Podle nejnovějších dat České národní banky jsou nemovitosti aktuálně nejdražší v historii – a to jak se započtením inflace, tak i vzhledem k příjmům českých domácností. Tempo výstavby nových bytů zdaleka nestačí uspokojit obrovskou poptávku, a kupující proto přistupují i na rekordně vysoké ceny. Jak z toho začarovaného kruhu ven? O tom debatují publicistky Julie Hrstková a Táňa Zabloudilová, developer Tomáš Vavřík, ekonom Jaromír Šindel a Mikoláš Opletal z Platformy pro sociální bydlení.

Stáhnout MP3

Začnu citací z rozhovoru s poslancem ANO Karlem Havlíčkem, který nedávno poskytl Hospodářským novinám. Na otázku týkající se bytové krize odpověděl: „Problém je dán nepoměrem nabídky a poptávky a na to se musíme zaměřit. Na vině je pomalá výstavba – prostě je to u nás pomalejší než kdekoli jinde. Musíme rozhýbat trh, aby se stavělo, to je zásadní věc. A k tomu je třeba využít všechny dostupné nástroje, jedním z nich je stavební zákon a jeho nešťastná digitalizace. A když říkám nešťastná, tak jsem ještě hodně slušný.“ Havlíček tvrdí, že existuje přímá souvislost mezi zpackanou digitalizací Ivana Bartoše a současnými problémy na trhu s bydlením. Souhlasíte s ním, nebo je to složitější?

Hrstková: Myslím, že je to trochu složitější. K té zpackané digitalizaci je třeba přidat i zpackaný stavební zákon. Další problém je, že trh není elastický a trochu chybně si vykládáme pojem bytová krize. Jde o stav, kdy ceny bydlení způsobují lidem závažné problémy v jejich životě. Nízkopříjmové skupiny ji pociťují naprosto běžně. My ale termín „bytová krize“ často začínáme používat až ve chvíli, kdy ji začne vnímat střední třída – tedy když se jí situace opravdu dotýká. Například tak, že si nemůže pořídit vlastní bydlení, protože na něj prostě nemá, nebo že musí platit extrémně vysoký nájem, který dosahuje 35 až 40 procent jejích příjmů. Současná bytová krize je navíc celoevropský, dá se říct i globální problém. Já ho novinářsky sleduji už od začátku desátých let, kdy bylo možné jezdit do velkých evropských metropolí a pozorovat tam přesně ty jevy, které dnes vidíme v Česku – nejen v Praze.

Opletal: Nejde totiž jen o to, kolik bytů je a jak rychle se staví, ale také o to, jaké byty vlastně vznikají. Bytovou krizi z mého pohledu představuje skutečnost, že zhruba jeden a půl milionu lidí má v tuto chvíli nějaké problémy s bydlením – nejčastěji jde o nadměrné náklady. Zároveň je tu ale asi 160 tisíc lidí, kteří vůbec nemají stabilní bydlení: žijí na ubytovnách, v azylových domech nebo přímo na ulici. A myslím si, že pro nikoho z těchto 160 tisíc lidí se dnes téměř žádné byty nestaví. Není to tedy jen o tom, že když bytů celkově přibude, automaticky se tím vyřeší i bytová potřeba těchto nejohroženějších skupin.

Vavřík: Trochu bych nesouhlasil s tím, že záleží na tom, co se staví. Protože cokoli se postaví, umožní lidem přestěhovat se z jejich stávajícího bydlení, tím se uvolní byty pro další. Není to sice ideální a rychlé řešení, ale přinejmenším to znamená, že se vůbec něco staví. My tu nedokážeme ani zvládnout digitalizaci – což je přitom čistě technická záležitost, která se v zásadě ani pokazit nedá. U nás ano.

U debaty s Janem Skopečkem (ODS) a Zdeňkem Hřibem (Piráti) jsem na YouTube četl zajímavý komentář. Autor tam píše: „Také jsem věřil trhu a myslel si, že jedinou překážkou rychlejší výstavby je složité stavební řízení. Když jsem se ale podíval na videa o bytové krizi ve Velké Británii, narazil jsem na zajímavý argument: Jakou motivaci vlastně mají soukromí developeři stavět víc levnějších bytů? Proč by dělali víc práce za menší marže? Soukromý sektor se neřídí potřebami lidí, ale pouze poptávkou.“ Není právě tohle ta falešná představa – že za všechno mohou regulace a chudáci developeři trpí, protože nemohou stavět?

