Na nový film Letní škola, 2001 už přišlo přes dvacet tisíc diváků – a snímek tím překročil symbolickou hranici komerčního úspěchu. V českých podmínkách jde o výjimečný výsledek, který potvrzuje, že nejen laciná komedie, ale i autentický příběh má sílu oslovit široké publikum. Letní škola, 2001 je první český film z vietnamského prostředí, který natočil režisér vietnamského původu Dužan Duong. Mluví se v něm vietnamsky a vypráví příběh komunity, s níž se denně potkáváme, ale o níž stále víme překvapivě málo. Zároveň nabízí první filmový pohled na tuto komunitu očima generace Vietnamců, která v Česku vyrostla – a také patří k nejvýraznějším debutům, jaké u nás v posledních letech vznikly. O Češích se říká, že Vietnamcům automaticky tykají, sotva vejdou do večerky. Já Dužanovi tykám taky – ale nebojte, v našem případě je to konsenzuální.

O čem je pro tebe Letní škola, 2001 především? O vztahu otce a syna?

Chtěl jsem natočit film o perspektivách – o tom, jak člověk hledá pravdu. Vztah mezi otcem a synem původně vůbec neměl být ústředním tématem. Tomu jsem se spíš podvědomě vyhýbal. Dá se asi říct, že jsem se vyhýbal určitému traumatu. A až někdy v pátém šestém roce psaní scénáře jsem si uvědomil, že právě tohle je to trauma, které v sobě nosím – a které jsem do scénáře dosud nepustil. A že ho tam musím pustit, abych ten film vůbec mohl dopsat.

O vztahu starší generace Vietnamců s jejich dětmi byly už tvé krátké studentské filmy. Myslel sis nejdřív, že už v sobě to téma máš uzavřené?

Bránil jsem se tomu. Právě jsem dokončil film o svém tátovi a nechtěl jsem hned začínat další projekt, který by byl znovu o něm. Ale čím víc jsem ten nový scénář psal a probíral ho s různými dramaturgy, tím víc se ukazovalo, že je to celé roztříštěné. A u tří perspektiv je těžké, aby celek působil dostředivě. Původně jsem jako třetí perspektivu měl postavu učitele. Jenže právě kvůli tomu rozptylu jsem ho nakonec nahradil… a najednou z toho byl příběh tří mužů v jedné rodině.

Příběh o neschopnosti komunikace. Letní škola, 2001 je vlastně dost úsporný film – postavy neříkají víc, než je nezbytně nutné. Hodně pracuješ s nedořečeností, ale právě z toho silně vystupuje potřeba mluvit. Je to něco, co už začíná mladší generace Vietnamců řešit?

Vnímám to jak u sebe doma, tak u svých vietnamských kamarádů – neumíme mluvit se svými rodiči. Největší překážkou bývá jazyková bariéra. Ale často chybí i důvěra mezi oběma stranami. Syn neví, jak se otevřít otci, a otec zas neví, jak se ptát. Ta neschopnost sdílet emoce je silná – a velmi typická.

A je to vůbec čistě vietnamská záležitost? Nebo spíš generační problém, který se týká i spousty českých rodin?

Mám pocit, že je to vlastně univerzální téma – může oslovit víc lidí než jen vietnamskou komunitu. Ale u Vietnamců je to přece jen specifické, s určitým přesahem navíc. Právě tenhle film může těmhle rodinám ukázat, že s tím můžou začít něco dělat. Že na tom můžou pracovat.

Ta jazyková bariéra – je to jen tím, že otcové často neumějí dobře česky? Nebo je ten problém ještě někde jinde, jak jsi naznačoval?

Je to tím, že moje generace – když jsme byli malí – často trávila čas u českých babiček nebo dědečků, kteří fungovali jako chůvy. A čím víc času s nimi trávíš, tím víc mluvíš česky. Právě to byl i důvod, proč si je rodiče vybírali – chtěli, aby se jejich děti naučily česky. Jenže čím víc času trávíš s chůvami, tím méně mluvíš vietnamsky. Protože netrávíš tolik času se svými vlastními rodiči.

Je běžné, že rodiče posílají děti zpátky do Vietnamu? Ve filmu se jedna z postav vrací z Vietnamu do Čech – rodiče tam toho chlapce na dobu dospívání poslali.

