Třetina voličů v letošních sněmovních volbách váhá až do poslední chvíle – postarají se o překvapení? Jak do preferencí Spolu promluví ostrý závěr kampaně a televizní debaty? Pomůže Pirátům kauza Dozimetr? Dokáže se hnutí ANO přiblížit rekordnímu výsledku ODS z roku 2006 (35,38 procenta hlasů)? A kdo bude černým koněm voleb?

Jste pro to, aby se změnil zákaz zveřejňování předvolebních průzkumů, který platí tři dny před volbami? Problém je v tom, že průzkumy mohou být i deset dnů staré. A stále častěji se říká, že právě až poslední týden je klíčový.

Jsem dlouhodobě proti tomuto zákazu. Domnívám se, že by měly být k dispozici všechny informace, které jsou agentury schopné shromáždit až do samotného dne voleb, do posledního okamžiku před otevřením volebních místností. Omezení podle mě vytváří prostor spíše pro spekulace, nebo dokonce manipulace. Jak v roce 2017, tak v roce 2021 se ukázalo, že průzkumy uskutečněné v posledním předvolebním týdnu se daleko více blížily skutečnému výsledku voleb.

Dle odhadů je až 34,5 procenta voličů sice rozhodnuto jít k volbám, ale zatím nevědí, komu dají svůj hlas. Není to přehnané číslo?

Není přehnané. Nehádal bych se o přesné číslo, ale určitě se pohybujeme někde kolem třetiny voličů, kteří se nakonec zúčastní voleb. Velká část z nich sice potvrdí svou, byť slabou preferenci, ale část ji změní, a někteří lidé si dokonce ještě rozmyslí, zda vůbec k volbám půjdou. K určitým přesunům tedy opravdu dochází a prostor pro změny je značný. Některé průzkumy uvádějí, že by to mohlo být až 40 procent, jiné jsou opatrnější, ale hranice kolem jedné třetiny voličů se zdá být reálná. Kdybych to měl odhadnout od oka, řekl bych, že zhruba 20 procent voličů se může ještě na poslední chvíli přesunout v rámci jednotlivých bloků. Mezi bloky pak můžou migrovat asi dvě až tři procenta. A právě tato dvě až tři procenta budou mít extrémní význam – záležet bude hlavně na tom, jak zvládnou závěr volební kampaně nejsilnější subjekty, tedy ANO a Spolu.

Na základě čeho se tito lidé budou rozhodovat? Půjde o preference podle tradičních vzorců, nebo spíš o nějaký momentální impulz, kdy budou volit až na poslední chvíli podle aktuální situace?

V zásadě existují tři faktory, které rozhodování voličů ovlivňují. Prvním je světonázorová orientace a základní přesvědčení – to dlouhodobě formuje stranické preference a projevuje se i v poslední fázi kampaně. Druhým jsou samotné prvky volební kampaně, tedy jak je kandidát nebo strana uvěřitelná, přesvědčivá či nápaditá. A třetím faktorem je mediální reflexe kampaně včetně závěrečných televizních debat.

Předvolební debaty v televizích, které mají největší zásah, budou zřejmě jen dvě – na Primě a na Nově, obě těsně před volbami. Podle mě to není nejsilnější stránka Andreje Babiše. Už při prezidentské volbě se ukázalo, že mu vystoupení spíše uškodilo. Někteří říkají, že může působit hystericky, že míchá češtinu se slovenštinou, pokřikuje a nepůsobí dojmem, že má situaci pod kontrolou. Hnutí ANO podle všeho může přijít o voliče jen tehdy, pokud udělá výraznější chybu – může tohle být ta chyba?

Nejsem přesvědčený o tom, že způsob vystupování Andreje Babiše jemu samotnému a jeho hnutí nějak výrazně škodí. Pro část jeho příznivců je to naopak přirozený projev. Některým lidem více vadí uhlazený a „učesaný“ styl vystupování, který podle nich působí naučeně, není autentický a nejde „od srdce“. Samozřejmě, pokud by Andrej Babiš – nebo jakýkoli jiný politik – udělal v debatě opravdu velkou komunikační chybu, například by se s někým hystericky pohádal, ztratil kontrolu nebo by v diskusi obrazně řečeno „zkolaboval“, příslušný subjekt by to mohlo významně poškodit. Ale pokud bude vystupovat tak, jak ho lidé znají, myslím, že mu to nijak zásadně neuškodí.