Vavřík: Je to složitější. Vezměme si třeba Austrálii, kde existuje silná podpora sociálního bydlení – a právě na ní vyrostla spousta developerů. To byl základní ekonomický princip, na kterém zbohatli. Je to tedy téma na pomezí ekonomických a sociálních potřeb. Hlavní problém ale je, že u nás vlastně ještě nic pořádného nezačalo. Ani nevím, co teď srovnáváme. Vezmu si příklad Brna, kde žiju – tam nevznikl žádný projekt, který by ukazoval nějaký vzorek toho, co vláda nebo obec dokáže postavit. Podle mě by se měl každý věnovat tomu, co umí: developeři ať staví, stát a obce ať nastaví jasná pravidla, přesné normy, aby to mělo návaznost a logické vyústění. Zatím je to ale jen nekonečná debata, zatímco lidé nemají kde bydlet, nájmy rostou a reálně se nic neděje. A to „nicnedělání“ netrvá rok, ale třeba deset let. Neznám v Brně jediný životaschopný projekt, na který bych se mohl podívat a říct: Tady to je, tady vidíme, co funguje a co ne. Velcí developeři dnes hledají cesty, jak vytvořit něco, co funguje v „baťovském systému“ – tedy když se to dělá dobře, rychle a správně, dá se na tom vydělat, i když jde o sociální bydlení. Sociální bydlení totiž neznamená, že je špatné nebo low cost.

Zabloudilová: Určité zmatení v tom, o čem se vlastně bavíme, vychází i z toho, že jsme v Česku dlouhé roky vůbec neuvažovali nad tím, co znamená pojem bytová politika. Nejsme zvyklí si uvědomovat, že jde o kontinuální strategii státu – promyšlenou, složenou z různých nástrojů, které by měly být vzájemně kompatibilní. Je to dlouhodobá záležitost, která se odehrává na různých úrovních a s účastí různých aktérů. My si ale často představujeme, že bytová politika znamená třeba zavedení regulace nájmů – a tím se problém údajně vyřeší. Nebo že se odblokuje stavební řízení, zrychlí povolování staveb – a tím to také vyřešíme. Jenže žádný z těchto kroků sám o sobě bytovou krizi nevyřeší, to prostě není možné. Je nutné sbírat data, vyhodnocovat je a dívat se na situaci komplexně. Pořád mluvíme jen o dílčích opatřeních. A to přesně nahrává těm „rokům nicnedělání“.

Šindel: Tady se patnáct let nedělají žádné strukturální změny. Ať už jde o školství, zdravotnictví, demografii nebo penzijní systém. V novinách čteme, kolik tu máme „singles“, ale když se podíváme blíž, zjistíme, že většinu z nich tvoří důchodci, kteří žijí sami v domácnosti. Jejich podíl roste – a my přitom vůbec neřešíme demografickou krizi. Problém je v tom, že demograficky nemáme postavený plán, co se stane, až se tito singles budou muset přesunout z bytů do penzijních domů a podobných zařízení. Najednou se po deseti letech probudíme, zjistíme, že nám chybí deset procent pracovně schopného obyvatelstva, a všechno se začne hroutit. To je přímý důsledek toho, že se tu patnáct let nic nedělalo. A čekat, že to doženeme za rok, je nereálné – když si necháme vlak ujet, opravdu ho nedoběhneme. Samozřejmě existuje spousta dílčích věcí, které bychom měli řešit: družstevní bydlení, legislativní úpravy, daňové změny… Těch návrhů je řada. Ale musíme se opravdu zastavit a zamyslet nad tím, kde máme konkrétní slabiny v již existujících opatřeních a projektech. Není třeba vymýšlet nic převratného – spíš je potřeba začít systematicky využívat nástroje, které už máme, například podporu družstevního bydlení, a posouvat se dál. Nemusí to být šnečím krokem, ale postupně, srozumitelně a konzistentně měnit to, co už existuje.