Je to něco, co se děje vlastně dodnes. A přímo ve štábu nebo v obsazení Letní školy jsme narazili na spoustu lidí, kteří s tím mají osobní zkušenost. Hlavní herec to sám zažil. Herečka, která hraje matku, zrovna v době natáčení posílala své dítě do Vietnamu. A Tai, ten nejmladší kluk, to zažil taky – jeho sestru tehdy poslali zpátky.

Proč to rodiče dělají?

Hlavním důvodem jsou peníze nebo čas. Když máš třeba dvě nebo tři děti, často je nezvládneš finančně utáhnout nebo se o ně plnohodnotně postarat. A tak se někdy stane, že rodiče pošlou nejstarší dítě zpátky do Vietnamu – aby se „zocelilo“ a třeba se po pár letech vrátilo. Je to i tím, že tady často chybí širší rodina, o kterou by ses mohl opřít – třeba babička. A zároveň se mnozí vietnamští rodiče bojí svěřit dítě české chůvě. Protože vědí, jak to dopadlo s námi, s naší generací – stali jsme se víc „českými“. Takže radši zvolí variantu poslat dítě do Vietnamu, aby z něj vyrostl ten „správný“ Vietnamec.

Myslíš, že už jsi uzavřel téma vztahu otce a syna? Nebo co by se muselo stát, aby ses mu přestal věnovat?

Říkal jsem si, že tenhle film pro mě představuje završení toho tématu, toho traumatu. Myslím, že do třetice všeho dobrého – a doufám, že už ho nebudu muset znovu otvírat. Rád bych se teď věnoval jiným věcem. Tématům, která nejsou tolik osobní, ale přesto mě zajímají – a u kterých bych mohl ovlivnit, jak o nich lidé přemýšlejí. Můj sen je natočit sci-fi.

Proč zrovna tenhle žánr? Ten je vlastně taky – s výjimkou Karla Zemana – dost nečeský.

Protože umožňuje vytvořit něco nereálného a přitom tím realisticky zprostředkovat konkrétní zkušenost. Například Potomci lidí  – sice je to čistokrevné sci-fi, ale vůbec tak nepůsobí. Řeší velmi aktuální téma, třeba to, že lidé přestávají mít děti. Tímhle směrem bych se chtěl vydat. Nebo District 9 – mimozemšťané, kteří přistanou na Zemi, ale lidé je začnou vnímat jako nechtěné přistěhovalce.

Když mluvíš o tom, že klukům často chybí mužský vzor a že otcové jsou nepřítomní – jaký typ nepřítomnosti tím myslíš? Je to dané hlavně tím, že ta generace mužů musela hodně pracovat a neměla na děti čas? Nebo je v tom i něco jiného – třeba to, že i když čas měli, vlastně nevěděli, co s nimi, jak s nimi komunikovat?

Myslím, že je to především generační problém. Když jsem jako dítě přiletěl do Vietnamu, můj děda z tátovy strany se mnou sotva promluvil. A to je vlastně zvláštní – vidíš svého vnuka jednou za pět let, a když přijede, tak s ním ani nepromluvíš. Tehdy mi začalo docházet, že můj táta musel mít se svým otcem úplně stejný vztah, jaký pak měl on se mnou. Je to samozřejmě i tím, že ti muži zažili válku. A v takovém prostředí se o emocích nemluví. Komunikace se omezuje jen na praktické věci – kdo co udělá, kdo vydělá peníze. O pocitech nepadne ani slovo.

Jak podle tebe tu situaci zvládají ženy? Ve filmu je postava matky – kdosi už napsal, že působí trochu ploše. Taková ta žena, co hodně snese. Ale on to nemusí být nutně problém, takové typy existují. Mně přišlo zajímavé, že ona sama toho moc nenamluví, ale působí spíš jako tichá síla. Je to tak napsané záměrně?