Voliče hnutí ANO blok vládních stran letos jen těžko získá. Větším problémem pro vládní koalici mohou být spíše její vlastní voliči. Na sociálních sítích se začalo objevovat, že není až takový problém k volbám vůbec nejít – že je to vlastně způsob, jak vládní strany potrestat nebo tím demonstrovat, že není koho volit, pokud nechcete hlasovat jen „proti někomu“. Je to záležitost jen malé části lidí, nebo může jít o trend s větším dopadem? Nebo lidé sice takto mluví, ale nakonec stejně přijdou a svůj hlas odevzdají, i přes všechny své výhrady?

Nikdo neví, jestli tito lidé nakonec k volbám přijdou. Faktem ale je, že podle různých průzkumů jich může být kolem 350 tisíc, možná až půl milionu. Pokud počítáme s přibližně pěti miliony voličů, jde zhruba o 10 procent hlasů. To je skupina, která by teoreticky mohla posunout například koalici Spolu do čela, kdyby všichni přišli a všichni ji volili – což je ale velmi nepravděpodobné. Klíčový bude samotný závěr volební kampaně – podle toho se bude odvíjet i volební účast, která má přímý dopad na výsledná procenta. Výsledek totiž závisí nejen na počtu příznivců, ale i na tom, v jakém „rybníku“ se jejich hlasy rozmělní – tedy na celkové volební účasti. Pokud by přesáhla 65 procent, pravděpodobně by hnutí ANO skončilo jen těsně nad 30 procenty. Pokud by naopak byla nižší a bývalí voliči vládní koalice by zůstali doma, mohlo by se ANO dostat až někam k 35 procentům.

Proč u nás vlastně neexistují exit polls? V jednom rozhovoru jste říkal, že vaší největší chybou byla ta v roce 1998, kdy jste něco podobného zkoušeli – dotazovali jste se lidí odcházejících z volební místnosti. A netrefili jste to.

Exit polly se u nás sice uchytily, ale postupně zanikly. Hlavním důvodem je to, že dnes je zpracování volebních výsledků tak rychlé, že veřejnost dostává klíčové informace téměř stejně brzy, jako by je přinesl exit poll. A ten je přitom velmi nákladný. Myslím si tedy, že důvodem jejich absence je především ekonomika – média prostě šetří. Pro sociologii je přitom velmi cenné vědět, jaké strany a koalice různé skupiny lidí skutečně volili. Dnes se to zjišťuje spíše nepřímo, prostřednictvím statistické inference z výsledků v různých typech obcí, ale napřímo to nikdo nesleduje. A to je podle mě škoda.

Když se budeme bavit o samotných průzkumech: prohlásil jste, že jedna agentura měla dlouhodobě silnější levici, což vycházelo z metodiky její práce. Jak tomu rozumět?

Znamená to, že výběrový postup, který jednotlivé agentury používají, klade větší či menší důraz na určitý způsob získávání respondentů. Některé postupy vedou k tomu, že větší pravděpodobnost dostat se do výběrového souboru mají lidé pasivnější, kteří tráví více času doma – třeba u počítače, nikoli v zaměstnání. To pak může v řádu jednotek procentních bodů vychýlit výsledky buď ve prospěch spíše sociálně slabších, a tedy častěji levicově uvažujících, anebo naopak mírně zvýhodnit aktivnější lidi, což se zase může projevit preferencí pravicově orientovaných voličů.

Říkáte, že jde o výběrovou proceduru. Většina lidí ale může odpovědět: Mě nikdy nikdo o nic takového nepožádal. Navíc, pokud se nepletu, v poslední době se průzkumy dělají hlavně on-line. Michal Kormaňák z agentury Ipsos říká, že oni tento způsob preferují, protože je efektivnější a rychlejší. Funguje to tedy tak, že se člověk musí přihlásit na jejich stránky a dobrovolně se účastnit? Jak si to vysvětlit, když jsou lidé, kteří říkají, že se jich za třicet let nikdo na nic nezeptal?

