Už jste se oklepali z prohraného tiketu na vítěze ceny Magnesia Litera? Nebuďte rozmrzelí, skutečná literatura je stejně jinde. Po výjimečně špatné kvalitě většiny nominovaných děl na českou prózu roku by místní čtenář snadno mohl propadnout dojmu, že velký evropský román dnes už snad ani napsat nejde. Na letošní ročník Světa knihy přijedou těžké váhy, které mu to snadno vyvrátí.
„Jaké bude příští téma Lindy Bartošové, kde asi je podle ní další šedá zóna?“ ptal jsem se nedávno v komentáři Utrpení Lindy Bartošové (Echo 48/2024). Na odpověď jsme nemuseli čekat příliš dlouho. Kniha někdejší finalistky České Miss a později novinářky nese slibný název Jako by mě opustila všechna síla, pokud ale čekáte syrovou reportáž například ve stylu Saši Uhlové o vykořisťování dělníků, budete zklamáni. Mít výhrady ke knize, ve které jde několik mladých lidí s kůží na trh a vypráví o svých psychických obtížích, to je chůze po velmi tenkém ledě.
„S lidmi se stačí bavit pět minut, abyste poznali, co řeší. Důležité je spojit se s takovými, kteří se vydali na podobnou pouť životem jako vy. Nemusíte pak nikomu nic vysvětlovat, to je ohromná ztráta energie. Protože vy vlastně máte jen tu energii a čas, nic jiného nemáte,“ říká mi na úvod rozhovoru fotograf Tono Stano. Jeho aktuální velkolepá retrospektivní výstava se otevřela 16. dubna a potrvá až do konce srpna. Stano ve výstavních prostorách Galerie hlavního města Prahy (GHMP) v Městské knihovně představuje jak práce ze střední školy, které jsou překvapivé svou hravostí a smyslem pro filmové vidění, tak aktuální tvorbu. Jak bilancuje umělec, který říká, že nesnáší ohlížení do minulosti? A proč si na nic nestěžoval ani za komunismu?
Známou francouzskou herečku Marii Trintignantovou zbil v červenci 2003 její partner Bertrand Cantat tak, že skončila v nemocnici. Slavný zpěvák (frontman skupiny Noir Désir, někdejších velkých hvězd francouzského rocku) tvrdí, že to byla nehoda. Obhajoba zlehčovala Cantatovu odpovědnost, ale pitevní protokol mluvil jasně. Ostře sledovaný soudní proces ještě ani nezačal a celá Francie už se rozdělila na dva tábory. Tímhle způsobem láká Netflix na svou novou dokumentární sérii Z rockera vrahem. Nebudeme soudit poněkud bulvární úroveň seriálu, mnohem zajímavější je v umění věčná otázka, která se po zhlédnutí nabízí: Lze oddělit život umělce od jeho díla?
Začátek jara přinesl hned několik nových desek, které si můžeme žánrově zařadit do populární škatulky „stárnoucí muži se dojímají nad světem (a nad sebou)“. Není to špatný žánr, leckterému čtenáři (a čtenářce!) nad čtyřicet se taková letmá exkurze může hodit.
The Walkmen na prvních dvou deskách zvuk Jonathan Fire*Eater ještě rozvíjeli. Není divu, když tři čtvrtiny kapely zůstaly stejné. Skvělá je především deska z roku 2004, Bows + Arrows. Na čtvrté desce (You & Me z roku 2008) se jim už podařilo najít svůj vlastní zvuk. Je méně divoký, v něčem snad až antirockový. Tímhle svým přístupem připomínají The Velvet Underground (jejich duchu se dokázali přiblížit jako málokdo jiný).
„I v této sérii jsme svědky rituálů, které se odehrávají v pro autora typických kulisách roubenek či horských masivů. Tyto odkazy k folkloru, stejně jako vytékající oko a reference k hororovému naturalismu, jsou pro autora typické. Na obrazech se objevují téměř výhradně dívky, nebojácné (spíše melancholické) hrdinky, které otevřeně stojí proti samotnému zlu,“ píše kurátor Otto M. Urban o nové výstavě Jana Vytisky Zjevení.