Hrstková: Když přišla deregulace nájemného a ukázalo se, že to je problém, řešilo se to vznikem ubytoven. Když byla energetická krize, jediné, co se udělalo, bylo, že se rozdávaly dávky. Jenže to jsou krátkodobá řešení. A pak tu s těmi ubytovnami žijeme dvacet, pětadvacet let – a situace se fakticky nevylepšila. U nás se vždycky čeká, až něco praskne. To, že byty jsou drahé, přece není žádná novinka.

Vavřík: Každá jednotlivá myšlenka – ať už jde o úspory energií v domech, nebo o použití moderních technologií – je sama o sobě dobrá a často i propracovaná. Jenže nikde nefungují dohromady. Na konci na to vždycky doplatí samotný člověk, protože nikdo nepřemýšlí nad tím, jak ty nápady propojit. To, co teď řešíme, je nesmírně složitý proces – a je problém vůbec ho poskládat tak, aby fungoval. Nedaří se to ani u běžných novostaveb, ani u projektů sociálního bydlení. Z vlastní zkušenosti musím říct, že jsem ještě nikdy neviděl problém vyřešený ani na dílčí úrovni. Možná vyřešíme bytovou politiku na papíře, ale v praxi budou byty stejně nefunkční – budou příliš drahé, nebo v nich budou vysoké náklady na energie.

Na konci rozhovoru poslanec Havlíček mimo jiné slibuje, že daně se rozhodně zvyšovat nebudou. To před volbami zní dobře. Pokud jde o různé „zázračné recepty“, mám pocit, že zejména levice se často zaklíná příkladem Vídně. To by ovšem pravděpodobně vyžadovalo aspoň mírné zvýšení daní, aby systém mohl fungovat. Myslíte si, že by v Česku mohl fungovat model, který navrhuje sociální demokratka Jana Maláčová – tedy aby stát ročně investoval 80 miliard korun do výstavby 20 tisíc státních bytů s nízkým nájemným, podobně jako to dělá Vídeň?

Opletal: Vídeň se problematice bydlení systematicky věnuje už sto let. A pokud někdo slibuje, že se na její úroveň dostaneme během čtyř let, musím říct, že to je spíš nereálné. My jsme to ostatně počítali, zjišťovali jsme, jakým tempem se dnes staví obecní byty, které by mohly sloužit k sociálním účelům. A vyšlo nám, že pokud bychom chtěli pokrýt potřeby současné populace – tedy zhruba 160 tisíc lidí v bytové nouzi – při současném tempu by nám to trvalo asi sto let. Proto je potřeba přemýšlet i o takzvaných „měkčích“ opatřeních, tedy o změnách, které lze udělat rychleji a jejichž efekt se projeví v kratším čase. Může jít například o zajištění větší stability nájmů, o motivaci vlastníků k uvedení prázdných bytů na trh, třeba prostřednictvím zdanění, a další podobné kroky. To jsou úpravy, které se mohou projevit už během jednoho volebního období – a politici pak mohou lidem ukázat, že se opravdu něco reálně změnilo.

Zabloudilová: Některé strany už dopředu počítají s tím, že se tím vlastně vůbec nebudou zabývat. Do veřejného prostoru jen vysypou pár hesel a tím to pro ně končí. Je tam naprosto zjevná neochota dívat se na problém komplexně. Skutečné výsledky se dostaví až za desetiletí. Tohle je samozřejmě strašně těžké přiznat v politické debatě – že dokážete jen „nakopnout“ začátek.

Šindel: Nakousli jsme téma obecních bytů. Nejsem si úplně jist, jestli už u nás máme nastavené institucionální podmínky tak, abychom se mohli spolehnout, že obecní výstavba bude probíhat efektivně a bez korupce. Z toho, co zatím sleduji v médiích, to totiž moc pozitivně nevypadá. Nejsem si jist, jestli je správné rovnou vsadit na obecní výstavbu, když není jasné, zda máme dostatečně robustní institucionální rámec, který by zajistil, že to bude fungovat.

Opletal: Zejména menší obce samy říkají, že to prostě neumějí. Třicet let nestavěly byty a dnes vlastně nevědí, jak to celé dát dohromady. Vím, že ministerstvo pro místní rozvoj kvůli tomu zřídilo regionální poradenská centra, která mají obcím radit – jak se vyrovnat s administrativou, jak si naplánovat projekt a jak ho pak realizovat. Je jasné, že výsledky nemůžeme čekat hned.