Jsou lidé, které se za pětatřicet let, co dělám průzkumy veřejného mínění, skutečně nikdo nikdy nezeptal – a není jich málo. Souvisí to s řadou faktorů, zejména s tím, jak se tvoří výběry respondentů. Podle mého názoru není správná cesta dělat průzkumy jen on-line, alespoň zatím. Stále existuje hodně lidí, kteří politiku on-line vůbec nesledují a do internetového šetření by se nikdy nezapojili. Je proto lepší s nimi hovořit osobně, face to face. Mnoho agentur proto pracuje s takzvanými smíšenými modely – část dotazování probíhá on-line, část osobně nebo telefonicky. Pokud jde o on-line dotazování, to skutečně pokrývá jen ty, kteří se přihlásí do určitého panelu, s nímž agentura dlouhodobě pracuje. Agentury se snaží tyto panely průběžně doplňovat, aby nebyly složené pouze z lidí, kteří se přihlásili z vlastní vůle a iniciativy. Aktivně proto oslovují i další spolupracující osoby. Jedním z nejlépe fungujících panelů je ten, který v současnosti využívá Kantar ve spolupráci s Data Collectem pro průzkumy pro Českou televizi. Je to panel s dlouhou historií, ale kvalitní jsou i některé další.

Odpadá u on-line panelů efekt tzv. „shy voter“, tedy lidí, kteří osobně neřeknou, koho volí, protože se třeba trochu stydí či mají pocit, že lhát je v takové situaci přijatelnější?

Musíme mít na paměti, že panely nevznikají primárně pro účely volebního výzkumu, ale pro výzkum marketingový. Zahrnují proto lidi s velmi rozdílným přístupem – od těch, kteří jsou připraveni sdělit všechny své pocity, emoce a záměry, až po ty, kteří se spíše stydí a o některých tématech neradi mluví. Agentury s tím dokážou do určité míry pracovat, ale úplně tento efekt odstranit nelze. U některých lidí určitě hraje roli neochota přiznat se k volbě určitého subjektu, zvlášť pokud v jejich sociálním okolí nemá dobrou pověst. Dříve se to týkalo komunistické strany, dnes už to tak není, ale podobný fenomén můžeme pozorovat například u vysokoškolsky vzdělaných příznivců hnutí ANO. Ti často žijí v prostředí, které není ANO nakloněno, a mohou tak mít problém svou preferenci deklarovat. Stejný efekt se pak objevuje i v elektorátu krajně orientovaných stran, jako je SPD, a také u menších subjektů na krajní levici.

Kdo je dnes tedy typickým voličem ANO? Hnutí se od svého vzniku proměnilo od mírně pravicového přes mírně levicové až po takzvanou catch-all party…

Podle STEMu je například určitá, byť malá skupina bývalých voličů koalice Spolu, kteří nyní podporují hnutí ANO. To má opravdu velmi pestré voličstvo. Když zhruba třetina zúčastněných voličů hlasuje pro ANO, musí to být zákonitě velmi různorodá skupina. Už neplatí, že jde téměř výhradně o starší a nejstarší voliče. Podle posledních modelů hnutí ANO podporuje přibližně pětina nejmladší věkové kategorie, což tu nikdy dříve nebylo. Náskok Spolu mezi nejmladšími je dnes jen v řádu jednotek procentních bodů. Jednoznačně popsat typického voliče ANO je tedy velmi složité. Je pravda, že mezi nimi najdeme nadprůměrný podíl starších lidí a lidí s nižším vzděláním, ale zdaleka to nejsou jen oni.

Dříve se říkalo: Kdo nevolí, volí komunisty. Platí to podle vás nějakým způsobem i dnes?

Ten, kdo nevolí, vlastně volí všechny – a tím více, čím větší podporu daný subjekt má. To staré heslo je tedy poněkud zkreslené. Mělo se tím říci, že kdyby lidé k volbám přišli a komunisty nevolili, pomohli by tím jejich odpůrcům. A to samozřejmě platí. Pokud by lidé, kteří pravděpodobně nepřijdou k volbám – a těch je minimálně třetina populace, spíš ještě více –, přišli a vybrali si některou z neextrémních stran, pomohli by tím zabránit vstupu krajních subjektů do sněmovny. Na druhou stranu nikde není psáno, že by právě tyto strany nevolili. Nevoliči jsou totiž často silně nespokojení s politickou situací a mají tendenci spíše k protestním postojům.

Ale dnes tu přece máme zřejmě nejvíce stran v historii, které cíleně oslovují protestní voliče, případně mluví o změně režimu nebo vystupují vyloženě antisystémově. To by přece mohlo volební účast zvýšit, protože část nevoličů si může říct: Ano, konečně někdo mluví stejně jako my.