Třináctiletý kluk čelí obvinění z vraždy spolužačky. Jeho rodina, terapeutka i vyšetřující detektiv se snaží za každou cenu odhalit, co se vlastně stalo. Je celkem pravděpodobné, že jste seriál Adolescent už viděli, v posledních týdnech mu úplně uniknout nešlo (nasbíral 24 milionů diváků za první čtyři dny). Seriál je to velmi chválený. Pokusím se vysvětlit, proč mi to přijde ještě záhadnější než ona vražda. V posledních letech se u popisů audiovizuální tvorby začalo používat vágní spojení „sound design“, každý druhý umělecký film najednou nepředvídatelně pracoval se zvukem. Uvítal jsem, že zvuk tady nikoho nezajímá.
Lidé se statusem umělce budou mít od července nárok na státní peněžitou podporu. Aby takový muzikant, herec, výtvarník, spisovatel či třeba překladatel získal příspěvek, nesmí být v době podání žádosti v pracovněprávním vztahu, který by přesahoval polovinu týdenní pracovní doby. A teď to začíná být opravdu zajímavé: zároveň by jeho příjmy z umělecké činnosti za poslední dva roky musely tvořit alespoň polovinu celkových příjmů a nesměly by přesahovat průměrnou mzdu (ta letos přesáhla 46 tisíc korun). „Základním principem návrhu je skutečnost, že stát by měl nějakým způsobem vyjádřit zájem o umělce, kteří svojí činností nedosahují dostatečných finančních příjmů,“ píše se v důvodové zprávě.
Za sedm let od vydání si hru Kingdom Come: Deliverence podle jejího tvůrce Dana Vávry zahrálo prý až 25 milionů lidí. Z letošního pokračování se stal celosvětový fenomén. Do Kutné Hory míří zástupy zahraničních turistů, kteří na vlastní oči chtějí vidět středověké reálie. Jak mohou být počítačové hry pouhou formou eskapismu, když někoho donutí, aby se přes půl světa vydal „po stopách Jana Žižky“? Ze zábavy, které se koncem 90. letech v časopisu Reflex dostalo označení „kultura kriplů“, se stala regulérní umělecká forma a v české kultuře i nejvýraznější export. Pozvání do debaty přijali Pavel Dobrovský, Ivan Buchta, Pavel Šebor a Daniel Vávra.
Nakladatelství audioknih OneHotBook chystá na nejbližší dny a týdny hned několik zajímavých novinek. O čem všem český národ snil v uplynulých sto padesáti letech? Šestnáct esejů ze souboru České snění od Pavla Kosatíka načetl Petr Lněnička. Řada národních idejí, mýtů či stereotypů na nás Čechy nevrhá zrovna příznivé světlo. Brzy vychází i Americká idyla (Philip Roth) a Žízeň po živote (Irving Stone). Do divadla zveme na Rolanda Barthese.
Když dnes vyjedete z New Yorku na východ města, pořád najdete místa, která jsou skutečná. Místa, kde žijí i chudí lidé a kde pochopíte, co je to síla ulice. V centru a okolí už nic zajímavého nezažijete. Ze čtvrti Lower East Side a přilehlých ulic jako Bowery Street se stalo místo, kde ještě oceníte nájmy v Praze, a z punkového klubu CBGB, než ho ranou z milosti zavřeli, byla dlouhé roky už jen smutná prodejna pro turisty na procházce po městě téměř zcela pohlceném gentrifikací. Pamětníci toho, jak moc rozdílný byl New York v 70. letech, stárnou a postupně umírají.
„V nejlepších hororech, které znám, jako jsou filmy Kijošiho Kurosawy, je postava důležitější než žánrová forma,“ říká švédský režisér Magnus von Horn. Kodaň, 1918, poválečný svět drtí nerovnost a bída. Karoline, chudá textilní dělnice, zůstala sama – manžel se ztratil na frontě. Má špatně placenou práci, hned v první scéně přichází o byt. Karoline sní o lásce a lepším životě, ani ta soulož v podchodu jí zpočátku nepřipadá podezřelá, ale my už víme, o co tu půjde. Sledovat její životní přešlapy bude jako dívat se na artovou verzi Výměny manželek. U těchhle případů se vžilo označení „misery porn“, tedy pornografie bídy.