Vavřík: Nejdůležitější je nechat ekonomiku, aby fungovala. Ta pak pomůže i sociálnímu systému. Kdyby se aspoň podařilo nastartovat standardní procesy u staveb, developeři – ať už si o nich myslíte cokoli – by začali tlačit věci dopředu. Vznikl by tlak zdola, aby se věci konečně rozhýbaly. Jenže dnes se nic neděje. A i ta „neviditelná ruka“ ekonomiky, která by mohla táhnout káru kupředu, nakonec narazí na procesní bariéry. Neschválí se to včas, domy se nezačnou stavět, nerozhodne se o obecních pozemcích ani o infrastruktuře. Těch technických kroků, které je potřeba udělat předtím, než se někdo vůbec dostane k těm 160 tisícům lidí v bytové nouzi, je obrovské množství. Problémy, které způsobily pirátské zásahy do úřadů, do reálného procesu povolování a výstavby, nás posunuly o roky zpátky. A výsledkem je naprosto tristní situace, kdy se reálně nic nehýbe.

Říkáte, že za současný stav mohou z velké části Piráti. Jak si tedy vysvětlujete, že jejich preference rostou? Zdá se, že jsou prakticky jediní, kdo se ve své předvolební kampani tématu bydlení systematicky věnují…

Vavřík: Na to opravdu stačí málo – jen napsat jednoduché heslo.

A mít o něco lepší argumenty než Jan Skopeček, což asi taky není příliš těžké. Ještě k té Vídni – říká se, že pokud stát nabídne část bytů s dotovaným nájmem, bude tím uměle srážet ceny a odradí developery od výstavby. Myslíte si, že tento argument dává smysl? A je právě toto důvod, proč by vídeňský model u nás údajně nemohl fungovat?

Vavřík: Nedovedu si představit, jak by dotované nájmy ohrozily developery. Podívejme se, kde je dnes Německo s nájemním bydlením a kam směřuje: k socialismu. Nájemní systém tam v podstatě kolabuje. Vstupují do něj investoři, dochází k chátrání nemovitostí, vznikají celé bloky asociálního bydlení, kam se lidé bojí vstoupit. Tamní krize je taková, že na jeden byt čeká až tři sta zájemců. A teď nemluvím o sociálním bydlení, ale o bytech pro lidi, kteří mají peníze. Proto si nejsem jist, že politika dotovaných nájmů něco zásadního vyřeší. Hlavní problém je v tom, že nemáme dostatek bydlení – prostě nemáme lidi kam dát. Ano, existují studie, že by se časem mohly uvolnit byty, které dnes obývají starší lidé, ale to jsou horizonty deseti, dvaceti let, než se něco takového projeví.

Zabloudilová: Německo je v tomto ohledu úplně jinde než my – mnohem dál. V Česku sociální bydlení prakticky neexistuje. Nemáme ani procento bytů, které by spadaly do této kategorie. V tom jsme v evropském srovnání na úplném chvostu.

Vavřík: Já jsem to myslel tak, že jde o zásah do soukromého sektoru, do soukromého vlastnictví. V případě sociální výstavby a jasně nastavených pravidel je to v pořádku. Teď se ale bavíme o něčem jiném – o regulaci toho, jaký nájem se bude platit, v jaké výši a jakou formou. Měl jsem na mysli situaci, kdy by došlo k řízené regulaci nájemného, nebo dokonce k rozhodování o tom, kdo smí v konkrétním bytě či oblasti bydlet.

Zabloudilová: To vyvolává představu, že někde zasedne komise a bude rozhodovat, kdo smí bydlet a kdo ne. Toho se ale určitě nemusíme bát – a ani si nemyslím, že by to někde takhle fungovalo. V praxi, tam kde mají strategicky řízený systém státních, sociálních nebo dostupných bytů, to funguje jinak. Bývá tam například bodovací systém: uchazeči získávají body podle příjmu, životní situace, zda jde třeba o samoživitelky, oběti domácího násilí a podobně. Tím pádem se ti nejohroženější dostanou výš na žebříčku. Existuje řada způsobů, jak to nastavit a promyslet. Nemyslím si, že bychom se měli obávat nějakého direktivního výběru shora. Dá se to nastavit velmi chytře a spravedlivě.

