Mít tak kariéru jako Marianne Faithfull

Ve svých třiačtyřiceti letech toho má velšská zpěvačka Gwenno Saunders za sebou už dost. Během dospívání byla tanečnicí v Las Vegas, poté zpěvačkou indie popové skupiny The Pipettes. Utopia je její čtvrté sólové album a vychází tento pátek. V textech se objevují odkazy na básníka Williama Blakea, promo materiály hovoří o tom, že jde o její nejvyzrálejší dílo. K takovým prohlášením je vždy třeba být obezřetný, ale v případě Gwenno to smysl dává. Když se v roce 2006 na britské indie scéně objevili The Pipettes, nemohlo se jim upřít, že alespoň zněli jinak než většina tehdejších kapel, které jen lépe, či spíše hůře kopírovaly postpunkové kapely typu Joy Divison (o jejich „nebezpečném“ odkazu se brzy dočtete v rubrice Umění a kritika). The Pipettes ale zabrousili ještě do hlubší historie – jejich bezstarostné přidrzlé písně působily jako reinkarnace dívčích kapel z 60. let, třeba takové The Shangri-Las opravdu přeslechnout nešlo. Možná i proto působí ta deska celkem svěžím dojmem i dnes, téměř po dvaceti letech, což se o indie popové hudbě z přelomu milénia příliš často říct nedá. „Připadá mi, jako kdybych znovu napsala debutové album – protože je to jiný jazyk a jiná etapa mého života,“ říká teď Gwenno. „Ve starořečtině ‚utopie‘ neznamená ideální místo, ale ‚nemísto‘,“ zamýšlí se. Po rozpadu The Pipettes si Gwenno těch „nemíst“ prošla dost. Nakonec si našla práci za barem v londýnském Hackney a přemýšlela, co dál. Časem se rozhodla kompletně změnit svůj přístup k tvorbě, všechny písně začala skládat nejprve na klavír (až na závěrečnou skladbu nové desky Hireth, kterou složila na harfu). A poprvé od dob The Pipettes se vrátila ke zpěvu v angličtině – její předchozí sólové desky jsou převážně buď ve velštině, nebo v kornštině (téměř zaniklém keltském jazyce). Už předchozí deska Tresor (2022) byla skvělá, písně z nového alba jako Y Gath, War či Dancing On Volcanos její zvuk ale rozvíjejí do ještě mnohem zajímavějších tvarů: a Gwenno ve svém poučeném, životními zklamáními k dokonalosti vybroušeném smutku najednou zní jako přímá pokračovatelka Marianne Faithfull (z období desek Broken English a Dangerous Acquaintances), která si také zažila, co je projít si prokletím mladé popové hvězdičky.

Gwenno: Utopia, Heavenly Recordings, vychází 11. 7. 2025

Terapie ve skafandru

Útlý román s epickou silou, tak o knize Orbital mluví zahraniční recenzenti. Aby té chvály nebylo málo, jde také o aktuálního vítěze The Booker Prize, asi neprestižnější světové literární ceny. Spisovatelka Samantha Harvey v něm zachycuje jeden den v životě šestičlenné posádky řítící se vesmírem – ne k Měsíci nebo do neznáma, ale kolem naší planety. Jejich zážitky z šestnácti východů a západů slunce a jasných blikajících souhvězdí galaxie jsou úchvatné a překvapivě intimní zároveň. Pokud je to pro vás až příliš kontemplativní, doporučujeme o něco málo akčnější knihu z vesmíru, Spasitele od Andyho Weira – tam hlavní hrdina dokonce potká sympatickou mimozemskou obludu, s níž se pracně učí komunikovat. Ano, i ve sci-fi se časy mění, hrůzy neznámého vesmíru dnes už nikoho nezajímají, hlavní je empatie a péče.

Samantha Harvey: Orbital, přeložila Věra Kloudová, Beta-Dobrovský, 224 str.

Orchideje, 1977

Kurátorský tým GHMP vytipoval několik mozaikových děl pro materiálový, restaurátorský a uměleckohistorický průzkum. I když se zájem odborné i laické veřejnosti postupně zvyšuje, jsou mozaiková díla zejména z druhé poloviny 20. století doposud zatížena stigmatem „komunistického umění“, na jejich správnou údržbu ani posouzení umělecké kvality, jež bývá nezřídka velmi vysoká i v evropském kontextu, tak dosud nebyl příliš brán zřetel. Přijďte se na Smíchovskou náplavku podívat, jak je na tom česká mozaika a péče o ni.

Ztráty a nálezy, galerie Kobka 17, Praha, do 27. 7. 2025

Houellebecq v divadle

Po divadelních prázdninách opět začnou hrát adaptaci knihy Veřejní nepřátelé (2022, nakl. Vyšehrad), dialog skrze dopisy, které si Michel Houellebecq půl roku vyměňoval se salonním levičákem, filozofem Bernardem-Henrim Lévym. Provokativní názorový střet dvou velmi rozdílných mužů, na jedné straně sebevědomý opálený intelektuál, na druhé depresivní romanopisec. Bude se hodně mluvit, bude se i na co koukat (extrémně nápaditá scénografie Dragana Stojčevského). Vytvořit z korespondence skvělé divadlo není vůbec jednoduché, na Zábradlí se to ale daří. Mimořádně zábavně nastavené zrcadlo!

Veřejní nepřátelé, r. Jan Mikulášek, hrají: Václav Vašák, Miloslav König, divadlo Na zábradlí, 85 min., Praha, 26. 9. 2025 od 19:00