Když kapela Horsegirl v roce 2022 vydala své debutové album Versions of Modern Performance, byla to vítaná útěcha pro všechny fanoušky Sonic Youth. Ti jsou stále rozhádaní a nové desky se od nich už těžko kdy dočkáme. Ze všech epigonů zněly nejlíp právě tyhle holky z Chicaga. Navíc navazovaly na jejich asi „nejpopovější“ desku Rather Ripped; je vždycky dobré si na začátek nevzít příliš velké sousto. Teď se vrací s druhou deskou, celkem překvapivě ale ztišily a tentokrát jim snad více nahlas zní rytmická sekce než kytary.
Že je vám ten titulek povědomý? Stejně se jmenuje i film z roku 1974, v němž německý režisér a scenárista Werner Herzog vypráví o osudech mladého Kašpara Hausera. Ten se v zuboženém stavu objevil v roce 1828 na norimberském náměstí. Jako by spadl z jiné planety, bez sebemenší představy o tom, co to jsou stromy, domy, mraky, bez znalosti jazyka a představ o jiných lidech s výjimkou sebe sama. Herzog své nejlepší filmy (Fitzcarraldo, Aguirre, hněv Boží, Stroszek) točil o fanaticích, kteří se vzpírali osudu, očekáváním, ať už společnosti, nebo sebe samých.
Psal se rok 2005 a já jako elév začínal v redakci hudebního časopisu Rock&Pop. Tehdy ještě redakci vedl Vojtěch Lindaur, a protože měl občas problémy s disciplínou, byl mu přidělen asistent. Moc to nevyšlo, tím „dozorem“ byl totiž Petr Potužník, někdejší člen radikální umělecké skupiny Vyžvejklá bambule. Poměrně záhy se ukázalo, že má přece jen trochu jiné kvality než disciplínu. Ještě než z redakce ze dne na den zmizel (nikomu nic neřekl, jeho odchod se poznal jen podle zanechaných bačkor pod stolem), představil mi Sparks, dle jeho slov „tu nejlepší kapelu na světě“.
Devadesátkový fenomén rave parties, který už několik let zažívá renesanci, je něco, co novou desku britské hudebnice FKA twigs prý výrazně ovlivnilo. Jde o akce, které se často konají v opuštěných průmyslových objektech, informace o souřadnicích takového místa dostanete jen pár hodin před začátkem, u vstupu se vás pro jistotu ještě zeptají, na co přesně že dnes jdete, pokud nevíte, máte smůlu. Telefony odevzdáte do plastových obalů, na sociálních sítích se svou protančenou nocí tedy chlubit nebudete.
Trpí český film spíše nedostatkem diváků, nebo odvahy? O tom jsme se bavili s režiséry Janem Hřebejkem, Jakubem Kronerem, Martym Pohlem a Viktorem Taušem, castingovou režisérkou a producentkou Majou Hamplovou a kameramankou Veronikou Donutkovou.
„Psal se rok 2007, když se Kate Moss s cigaretou v puse za dozoru svého tehdejšího partnera Peta Dohertyho hrajícího na kytaru vyklonila z okna. Tak vznikla asi nejikoničtější party fotka prvního desetiletí nového milénia,“ můžeme si dnes přečíst i na takovém webu, jako je Ženy.cz. Titulek zní: Indie Sleaze je zpět! Jak ale může být zpět něco, co nikdy neexistovalo? Jde o klasický případ historického revizionismu.
Kino Aero zatím ohlásilo pouze dvě dvojité projekce, ale snad se bude pokračovat dál. Bylo by krásné vidět na velkém plátně nějaký polozapomenutý špinavý western od Sergia Corbucciho (spojený s Nespoutaným Djangem) či něco z fascinujícího žánru blaxploitation (soul, disko a spravedlivá pomsta černochů!) v hlavní roli s Pam Grier (pouštěný před Jackie Brown).
Martin Charvát je zasloužilý reklamkář a také „spin doctor“ politického marketingu. Tenhle rozšafný titul označuje člověka, který má za úkol zkusit vyhrát předem prohranou bitvu, zvrátit nějaký průšvih či špatný obraz politika u veřejnosti. Pro nadcházející parlamentní volby má volno, žádná strana jeho služeb využívat nebude, tudíž mohl poměrně bez okolků promluvit o tom, jak tahle branže vlastně funguje.