Hrstková: Já k tomu jen doplním svou osobní zkušenost z Berlína. Tam je to opravdu naprosto tristní. Město sice chce regulovat a určovat, kdo kde bude bydlet, což na papíře zní hezky, ale v praxi to funguje tak, že byty si lidé předávají mezi známými nebo si je „půjčují“ navzájem, protože bytová krize je tam obrovská. Bytový fond je v naprosto dezolátním stavu. Když tam pronajímáte byt, klidně vám nájemník zavolá na Štědrý den, že mu něco nefunguje, a musíte to řešit. Přijdete do bytu a zjistíte, že tam není ani elektřina. To si tady u nás ani neumíme představit – a přitom i na takové byty stojí v Berlíně fronty. Tohle opravdu není cesta, kterou bychom se chtěli vydat. Berlín je varující příklad.

Zabloudilová: Já bych byla opatrná s označováním toho, co se děje v Berlíně, za socialismus. To bychom vůbec neměli takhle vykládat. V Berlíně je problém především v tom, že tam působí velké institucionální pronajímatelské firmy – nadnárodní společnosti, které vlastní tisíce bytů. Typickým příkladem je Deutsche Wohnen. Tyto velké skupiny postupně nahromadily takové množství bytů, že situace začala lidem vážně zasahovat do života – nájmy se dostaly na velmi vysokou úroveň. To vyvolalo tlak na město, aby zasáhlo. A město se pak snažilo – někdy více, někdy méně úspěšně – zavádět opatření jako nájemní stropy nebo tzv. nájemní brzdy. Navíc tam dnes existuje silné občanské hnutí, které tlačí na vyvlastnění těchto velkých institucionálních pronajímatelů. K tomu zatím nedošlo a je otázka, zda k tomu vůbec někdy dojde. Ale požadavek míří opravdu na společnosti, které vlastní tisíce bytů – ne na běžné malé vlastníky. Vždycky, když se v Berlíně zavedla nějaká regulace, třeba nájemní brzda nebo pokus o nájemní strop, hned se ozvalo: Aha, oni zavedli strop, ale bytová krize tam pořád je, tak to nefunguje a je to celé špatně. Jenže to je úplná dezinterpretace. Samotná regulace nájemného přece nikdy nemá vyřešit bytovou krizi. V Berlíně ji zaváděli vždy jako součást balíčku dalších opatření – například zároveň s plánovanou městskou výstavbou na okrajích města. Smyslem regulace nájemného není odstranit bytovou krizi, ale poskytnout lidem krátkodobou finanční úlevu, aby jim v peněženkách zůstalo víc peněz a mohli trochu lépe vyjít. To ale neznamená, že tím je problém vyřešen. Pokud má být situace dlouhodobě udržitelná, musí se doplnit i jinými opatřeními – třeba právě výstavbou nových dostupných bytů. Proto je důležité mít na paměti, že regulace nájemného sama o sobě nikdy nestačí, vždy musí být součástí širšího balíčku kroků. Důvod, proč Česko – a podobně třeba i Slovensko – „vítězí“ v žebříčcích nedostupnosti bydlení, je ten, že jsme si jednoduše řekli, že to vyřeší trh. Stát se rozhodl, že do toho nebude příliš zasahovat. A teď buď neví, anebo ani nechce vědět, jak s tím naložit.

Hrstková: Ale to přece není chyba trhu.

Šindel: Řekneme si, že to vyřeší trh, nebo že to má řešit stát – ale když se podíváme na Berlín, vidíme, kam to bez systémového přístupu vede. Chci říct, že bytová krize je samozřejmě obrovský problém, nechci ji zlehčovat, ale pořád je to jen dílčí část celé ekonomiky. Když mluvíme o nedostupnosti bydlení, musíme si uvědomit i souvislosti. Třeba to, že reálné mzdy státních zaměstnanců jsou stále o deset procent pod úrovní před covidem. To pak neznamená jen to, že si ti lidé nemohou dovolit koupit byt. Znamená to i to, že na stavebním úřadě sedí úředník, který nemá motivaci cokoli řešit. Ti lidé jsou demotivovaní, jejich motivace je nulová. A my se státní správou interagujeme všichni, ať chceme, nebo nechceme. To je podle mě klíčový problém státu. A ještě k nedostupnosti bydlení – často ji měříme jen podle cen bytů vůči příjmům. Ale když se podíváme na nájemné vůči příjmům, tam jsme se ještě výrazněji vzdálili od dostupnosti. Ještě horší obrázek nám ukáže srovnání s indexem spotřebitelských cen nebo s vývojem cen nemovitostí obecně. A tady se obávám, že to nejhorší máme možná teprve před sebou.