Těžko vidět těmto lidem do hlavy. Důvodem, proč nejdou volit, bývá spíše rezignace, pocit, že jejich hlas nic neovlivní a že ani ti, kteří reprezentují krajní nespokojenost, tedy na jedné straně pan Okamura a na druhé straně paní Konečná, nic zásadně nezmění. Protože podle nich stejně vyhraje někdo, koho nemají rádi – ať už Petr Fiala, nebo Andrej Babiš. Z tohoto důvodu tito lidé pravděpodobně nepřijdou k volbám. Často si ani neuvědomují, jak silný může jejich hlas být. Kdyby se hranice volební účasti posunula výrazněji, mohl by se změnit i politický výsledek. Jenže tito lidé nejsou politicky zainteresovaní, jsou životně nespokojení, nikomu nevěří – a proto volit nechtějí.

Pojďme k chybovosti v průzkumech. Vybavíte si v Česku případ, kdy průzkumy výrazně podcenily sílu nějaké strany? Nebo je to spíše záležitost zahraničí? Například u Donalda Trumpa v posledních prezidentských volbách – v Iowě předvolební průzkumy ukazovaly náskok jeho soupeřky asi o tři procenta, zatímco Trump nakonec vyhrál zhruba o 13 procent. A u nás ve volbách do Evropského parlamentu koalici Přísaha a Motoristé některé průzkumy dávaly kolem 2,5 procenta a ještě těsně před volbami STEM uváděl 4,7 procenta, ale skutečný výsledek byl 10,26 procenta. Jsou to věci, které se prostě občas stanou, nebo je možné metodiku zlepšit a příště podobné chyby omezit?

Především je třeba říci, že zatímco ve Spojených státech se některé instituce, agentury či univerzity snaží skutečně predikovat výsledek, v Česku to nikdo nedělá. Všechny agentury zdůrazňují, že jejich výstupy nejsou prediktivní modely, ale spíše pohled do zpětného zrcátka – tedy jaká byla situace v minulých dnech. U Motoristů tehdy opravdu nikdo nepředpověděl deset procent. To se prostě stává, zejména u subjektů, jejichž příznivci se rozhodují až na poslední chvíli, nebo u lidí, kteří se průzkumů vůbec neúčastní. O Motoristech se říká – a není to daleko od pravdy –, že část jejich příznivců tvoří muži, kteří tráví volný čas v garáži u svých automobilů a politické průzkumy je absolutně nezajímají. Ale za určitých okolností přijdou a volí. To se stalo i v roce 2024. Že výsledek Motoristů bude daleko lepší, než jak jej tehdy ukazovaly průzkumy, jsem očekával už na začátku prázdnin. Podobná situace se nyní může opakovat. A není to ani úplně chyba agentur – ty se k tomuto typu lidí zkrátka nedostanou.

Když se podíváme na Motoristy, původně se říkalo, že mohou ubrat hlasy voličům ODS. Vy ale zároveň naznačujete, že jejich typický příznivec – ten chlap zavřený v garáži – asi nebude bývalý volič ODS. Spíše jde o mladší lidi, kteří tuto stranu v 90. letech nikdy nevolili. Je tedy vůbec pravda, že Motoristé berou hlasy ODS, resp. koalici Spolu? To byl zřejmě sen pana Macinky, který říkal: „My jsme ta správná pravicová strana.“ Ale podle všeho je možná volí úplně jiní lidé.

V jejich elektorátu určitě najdeme i část bývalých voličů ODS. Druhá věc je, že mezi jejich příznivci jsou i mladší lidé, kteří by možná volili koalici Spolu, kdyby Motoristé nekandidovali. Apel na „novou pravicovost“ tedy dává smysl a Motoristům určitě pomáhá. Osobně si myslím, že jim nakonec skutečně pomůže dostat se do Poslanecké sněmovny.

Při posledních volbách hrály velkou roli propadlé hlasy – tři strany se tehdy do sněmovny poměrně těsně nedostaly. Celkově šlo o zhruba milion voličů, což je ohromné číslo. Letos proto kandiduje většina stran v tzv. „slepencích“, nepřiznaných koalicích. Jediná Přísaha jde do voleb znovu sama. Jak si vysvětlujete, že v roce 2021 získala 4,68 procenta, ale nyní jí vycházejí výsledky skoro o polovinu horší? Přelili se její voliči někam jinam, třeba právě k Motoristům?