U generace mých rodičů nebylo úplně běžné, aby žena byla hlavou rodiny. Většinou byla spíš tou tichou silou, která ale celou rodinu držela pohromadě. Často spravovala rodinný rozpočet – věděla, kolik se vydělalo a kolik utratilo. Chlapi byli pořád v tržnici a mohlo se stát, že peníze padly třeba na karty nebo automaty. Takže matka je určitě důležitá postava. Ale v tomhle konkrétním příběhu mi nepřišlo zásadní stavět i její perspektivu. Nechtěl jsem naplňovat žádné kvóty, ale držet se svého přesvědčení, že chci vyprávět mužský pohled na svět.

V posledních letech se hodně mluví o emocích, traumatech, o péči a potřebě sdílet pocity… Doléhá to vůbec ke generaci tvého otce? Nebo jsou ti lidé spíš odstřižení od kulturních vlivů, které tady v mediálním prostoru vznikají? A může být ten film pro mnohé z nich vůbec prvním střetem s takovým způsobem uvažování?

Věřím, že existují i osvícení Vietnamci ze starší generace, kteří se o tyhle věci zajímají nebo se jim aktivně věnují. Zároveň si myslím, že ten film může otevřít dveře k tomu, aby se o těchto tématech začalo mluvit – že mluvit o emocích není slabost ani něco, za co bychom se měli stydět. Jenže právě u Vietnamců je často zakořeněná představa, že emoce se neukazují. Víc než cokoli jiného se řeší společenský status. Nechceš být ten, kdo má horší auto než soused.

Tak to mají docela českou mentalitu, ne?

Dalo by se říct, že je to něco, co máme s Čechy společné – že tě prostě zajímá, co si o tobě myslí ostatní. Tlak být „v pořádku navenek“ je silný v obou kulturách.

Jezdí Vietnamci do Čech za prací pořád, nebo už tahle vlna ustala?

Pořád sem přichází hodně Vietnamců – často jako studenti. Někteří školu nedokončí, jiní ji dodělají a zůstanou tady pracovat. Jsou to ale lidé, kteří jsou „vietnamsky“ ukotveni mnohem silněji než třeba generace mých rodičů. Nemají totiž stejnou zkušenost s vyrůstáním v Česku. Tihle noví Vietnamci si s sebou přivážejí silnou identitu – opravdu v sobě mají hodně „Vietnamu“. A často si ani nechtějí osvojit češtinu. Stačí jim, že pracují uvnitř komunity, vydělávají si tam a s Čechy moc komunikovat nepotřebují – až na nezbytné kontakty s úřady. Ale to je samozřejmě jen jedna část vietnamské komunity. Hlavním důvodem, proč sem ti lidé pořád přicházejí, jsou peníze. Západ zkrátka voní penězi.

Zároveň už tam ale často není ta potřeba jako dřív takzvaně se „začlenit“, ne? Spíš si řeknou, že pak mohou jet třeba do Německa nebo do Anglie – berou to spíš jako určitou zastávku, přechodnou fázi. A proč sem vůbec jezdí? Ve Vietnamu nemají šanci žít si dobře?

Někdo třeba nejdřív odjede do Bulharska, začne tam pracovat, získá papíry, dá si věci do pořádku – a pak se přestěhuje třeba do Česka. Schengenský prostor to umožňuje. Existuje spousta strategií, jak se do Evropy dostat, protože do Česka to často nejde přímo. Ve Vietnamu je to složité hlavně kvůli systému. Musíš celý život studovat, mít titul – a když chceš, aby se tvoje dítě dostalo na lepší školu nebo mělo lepší péči, musíš podplácet učitele. Dáváš jim dárky, peníze – je to taková tradice. A když dítě školu dokončí, často musíš znovu někoho podplatit, aby ho vůbec vzali do práce. Takže ty rodiny stojí před rozhodnutím: Dáme dva miliony známému, který mu „podrží flek“, nebo ty dva miliony radši investujeme do toho, že pojede na Západ? A třeba tady bude mít nehtové studio, ale vydělá třikrát víc než bankéř ve Vietnamu.

Takže obavy, že s odchodem generace vašich rodičů zaniknou večerky a podobné podniky, asi nejsou úplně namístě – protože lidé z Vietnamu sem pořád přicházejí. Co si vlastně myslíš o tom zažitém klišé, že Vietnamci jsou pracovití a skvěle se začlenili? Lidé často říkají, že to zvládli lépe než ostatní přistěhovalci. Kolik je na tom pravdy?

