„Proč vedl nástup neoliberálního, postfordistického kapitalismu ke kultuře retrospekce a pastiše?“ ptá se kulturní teoretik Mark Fisher v knize Duchové mého života, která nedávno poprvé vyšla i v českém překladu. Během posledních patnácti let se Fisher stal ikonou české levice – přesněji té málo početné, ale poměrně hlasité části, která se vyjadřuje o kultuře v médiích. Dalo by se říct, že právě jeho četba přivedla tyto lidi k nápadu psát každou recenzi tak, aby z ní vyplývalo, že nějaká kapela bojuje proti nespravedlivému uspořádání světa, prekarizaci práce, kolonialismu a všemožným dalším formám útlaku. Fisher je naučil, že všechno osobní je politické a naopak – jejich psaní pak bohužel až příliš často připomínalo špatně přeložené manifesty, v nichž se autoři často ani neobtěžovali s citacemi a Fisherovy myšlenky vydávali za své.

Podobný osud kdysi potkal i opačný pól kulturní publicistiky – divoký, neortodoxní, subjektivně orientovaný gonzo styl, který proslavil například novinář Nick Kent. I jeho kniha byla přeložena velmi urputně a čeští hudební novináři, kteří ji v devadesátých letech měli za svou bibli, pak směšně napodobovali údajný Kentův styl – ve skutečnosti spíš odhalovali neschopnost překladatele. Také Fishera u nás překládají spíš jeho fanoušci než odborníci. Texty jsou plné krkolomných vyjádření, občas z vět vypadávají celá slova, místy se ale i zasmějete – například když se píše o „utrácení za drahé houby“, které však kýžený klid nepřinesou. Fisher tím zřejmě chtěl naznačit, že nemá rád lanýže – a otázka, proč by proboha konzumace těstovin s bílým lanýžem měla člověku přinášet duchovní útěchu, je jistě namístě.

Během četby je důležité si neustále připomínat podtitul knihy – mnohem víc než o texty o hauntologii (spojení ontologie a hanté, což znamená „pronásledovaný duchy“) jde totiž o texty „o duševním zdraví“. Autor pojmu hauntologie, francouzský filozof Jacques Derrida, tím chtěl říct, že bytí není nikdy plně přítomné – vždy je „strašeno“ tím, co bylo, i tím, co přijde. Fisher tuhle teorii bohužel nijak nerozvinul (že „čas skončil“, není úplně originální myšlenka), ale také ji špatně chápal. Minulost, o níž mluví Derrida, je totiž „minulost, která nikdy nebyla přítomná“ – návrat něčeho jiného, než co tu tehdy skutečně bylo. Fisher nebyl žádným novým hlasem filozofie, místo toho se stal praotcem všech otravných věcí, kterými se soudobá progresivní kritika v posledních letech tak ráda chlubí – často hovořil o „politice péče“, jež „nacházela své zdroje v nové levici, radikálním feminismu a antipsychiatrii“. To poslední se mu však příliš nevyplatilo – ve věku osmačtyřiceti let spáchal sebevraždu. Celé Fisherovo dílo v něčem připomíná jeho oblíbenou kapelu Joy Division, lze ho číst i jako ryzí záznam těžké deprese. Ne však ve smyslu niterného ztvárnění vlastního utrpení, jde spíš o texty, v nichž duševní chorobou ovládaný Fisher (přesvědčený marxista) všechny své osobní problémy, jakkoli těžko zvladatelné, zoufale přenášel na svět kolem sebe a obviňoval z nich společnost.

Fisher chtěl svým psaním dokázat, že za všechnu špatnou hudbu může tíha kapitalismu. Jako příklad uváděl scénu v New Yorku sedmdesátých let, kdy se prý vyrojilo tolik zajímavých punkových kapel především díky dostupnosti levných nemovitostí. Dnes podle něho množství času, který umělec vynaloží na to, aby vůbec mohl bydlet, vede k tomu, že mu už nezbývá „dostatek času na kulturní produkci“… Problém Fisherovy teorie ale spočívá v tom, že ne vždy je osobní politické. Když se mu to nehodilo, tento princip prostě ignoroval – stejně jako fakt, že umělci většinou netvoří proto, aby pokořili nějaký systém či třídní nespravedlnost. Fisher jako by si tvrdošíjně nepřipouštěl zásadní skutečnost: umění, které usiluje o dobro, je jen zřídkakdy dobré.

V doslovu knihy píše novinář a Fisherův obdivovatel Simon Reynolds, že by ho zajímalo, jakou kapelu by si Mistr oblíbil dnes. Tuší prý, že by to mohli být Dry Cleaning – kvůli jejich ztvárnění „hédonistické prázdnoty současnosti“. Tady už se musí znalý čtenář smát nahlas – Fisher by si samozřejmě neomylně vybral jednu z nejméně invenčních kapel posledního postpunkového revivalu, a to jen proto, že říká to, co chce slyšet. Mnohem lepší kapely, jako třeba Protomartyr, by nejspíš ignoroval, protože si jejich textař nemyslí, že jeho osobní život nějak výrazně ovlivňuje fakt, že žije „v neoliberálním postfordistickém světě“. Navíc zpěvák Protomartyr se rád napije – a to by asi taky byl problém, protože „pařba je pokračování práce jinými prostředky, v podmínkách objektivního zbičování a hospodářského poklesu je doplňování afektivního deficitu outsourcováno za nás“. Uf.