Počkejme si, kolik Přísaha skutečně získá ve volbách. To, že se v průzkumech pohybuje kolem dvou až tří procent, ještě zdaleka neznamená definitivní výsledek. Pan Šlachta podle mě udělal chybu, že se v této situaci s nikým nespojil. Samostatně kandidující subjekty jsou na tom totiž zásadně hůře než ty, které se dokázaly spojit a ukázaly schopnost domluvy. Právě schopnost domluvit se je z emočního hlediska pro voliče tím nejdůležitějším motivem, proč preferují buď skutečné, nebo i jen pseudokoalice.

Pomůže Pirátům kauza Dozimetr? Nebo se nedá říct, že voliči Pirátů a STANu jsou vlastně ti samí lidé?

Když se podíváme na součet preferencí STANu a Pirátů, je v posledních průzkumech o něco vyšší než výsledek koalice PirSTAN ve volbách 2021. Tehdy získali kolem 15 procent, nyní mi v modelu, který počítám pro projekt Český volič, vychází přibližně 19 procent. To znamená, že nějaké příznivce získali navíc – a pravděpodobně nejen z vlastního elektorátu. V žádném případě si nemyslím, že by to vedlo k nějakému dramatickému zvratu. Dnes je STAN někde mezi 10 až 12 procenty, Piráti spolu se Zelenými kolem osmi, možná devíti procenty. Může se stát, že se jejich pozice těsně obrátí, ale že by STAN skončil na pěti či šesti procentech a Piráti na třinácti, to považuji za krajně nepravděpodobné.

Politici se podle expertů z NERVu, Jana Zahradníka a Daniela Prokopa, málo systémově zabývají rozdíly mezi českými regiony. Může to být důvod, proč by severní Morava mohla v letošních volbách sehrát klíčovou roli, když tam lidé často cítí, že je politici spíše přehlížejí?

Nemyslím si, že by volby rozhodly jen kraje, kde se lidem nedaří dobře. Tyto regiony sice pomáhají spíše protestním či opozičním stranám, ale naopak Praha a Středočeský kraj s největší pravděpodobností podpoří spíše vládní koalici. I když rozdíl v Praze dnes nevypadá zdaleka tak výrazně jako v roce 2021. Nejdůležitější jsou kraje, které jsou na tom sociálně poměrně dobře – tedy Praha, Středočeský kraj a Jihomoravský kraj –, a pak jeden kraj, který je na tom sociálně velmi špatně, a to Moravskoslezský. Tam se ukazuje výrazný rozdíl: zatímco ve třech zmíněných krajích hnutí ANO vede jen mírně (a v Praze dokonce těsně prohrává), v Moravskoslezském kraji by mohlo získat i dvaapůlkrát až třikrát více hlasů než Spolu. Tahle polarita bude do značné míry ovlivňovat rozdělování mandátů. Situace v menších krajích má naopak malý vliv. V Karlovarském kraji bude na zisk mandátu pravděpodobně potřeba kolem 11 procent hlasů, zatímco v Praze může stačit třeba jen 3,5 procenta. Rozhodující tedy není jen procento hlasů, ale právě počet mandátů, který závisí na volební účasti a absolutním počtu odevzdaných hlasů. Metodika výpočtu mandátů v českém volebním zákoně to silně zohledňuje.

Vy jste v rozhovoru pro Hospodářské noviny uvedl, že generační přenos už není takovou samozřejmostí jako dříve a děti dnes často volí jinak než jejich rodiče. Kdy se to podle vás změnilo a proč?

Je to proces, který probíhá v celém světě, kde funguje liberální demokracie. Dříve se mluvilo o voličské loajalitě, která byla do značné míry i mezigenerační – tedy určujícím faktorem toho, jak kdo volí, bylo rodinné zázemí. Proto se také hovořilo například o „rudém Berlíně“ – nikoli v komunistickém, ale v německém levicovém smyslu – už v předválečném období. Tento princip dlouhou dobu přetrvával. V českých podmínkách nastala změna někdy kolem poloviny nultých let. Ve svobodném světě k ní docházelo dříve, ale u nás se politické preference jednotlivých generací začaly rozcházet právě až v tomto období. Není to samozřejmě absolutní – neplatí, že do té doby volily děti vždy stejně jako rodiče a od toho momentu najednou úplně jinak. Ale trend od té doby jasně směřuje k většímu rozdílu mezi generacemi. Myslím, že už v roce 2002 to bylo znát, v roce 2006 se tento trend projevil v plné síle.