Vietnamci to vítají, mají to rádi. Mají rádi, že mají věrného zákazníka. Ta transakce je vlastně oboustranná – Češi mají rádi Vietnamce a Vietnamci mají rádi Čechy. A láska přece prochází žaludkem: rybí omáčka, koriandr… Češi to milují. Mají na to dobré vzpomínky. Je to podprahové, ale funguje to. Nemyslím si, že by to byl mýtus – že jsou Vietnamci pracovití. Zvlášť u té generace, která sem přichází teď, to platí. Jsou to lidé, kteří mají ve Vietnamu dluhy a v hlavě pořád myšlenku, že když tady nevydělají dost, vrátí se zpátky s ostudou – a ještě s dluhy. Mají obrovskou motivaci pracovat. A tu pak často vyžadují i od svých dětí. To jsou ty nejdravější generace imigrantů – první a druhá. Ta třetí už bude víc „normalizovaná“. Budou mezi nimi chytré děti i hloupé – tak jako všude.

Ten původní záměr starší generace Vietnamců – proč tolik pracovali – byl asi v tom, aby jejich děti, tedy tvoje generace, už nemusely dělat tu samou práci jako oni. A zdá se, že se to povedlo, ne?

Přesně tak. Oni tehdy věřili, že to takhle skončí – že všechno odpracují, zvládnou to a pak se o ně postaráme my, jejich děti, až půjdou do důchodu. Protože investovali do nás. A to v tobě automaticky vyvolá silný pocit – že jim něco dlužíš. A snažíš se taky.

Ty nejsi zrovna cinefil. Když jsme se spolu kdysi bavili o filmech, překvapilo mě, že jsi neznal třeba díla Briana De Palmy nebo dalších režisérských ikon. Někdo by mohl namítnout, že bez večerů s Godardem a Tarkovským se nové filmové jazyky těžko objevují. Co na takovou výtku říkáš? Přemýšlel jsi někdy o tom, jestli tě to nějak neomezuje – nebo ti to naopak dává větší svobodu?

Nemám pocit, že by mě to omezovalo. Naopak – dává mi to svobodu. Nemusím se pořád ptát, jestli už někdo něco udělal přede mnou nebo jestli náhodou nevědomky nekopíruju cizí rukopis. Samozřejmě si umím najít filmy, které bych měl vidět. Třeba když jsem psal Letní školu, spousta lidí mi doporučovala, ať se podívám na Rašómon od Kurosawy – japonský film o třech perspektivách. Říkali, že mi to velice pomůže, že uvidím, jak se něco podobného vyprávělo už dřív. Tomu jsem se dlouho bránil. Ale ke konci, když už jsem cítil tlak a potřeboval jsem scénář někam posunout, jsem si ten film pustil. A tehdy jsem si řekl – vlastně mi stačí, když mi někdo poradí, co mi může pomoct. Ušetřím tím čas. Nekoukám na všechno, ale jen na to, co přímo souvisí s tím, co zrovna řeším.

Čím si ten svůj přístup, pro režiséra poměrně atypický, vysvětluješ?

Já se u filmů hrozně často nudím. Opravdu. Jako malý jsem je měl rád, ale vždycky jen jednou. Nikdy jsem nebyl ten typ, co si každé Vánoce pouští znovu oblíbený film. Možná je to tím, že mám roztříštěnou pozornost. A možná i ten můj film to nějak odráží – nějak souzní s mým charakterem. Mám to tak, že si rád k sobě někoho vezmu a využiju jeho zkušenosti, názory, know-how – a ten člověk za to dostane i patřičný kredit. Řeknu třeba: „Přečti si tenhle scénář. Když mi s tím hodně pomůžeš, budeš spoluautorem.“ Takhle jsme to udělali třeba s Honzou Smutným nebo Lukášem Kokešem. Mám pocit, že hlavně potřebuju mít kolem sebe dobré lidi, od kterých se můžu inspirovat nebo se s jejich pomocí rozhodovat. Je to takové moje AI – někdo se ptá přes prompt chatbota (textový příkaz pro umělou inteligenci – pozn. red.), ale já se prostě ptám svého okruhu lidí.

