhawkovi zemře žena, s níž tvoříte nejen pár, ale i dvoučlennou kapelu, jde o skutečný archetyp rozpadu kapely i světa, který znáte. Většinou to tak fatální naštěstí nebývá, ale konec hudebních skupin nakonec ze všeho nejvíc připomíná právě konec manželství nebo dlouhého vztahu. Ne nenadálý a tragický jako v případě Low, ale očekávatelný a poměrně nudný.

Důvody jsou přízemně lidské: vášeň z vás vyprchává pozvolna, nastupuje ponorka, a pokud to neřešíte a nebavíte se spolu, jednoho dne si připadáte jako dva cizí lidé. Můžete pokračovat dál – kvůli dětem, tedy svým písním – nebo prostě proto, že si po těch letech už neumíte představit začínat něco nového s někým jiným. Můžete si i pořídit bokovku, jako to udělal Julian Casablancas. Se svými The Strokes tiše trpí, ale neodchází od nich (a našel se v projektu The Voidz, s nimiž vždy ožije a omládne). A i po případné krizi se nakonec vrátí. Staří, unavení a opotřebovaní, už to nikdy nebudete mít jako na začátku, ale uvědomíte si, že k sobě tak nějak patříte. The Libertines se dali dohromady po víc než dekádě. Dnes hrají své dvacet let staré písně a zoufale se vrhají do spárů nostalgie. Chtěli byste to vidět? Asi už ne, ale přejme jim to.

Někdy se ale vztah rozpadne nikoli pozvolně, nýbrž s pořádným skandálem. V roce 1985 vydali Dead Kennedys album Frankenchrist s plakátem, na němž bylo dílo Landscape XX od švýcarského surrealisty H. R. Gigera (znázorňující to, co vztah obvykle zachrání). Kapela byla obviněna z distribuce obscénního materiálu nezletilým a čelila soudnímu řízení. Přestože její členové byli nakonec zproštěni viny, proces výrazně urychlil rozpad skupiny. Zpěvák se začal stále víc věnovat aktivismu a obhajobě svobody projevu, což ostatní členy frustrovalo – politika podle některých zjevně nepatří ani do punku.

Blbé je, když začnete chodit s estébákem, během vztahu s ním se stanete městským levicovým liberálem a on pak po letech chce kandidovat za – podle vás – extrémní pravici. Zachránit takový vztah do partnerské poradny, prosím, raději ani nechoďte.