Počkejte, rok 2006… To jsou volby, které ODS vyhrála s rekordním počtem hlasů, ne?

To je pravda, ale rozhodně to neznamenalo, že by i děti tehdejších voličů automaticky volily ODS. V roce 2006 byl příklon k ODS napříč celým spektrem, a to z důvodů tehdejší situace. Významnou roli sehrál také osobní vliv Václava Klause. Už tehdy se ale začalo projevovat, že generace v rámci jedné rodiny volí nezávisle na sobě – a tento trend pokračuje dodnes. Ukázalo se to i v některých volebních kampaních. Připomenu například klip „Přemluv bábu“, který reagoval právě na generační rozdíly v preferencích a apeloval na mladé, aby se pokusili ovlivnit politickou volbu svých prarodičů. Rozvolnění mezigenerační loajality podle mě dál pokračuje a uvidíme jej i v letošních volbách. Bohužel, bez exit pollů to nelze přesně doložit na individuální úrovni a ze samotného výsledku voleb to také nepoznáme.

Žádný z krajně pravicových ani krajně levicových subjektů zatím v české polistopadové politice nehrál výraznější roli. Hlavní důvod podle vás spočívá v tom, že nejsme společnost radikálních akcí, ale spíše „tichého mrmlání“. V USA byl nedávno zastřelen konzervativní aktivista Charlie Kirk – někteří ho okamžitě označili za fašistu. Zdá se, že pokud se podobné nálepky používají na potkání, je společnost už skutečně rozdělena na dva nesmiřitelné tábory. Je to něco, co je Čechům cizí? Přestože se i u nás mluví o rozdělení na dva volební bloky, zdá se, že Češi nemají sklon k takové vyhrocenosti či nenávisti vůči opačnému táboru. Extrémní názory, které se objevují na sociálních sítích, do toho nezahrnuji.

Ve Spojených státech je tento proud daleko masivnější. V Česku se naopak stále prosazuje to, čemu se dříve říkalo „holubičí povaha“. To neznamená, že se v hospodě nemůžeme poprat a pak se roky nenávidět. Ale že bychom sahali k násilným akcím, to je spíše výjimečné. Koneckonců i revoluce v roce 1989 byla až neuvěřitelně sametová. Ani exponentům minulého režimu se vlastně nic nestalo. Myslím, že je to v jistém smyslu zakódováno v dlouhodobých zvycích a postojích české společnosti a projevuje se to dodnes. Proto volíme spíše umírněnější, byť někdy expresivní, formy protestu. I na sociálních sítích krajní projevy nenávisti obvykle narážejí na odpor – nejen ze strany médií či oficiálních institucí, ale často i samotné komunity, která je dokáže shodit nebo zesměšnit. Americká společnost je opravdu odlišná. Pokud k nám nějaké trendy ze zahraničí přicházejí, a není jich mnoho, pak spíše v rámci kontinentální Evropy, například z Francie nebo Německa.

Jaké je hlavní téma letošních voleb? Je to skutečně především „peněženka“, tedy ekonomika, nebo spíše negativní kampaně – nenávist vůči něčemu, například Green Dealu? A jakou roli hrají další události, třeba klimatická změna či izraelsko-palestinský konflikt? Jsou to podle vás spíše jen „twitterová témata“, která na výsledek voleb ve skutečnosti velký vliv nemají?