Jak se díváte na to, že stát už vyplatil téměř 22 miliard korun na příspěvky na bydlení? Tyto dávky mají pomáhat domácnostem, jejichž náklady na bydlení přesahují 30 procent čistého příjmu, v Praze 35 procent. Nejsou ale tak obrovské peníze vložené do nájemního trhu spíše kontraproduktivní? Často se totiž říká, že tyto příspěvky jen zvyšují ceny nájmů, navíc se ne vždy využívají tak, jak bylo zamýšleno, a kontrola jejich čerpání příliš nefunguje.

Opletal: Já osobně dávky jako koncept příliš neuznávám. Podle mě to není správně nastavené – ve výsledku totiž veřejné prostředky končí u pronajímatelů bytů. A to asi není skupina, kterou bychom měli dotovat miliardami ze státního rozpočtu. Na druhou stranu, v posledních letech jsme zažili energetickou krizi i velký příliv uprchlíků v důsledku ruské agrese na Ukrajině. Dostupnost bydlení se dramaticky zhoršila a v tuto chvíli jsou právě dávky jediným nástrojem, který situaci aspoň částečně drží. Proto také došlo k výraznému nárůstu jejich čerpání. Důležité je zmínit, že to navýšení se neprojevilo u lidí v hmotné nouzi – těch, kteří pobírají třeba životní minimum nebo jsou nezaměstnaní. Nejvíc se zvýšilo čerpání u lidí, které bychom klidně mohli zařadit do střední třídy, jenže kvůli vysokým nákladům na bydlení už na ně dávky dosáhly. Čísla, která máme třeba u dávek hmotné nouze, jasně ukazují, že stereotyp „někdo nepracuje, bere od státu luxusní peníze a má se líp než ti, kdo chodí do práce“ prostě neodpovídá realitě.

Hrstková: Myslím si, že pokud mluvíme o zneužívání, tak to je spíš na té druhé straně – u obchodníků s chudobou, ne u samotných lidí, co spolu bydlí v podnájmu. Bylo by lepší věnovat ty peníze, pozornost i kapacitu kontrol právě tam, kde se opravdu děje zneužívání systému.

Nedávno jsem četl komentář Martina Janečka, generálního ředitele Finanční správy, který tvrdí, že dostupnost bydlení může paradoxně zhoršit i nová výstavba. Píše, že podobně jako rozšiřování silnic sice krátkodobě uleví dopravě, ale zároveň zvýší atraktivitu dané oblasti, což nakonec vede k růstu cen a vytlačování nízkopříjmových obyvatel. Podle něho má i nová rezidenční výstavba tento opačný efekt. Jinými slovy – pouhá kvantita výstavby nezaručuje dostupnost bydlení. Vracíme se tedy zpátky k těm volebním sloganům typu „Postavíme více bytů“, které zřejmě opět nejsou tou jedinou cestou z krize.

Vavřík: Pokud budeme stavět bezmyšlenkovitě – například jen luxusní bydlení v určité obci –, nebude to fungovat. Výsledkem budou poloprázdné projekty a „města duchů“, jak to vidíme třeba v Bratislavě.

Zabloudilová: V Praze máme v současnosti rozestavěno několik velkých čtvrtí pro desítky tisíc lidí, ale nepodařilo se nastavit proces podobný tomu, jaký funguje třeba v Paříži. Nechci tvrdit, že Paříž je na tom dobře – i tam jsou dlouhé čekací listiny na sociální byty, spousta lidí bez domova a navíc město čelí mnohem většímu přílivu imigrantů než Praha. Podmínky jsou tedy napjatější. Ale Paříž je zvyklá realizovat typ výstavby, který u nás zatím neumíme. Konkrétně třeba čtvrť Clichy-Batignolles. Na místě bývalého železničního depa tam město navrhlo celý koncept čtvrti – určilo, jakým způsobem se bude stavět, a teprve potom pustilo dovnitř soukromé developery. Minimálně 30 procent bytů je tam určeno jako dostupné bydlení. Navíc je to rozčleněno do velkých detailů – od bytů pro nízkopříjmové až po byty pro studenty, dokonce i pro postgraduální studenty a doktorandy. Čtvrť je navíc postavená tak, aby byla šetrná k životnímu prostředí – snižuje uhlíkovou stopu, řeší odpadové hospodářství a další aspekty udržitelnosti. Je to vlastně ukázka čtvrti budoucnosti. A něco takového bychom se měli naučit dělat i u nás, v Praze i v dalších velkých městech.