Právnička Rita dostane neobvyklou nabídku. Má pomoci šéfovi drogového kartelu skoncovat s jeho krvavým byznysem a stát se tím, kým celý život chtěl být – ženou. Umím si představit, že taková premisa leckoho spolehlivě odradí hned zpočátku. I když si ale jako já řeknete – budu na sebe trošku tvrdý, tohle přece zvládnu –, přijde další překážka, tentokrát už téměř nepřekonatelná. Nový film Jacquese Audiarda Emilia Pérez je totiž i muzikál. Ano, trans-krimi-kartel muzikál!
Pokud jste stejně jako já nemístně dlouho váhali, jestli si pustit nejúspěšnější slovenský film loňského roku Miki, teď je nejlepší doba, kdy tuhle zbytečnou chybu můžete napravit. Už na konci ledna totiž do kina zamíří Černák, jeho pokračování. Příběh ve zkratce: Miki, původním povoláním řidič autobusu, v sobě postupně objevuje schopnosti k tomu, aby vybudoval jednu z nejobávanějších mafiánských skupin v zemi a posléze pronikl i do politiky. O čemž bude druhý díl, jde tedy spíše o jeden film rozdělený do dvou částí. Reflexe 90. let je v československé kinematografii poměrně smutnou podívanou, o nějaké alespoň trochu upřímné snaze zachytit ducha té doby nemůže být řeč. Miki se o to pokouší.
„Diskuse o překladatelství a problémech v oblasti literárních překladů. Hovoří se o kvalitě překladů, problémech s honoráři, podmínkách pro překladatele a také o roli nakladatelství v procesu překladu a problémech s kvalitou překladů. Diskuse se také dotkla tématu umělé inteligence a strojového překladu, přičemž jeden z účastníků uvedl, že se nebojí nahrazení překladatelské práce umělou inteligencí. Na závěr se účastníci shodli na tom, že je důležité, aby se čtenáři zajímali o kvalitu překladů a podporovali dobré překladatele. Pozvání do diskuse přijali Viktor Janiš, Ladislav Nagy, Alice Flemrová, Radka Smejkalová a Ondřej Bojar.
Samir Hauser je pábitel, excentrik a kultovní postava pražských devadesátek. Znáte bonmot „kdo si pamatuje devadesátky, nezažil je“? Samir Hauser je zažil jako málokdo. A pamatuje si je lépe než většina spisovatelů, kteří se o nich pokusili psát. Důkazem toho je i jeho nová kniha Vyvrhel.
Co může být malebnějšího než taková předvánoční procházka po Hradčanech. Spojte ji s návštěvou Galerie Josefa Sudka, kurátor Jan Mlčoch (záruka kvality) zde připravil výstavu dnes bohužel skoro pozapomenuté výtvarnice Heleny van der Kraan. Narodila se roku 1940 v Praze jako Helena Mázlová, v roce 1968 emigrovala do Nizozemska a kolem roku 1970 se začala cíleně věnovat fotografii.
Na Spotify byl zveřejněn přehled poslechovosti za uplynulý rok, tzv. Wrapped. Tuto oslavu průměrnosti opanovala Taylor Swiftová, počet přehrání překročil 26,6 miliardy. Na hudebním webu MusicRadar nedávno vyšel článek s šokující statistikou. Dnes vychází víc hudby za jediný den, než vyšlo za celý rok 1989.
„Jde o derivát toho, co mě fascinuje. Od brutalistní architektury po stará auta,“ říká ilustrátor Tomáš Motal. Motalův svět je bezvýchodný, přitom pozoruhodně vtahující. Stejně jako krajina, ve které se odehrává. Bezpochyby jeden z nejpůsobivějších českých komiksů posledních let.
Radio Wave začalo 29. října vysílat nový podcast Slast, posluchači zatím mohli vyslechnout čtyři díly (dohromady mají 175 minut), pátý je ohlášen na tento čtvrtek. Podtitul pořadu by klidně mohl být Všechno, co jste kdy nechtěli vědět o sexu (ale Linda Bartošová se nebála zeptat).
Jestli je už jen jeden koncert, na kterém byste do konce roku neměli chybět, je to právě tenhle. Pokusím se vysvětlit proč, ale hudba téhle dvojice je tak jedinečná a podivná, že se vzpíná snad veškerým příměrům. Jejich třetí deska vyšla letos na konci října, jmenuje se Christian & Mauro a pražský koncert se bude týkat především jí, což je dobře, je totiž jejich nejlepší. Na pódiu budou oni dva, německý dekadent a italský skladatel, doprovází je violoncellistka, klarinetistka a smyčcové kvarteto.