Můj názor je možná trochu radikální. Myslím si, že základním tématem těchto voleb je Andrej Babiš. Často se říká, že už není možné stavět kampaň na „Antibabišovi“. Já si ale myslím, že to pořád platí, jen je to více skryté pod povrchem. Na jedné straně stojí důvěra v to, že Andrej Babiš dokáže sestavit vládu, která lidem zlepší život. Na straně druhé pak odpor k němu, nedůvěra a pocit, že je to hochštapler či podvodník, který život lidí nezlepší. Situace je trochu jiná než u prezidentské volby, kde šlo především o to, zda má být prezidentem Andrej Babiš, nebo někdo jiný. Tentokrát se podle mého názoru mnohem více propojuje téma Andreje Babiše s tématem peněženky. To je nejdůležitější z těch „viditelných“ témat nad povrchem. Právě propojení důvěry či nedůvěry v to, zda Andrej Babiš dokáže něco udělat s mojí peněženkou, bude nejvíce ovlivňovat postoje voličů. Samozřejmě část rozhodování ovlivní i emoce z posledních vystoupení v kampani, ale to je velmi těžké předvídat. Pokud jde o další témata, jako je Palestina nebo klimatická změna – existují skupiny, pro něž jsou opravdu významná, například vzdělanější mladí lidé. Ale kvantitativně jde o velmi malé segmenty společnosti. Nechci tvrdit, že tato témata vůbec nezajímají třeba průměrného seniora, ale pro něj jsou daleko zásadnější otázky sociální a zdravotní. Ty pak vyjadřuje svou politickou preferencí. Rozhodující téma bude „peněženka“. Jen bych dodal, že ta peněženka na sobě má monogram AB.

Novinář Martin Ehl nedávno napsal, že Orbána může porazit jen někdo podobný jako Orbán – a že klíčem k úspěchu je oslovit jeho voliče, nikoli spoléhat na tradiční opozici. Označuje to jako „liberální populismus“. Rozdíly mezi oběma hlavními tábory nemusí být – mimo extrémy – nakonec tak velké, a pokud se objeví výrazná osobnost, která bude dobře komunikovat, bude umět pojmenovat témata a bude přítomná i v regionech… Může za čtyři roky nastat výrazný odliv voličů od hnutí ANO, klidně i v řádu deseti procent?

Když se podíváme k sousedům do Německa, vidíme, že za posledních zhruba třicet let prošla politická scéna výraznou proměnou. Původně ostře proti sobě stojící levice reprezentovaná SPD a pravice zastoupená CDU/CSU se programově přiblížily. Vznikl tak dojem, že se hledá jakýsi průnik či neutrální pozice, která by mohla umožnit oběma silám efektivně řídit společnost. Myslím, že něco podobného se může – nebo už dokonce začíná – odehrávat i v české společnosti. Otázkou je, zda to povede spíše k posílení stran typu SPD, případně Stačilo!, podobně jako v Německu posílila AfD. To je jedna z možností. Druhá možnost je, že se objeví někdo, kdo dokáže liberálně-demokratickou politiku prezentovat a vysvětlovat přijatelněji a srozumitelněji než současný premiér Fiala. Taková osobnost by mohla odebrat voliče nejen Spolu, ale i Starostům a částečně i hnutí ANO – extrémy by ale pravděpodobně neoslovila. Možná by se tak ale v budoucnu mohl vytvořit nový velmi silný střední proud.

Mluví se o chystaných demonstracích, které pořádá spolek Milion chvilek pro demokracii. Ministr vnitra Rakušan to vítá. Nemůže to ale být kontraproduktivní? Podobně jako kdysi při prezidentských volbách, kdy třeba Respekt psal, že více než polovina voličů podpořila kandidáty proti Zemanovi, a působilo to dojmem „vyhráli jsme“, i když tomu tak nebylo.

Já si myslím, že to může být kontraproduktivní už jen proto, že nás Pražáky – a já jsem tedy Pražák jako poleno – leckde nemají rádi. A nejen na severní Moravě, ale i v severních Čechách, třeba na Ústecku. V těchto oblastech může akce pořádaná „Pražáky“ v Praze vést k tomu, že lidi naopak vyburcuje hlasovat proti doporučovanému trendu. Proto si myslím, že pokud demonstrace, tak spíše v regionech, nikoli na Václaváku.

Baví vás po těch letech během volebního víkendu pořád ještě sledovat výsledky?

Musím se přiznat, že to miluji. Sleduji, jak se kolegům daří dělat odhady z malé části skutečných výsledků, a musím říct, že to dnes už opravdu umí velmi dobře. Navíc mě také hodně zajímají výsledky za jednotlivé kraje. Součástí mé práce je sledovat, jak je česká společnost rozdělená a rozvrstvená. A právě krajské, či dokonce okresní výsledky, které se tam začínají objevovat, bývají někdy opravdu velmi zajímavé. Ohromně se těším.