Fisher považoval všechny, kdo nebojují za světlé zítřky komunismu, za zrádce a otroky současného ideově vyprázdněného světa. Tvrdil, že kdybyste v devadesátých letech pustili někomu píseň z roku 2010, nikoho by to nešokovalo. Naproti tomu v sedmdesátých letech by hudba z devadesátých let zněla jako něco přicházejícího z daleké budoucnosti. Samozřejmě, nadšení z úplně nového žánru dnes už stěží vznikne – ale to je běžný vývoj. Je to podobné, jako kdybychom říkali, že dnešní kinematografie je krotká jen proto, že diváky už nešokuje pohled na jedoucí vlak. Hudba však vždy fungovala na principu metamorfózy – adaptace motivů z předchozích dob, mísení tradic a posouvání významů. Když se někdy něco změnilo radikálně, bylo to důsledkem technologického pokroku – nových „mašinek“, které předchozí generace neměly k dispozici. Všechno je citát, montáž a plagiát – jde jen o to, jak zdařilý a nakolik vědomý. Každý může znovu hodovat na tom, co po sobě zanechali předchůdci – a není na tom nic špatného. Kultura je formou kanibalismu.

Ani hnutí, která se deklarovala jako revoluční – psychedelie, punk nebo new wave – nevznikla z ničeho. Psychedelie byla syntézou indické hudby, folku a elektrifikovaného blues; punk se živil garážovým rockem šedesátých let atd. Nikdo netvrdí, že neexistují kapely, které jen neuctivě a bez vlastní invence vykrádají ty talentovanější, ani že upachtěné retro neexistuje. Je však třeba mít hudební historii trochu „naposlouchanou“, abyste chápali, že na kapelách typu Editors či White Lies nebylo zajímavého zhola nic – jen vykrádaly Joy Division, které přitom pochopily asi jako Fisher Derridu. Celé žánry (jako v tomto případě nová vlna post-punku), či dokonce celé dekády však nelze šmahem odsoudit do kolonky „retro“. I v těch Fisherem adorovaných devadesátých letech přece vznikalo ohromné množství zoufale neinvenční hudby. A kdybyste třeba v roce 1996 někomu pustili debut The Strokes, Kanyeho Westa a jeho My Beautiful Dark Twisted Fantasy nebo libovolnou desku Ariela Pinka, věřte, že by byl příjemně překvapen. Stejně tak by byl ale překvapen i tím, kolik průměrných desek je dnes oceňováno jen proto, že jsou údajně důležité z hlediska identity či rasové a genderové perspektivy.

Je to jen neochota probudit se z nostalgie po svém mládí, co vede lidi k výrokům typu „lépe už bylo“. Je naprosto pochopitelné, že na člověka působí věci jinak ve dvaceti a jinak ve čtyřiceti (Fisher byl zoufale zaseklý v elektronické scéně devadesátých let), ale to nemá nic společného s hudbou současné generace – ta bude za dvacet let říkat to samé. Je to čistě osobní stesk. Není snad život sám sled opakujících se okamžiků? Neděláme od určité chvíle už jen to samé dokola? A vadí to vlastně? Fisher zároveň neváhá napsat, že současný rave svou vyprázdněností vyjadřuje stav naší hrůzné doby (což lze napsat prakticky o všem – i o vánočních deskách Lucie Bílé). Opravdu by mě zajímalo, kolik návštěvníků pražských techno klubů jako Fuchs nebo Ankali tam do pěti ráno bojuje proti útlaku neoliberalismu. Možná by Fisher býval udělal lépe, kdyby zkoumal, co poslouchá skutečný proletariát – vzhledem k tomu, že jde většinou o nepříliš nápaditý macho hard rock ze sedmdesátých let, chtělo by to i na jeho poměry značnou mentální akrobacii, aby z toho dokázal vyvodit nějakou další velkou pravdu o současném nespravedlivém světě.

Poslal jsem nedávno padesátiletému známému (který má velmi špatně placenou práci) novou desku kapely Geese. Odpověděl mi: „Celkem zajímavé bubnování… nějaký vliv trinidadského steel drummingu, takže jo – Liebezeit (bubeník krautrockové legendy Can – pozn. red.) tam je slyšet. Cobra by klidně mohla být na Loaded od Velvetů. Ale to poměřování se starými kapelami… možná je škoda to takhle vnímat. Rád bych to slyšel jako osmnáctiletý, neznalý minulosti – to musí být maso. Škoda že už mi to nejde, posadit se z toho na prdel. To ale neznamená, že to není výborné.“ Hauntologie je filozofie vztahu dějin a času. Fisher z ní však udělal spíš povrchní nástroj ideologické kritiky.

Nekončí čas, ale vaše dřívější nadšení z nové hudby.

Mark Fisher: Duchové mého života / Texty o depresi, hauntologii a ztracených budoucnostech. Přeložil Michal Jurza, Broken Books, 340 str.