Americká televize ABC na pár dní zrušila pořad Jimmyho Kimmela kvůli jeho výrokům po vraždě Charlieho Kirka. Populární komik a dlouholetý kritik Donalda Trumpa byl stažen z vysílání poté, co v pořadu poznamenal, že „MAGA gang se snaží vydělat na Kirkově smrti“. Kimmel si zároveň ne zrovna šťastně utahoval z Trumpova truchlení – podle něho bylo nedostatečné, protože prezident příliš brzy stočil hovor k jinému tématu. Aha, a kde jsou teď všichni ti zastánci tvrzení, že smutek může mít mnoho podob a každý ho prožívá po svém? Je to důvod k zákazu pořadu? Samozřejmě že ne. Ironií osudu ovšem je, že se dnes levice obává praktik, které donedávna často považovala za legitimní prostředek prosazování svých hodnot.

Své o tom ví americký hudebník Ariel Pink. Vydal teď novou desku With You Every Night – a je skvělá, dost možná jeho nejlepší nahrávka od Before Today (2010). Pokud byste si však o ní chtěli něco přečíst, narazíte na podivné prázdno. Z velkých mainstreamových hudebních médií – jako Pitchfork, Stereogum, Rolling Stone, The Guardian či Spin – o něm dnes nepíše nikdo. Proč se Pinkovi všichni vyhýbají, přestože právě vydal jednu z nejlepších desek roku? Ariel Pink a jeho kamarád John Maus (ten novou desku vydává 26. září) se před čtyřmi lety dostali do problémů kvůli účasti na akci v den útoku na Kapitol. Pink byl tehdy otevřeným podporovatelem Donalda Trumpa. Oba dorazili na Trumpův mítink, násilného vniknutí do Kapitolu se však nezúčastnili. Ariel Pink později uvedl, že po projevu odjel zpět do hotelu a o dění v Kapitolu se dověděl až z médií. Přestože nebyl obviněn z žádného trestného činu, stal se terčem kritiky na sociálních sítích a ukázkovým případem cancel culture. Jeho label Mexican Summer s ním ukončil spolupráci a novou desku With You Every Night mu nyní vydává francouzský label.

Ariel Pink už dvacet let propojuje popovou hudbu s kýčem a obskurními prvky. Fascinuje na něm chaotický balanc mezi silnými melodiemi a syrovým lo-fi zvukem – hudbou, která nevzniká v drahém studiu, ale své nedostatky otevřeně vystavuje. Práce s očividnými protiklady není v historii pop music ničím novým, Pinkovi se však podařilo vytvořit zcela originální zvuk – jeho proradné pojetí popu připomíná naivitu dívčích skupin ze šedesátých let a spontánnost Davida Bowieho (takový přístup rozhodně není u mužů běžný). Pink se navíc nebojí pracovat s rozpačitostí, metahumorem (píseň I Wanna Be a Girl) a neváhá záměrně působit trapně. Na obalu nové desky je zachycen při zběsilé jízdě golfovým vozíkem – zjevný odkaz na Donalda Trumpa. K incidentu před Kapitolem se často vrací i v textech. Píseň Everyone’s Fucking Wrong může být za pár let, až se vyostřená situace snad trochu uklidní, vnímána jako artefakt dnešní kolektivní hysterie – působí napůl jako parodie a napůl jako proroctví. Pokud jde o originální hudební nápady, na první poslech se zdá, že jsme už řadu z nich někde slyšeli: titulní skladba evokuje album Scared Famous (2001), v několika písních se ozývají i stopy z desky Mature Themes (2012).

První dojem ale klame – jde spíš o nenápadné pomrkávání po vlastní historii než o vykrádání sebe sama. Opět se tu ukazuje zvukový posun, což je vzhledem k tomu, že Pink se věnuje hudbě už víc než dvacet let, překvapivé. V současnosti připomíná Ariel Pink jakousi pokřivenou verzi Briana Wilsona z Beach Boys. Jeho songwriting je čistší, průzračnější, nepouští se do tolika bizarností, ale pořád je na těch písních něco tajemného – jako by nepatřily ani do minulosti, ani do přítomnosti. Podobný pocit mohl vyvolávat poslech jedné z nejzajímavějších desek loňského roku, Diamond Jubilee od Cindy Lee. I Ariel Pink chápe, že nostalgie může být jen zábavná textura, nebo může zvuku dodat hloubku – nemusí se nutně proměnit v nenápadité retro. Přál bych si už jen, aby píseň Like Before Today Pink zahrál v pořadu Jimmyho Kimmela – za nadšeného pokyvování hlavou Donalda Trumpa. Než se tak stane, doporučil bych všem morálně rozhořčeným levičákům, ať přestanou brečet.

Ariel Pink: With You Every Night, LAC Records, 56 min., vyšlo 12. 9. 2025.