Šindel: To, co tu zaznělo, zní krásně – ale někdo to musí zaplatit. Kapitál není neomezený a pracovní síla už vůbec ne. Stavebnictví je jeden z nejvíc poddimenzovaných sektorů, co se týče pracovníků. A ti lidé musejí být zaplaceni. Takže i když mluvíme o sociální výstavbě, která je jistě chvályhodná a potřebná, pořád platí, že ji nakonec někdo musí financovat.

Vavřík: Uvolněme ruku trhu, ono se to nějak vyřeší. Historie ukazuje, že i během bytových krizí, kdy ceny kolísaly nahoru a dolů, se trh nakonec vždycky nějak stabilizoval a dokázal vrátit věci do rovnováhy. Například v Austrálii mají systém nastavený poměrně dobře, ale narazili tam na jiný problém: není, kdo by stavěl. Plány a projekty předbíhají realitu, města i developeři čekají, až budou moci začít stavět, ale stavební kapacity prostě chybějí. Nejhorší scénář je, že byty zůstanou prázdné. Stačí se podívat do Bratislavy – projedete město večer kolem osmé a v mnoha novostavbách nesvítí jediné okno, protože tam nikdo skutečně nebydlí. A to je pro město to nejhorší, co může nastat. Sociální bydlení není jen o podpoře, ale o tom, že se člověk znovu začlení do společnosti. Musí tedy bydlet někde, kde má šanci najít práci, navázat kontakty a postupně se vyvázat ze systému podpory. To ale nebude fungovat, pokud ho umístíme na periferii.

Zabloudilová: Tohle už ale vidíme i v Praze – celé čtvrti, kde skoro nikdo reálně nebydlí.

Bydlím ve Vršovicích a hned vedle nás jsou dva domy, které jsou prakticky nevyužívané. Jeden funguje jako Airbnb – a svítí se tam sotva jednou za týden. O druhý se zjevně nikdo nestará a je prakticky vybydlený. To mi přijde na lokalitu u Krymské ulice docela šílené.

Opletal: MMR odhaduje, že v Česku je zhruba 200 tisíc prázdných bytů. A mně vždycky přijde zajímavé dát to vedle čísla, že máme kolem 160 tisíc lidí v bytové nouzi.

Šindel: Vždycky narazíme na argument: Je to můj majetek, můžu si s ním nakládat, jak chci. Jenže realita je taková, že hodnota prázdného bytu není jen moje věc – je to externalita, která ovlivňuje celé město. A tu hodnotu má ten byt právě díky tomu městu. Takže i když je to nastavené tržně a ekonomicky, pořád tu podle mě existuje argument pro to, abychom si s daněmi hráli.

Opletal: Od určité hranice – třeba od třetího, pátého nebo desátého bytu – by daň z nemovitosti měla být výrazně zvýšená.

Šindel: Klidně i od druhého.

Vavřík: A to je vlastně dobrá odpověď na úplně první otázku – jak digitalizace stavebního řízení brzdí rozvoj. Pokud se nestaví, otvírá se prostor pro spekulanty a investory, kteří byty jen nakoupí a nechají je prázdné. Kdyby se někdo pokusil vyčíslit, kolik peněz se takto ztrácí a kolik by se naopak vracelo zpátky do místní ekonomiky, kdyby v těch bytech opravdu lidé bydleli a vznikal tam normální sociální život – myslím, že bychom se hodně divili.

Hrstková: Přála bych si, abychom měli legislativu, která funguje a podle které se dá například stavět, a hlavně aby se pořád neměnila. To se netýká jen stavebního zákona, ale i daňových zákonů, které se mění skoro dvakrát do roka. Proč? Máme tu extrémně nestabilní prostředí v mnoha ohledech a je velmi obtížné plánovat budoucnost. Jak chcete plánovat, co budete dělat za třicet let, když ani nevíte, co bude platit pozítří?