Pověz mi něco o té kultovní chebské tržnici Dragoun. Jak vypadá dnes? Jeden můj známý z Chebu na to dodnes dojatě vzpomíná – prý tam jako malý chodil krást.

Dneska už je tam Interspar a pár dalších obchodů. Z té původní tržnice zůstal jen malý zbytek. A působí to trochu jako město duchů – lidi tam dnes chodí hlavně za vietnamským jídlem. V Chebu jsme původně chtěli i natáčet, ale neměli jsme dost peněz. Nemohli jsme si dovolit živit štáb třiadvacet dní přímo tam. Tak jsme si řekli, že najdeme nějaký vhodný vnitroblok a ten upravíme – nabombíme ho ornamenty jako z Dragoun bazaru, přidáme německé nápisy… a nějak jsme to „nafejkovali“. Já jsem sem přijel jako dítě v roce 1995 a už to tehdy jelo naplno. Ve filmu jsme vycházeli z dobových fotek, které mají Vietnamci doma různě schované. Naskenovali jsme si je, porovnávali a podle nich vyráběli rekvizity. Bylo pro mě důležité zachytit nostalgii roku 2001, protože tehdy byly tržnice na svém vrcholu. Nebyla to jen místa obchodu, ale i kulturní střediska. Dneska, když se podíváš, většina těch tržnic zanikla – místo nich vyrostla obchodní centra. Jenže tohle je součást vietnamské historie, kterou bychom měli zachytit. Protože právě z těch míst pocházíme. I když za dvacet let budou po těch místech chodit manažeři v oblecích, pořád platí, že naše kořeny jsou v tržnici.

Letní škola, 2001 má ojedinělou reklamní kampaň – takřka každá vietnamská večerka má u dveří vylepený plakát k tvému filmu. Ptal jsem se svého zelináře, jestli už ho viděl. Odpověděl, že ano, ale evidentně se o tom nechtěl moc bavit – a to jindy bývá celkem hovorný. A pak mi došlo, že je to přesně ten typ člověka, kterého mohl naštvat už samotný obraz tržnice Dragoun. A úplně ho možná dorazila ta gay linka, která se ve filmu objeví. Působí to trochu, jako bys to té starší generaci dělal naschvál – otec se zaplete s mafiány, syn experimentuje se svou sexualitou…

Jsem rád, že to zmiňuješ, protože na facebooku kvůli tomu fakt proběhly bouřlivé debaty. Někteří lidi film rovnou bojkotovali. Psali: „Nechoďte na to, vykresluje nás to ve špatném světle.“ Byly tam příspěvky, které měly přes čtyři sta komentářů ve stylu: „Tohle není hezký film, tohle si nenecháme líbit.“ Jenže oni jsou zvyklí spíš na propagandistické filmy, proto je Letní škola hodně překvapila – možná ještě víc než Čechy. Ti říkali: „Myslel jsem, že jdu na komedii – a najednou koukám na drama.“ Ale Vietnamci to brali fakt vážně. Zajímavé je, že pak začaly přicházet i pozitivní reakce – hlavně od lidí, kteří tady žijí dlouho. Ne úplně první generace, ale ti, kdo tu jsou od začátku a tržnice si pamatují. Takže mám pocit, že nejvíc naštvaní bývají často právě ti, kteří tu dobu vůbec nezažili. Jsou v Česku třeba jen deset let. A pak se stalo něco, co mě fakt potěšilo – moje rodina, táta, máma, tety, strejdové… se mě začali na internetu zastávat. Vytáhli klávesnice a začali psát. Pustili se do toho a bojovali za nás. Vznikla kolem toho opravdu živá debata.

Jak reagoval tvůj otec, když film poprvé viděl?

Po premiéře mi vlastně skoro nic neřekl – jen mi podal ruku a objali jsme se. Až když mě pak začal bránit na internetu, měl jsem poprvé možnost přečíst si, co si o tom filmu doopravdy myslí. A to mě překvapilo. Napsal, že bychom neměli zakrývat pravdu – že je to realistický film. Že to není žádná oslava těch nejhezčích momentů, ale snaha vykreslit určitou realitu, která se opravdu některým lidem děje. A fakt mě překvapilo, jak silně se mě tam zastal.