„Legenda, loser, Londýňan.“ Těmito slovy popisuje sám sebe Baxter Dury. Syn punkové ikony Iana Duryho, britský muzikant a antihrdina vlastních příběhů, si nikdy nehrál na spasitele ani morální policii. V rozhovoru pro Echo mluví třeba o tom, proč se odmítá stavět do role politického komentátora, proč nevěří na upřímnost, ale i o třídních rozdílech, toxické maskulinitě, Instagramu či o tom, co s námi dělá svět, kde každý může zobchodovat své trauma. S Baxterem jsme spolu nemluvili poprvé, proto si tykáme. Pokud jste ho ještě nezažili naživo, máte příležitost – v sobotu 26. července vystoupí na brněnském festivalu Pop Messe.

Tvrdíš, že chystaná deska Allbarone, kterou už představuješ na koncertech, patří k tomu nejlepšímu, co jsi kdy udělal. Jeden můj známý viděl letos tvůj koncert v Manchesteru a napsal mi, že je vlastně docela vtipné, jak dneska přichází zajímavá hudba hlavně od padesátníků. Vidíš to stejně? Přichází dnes z Británie ta nejradikálnější hudba právě od stárnoucích pánů, jako jsi ty nebo třeba Sleaford Mods?

​Nad tím moc nepřemýšlím – nebo aspoň doufám. A vlastně si ani nemyslím, že je to pravda. Mám pocit, že mladí lidi jsou pořád ti, kdo přicházejí s něčím novým. Když jsi starší a pořád dokola děláš to samé, začne to být únavné a hrozně nudné. Ani by mě to nebavilo a už by to nefungovalo. Takže jsem spíš hledal cestu, jak s tím trochu zatřást. Vůbec mi nevadilo nechat minulost za sebou. Důležitější pro mě bylo udělat něco, co se nebude pořád jen opakovat. Protože když je ti přes padesát a držíš se svých starých, vyčpělých schémat, je to spíš smutné.

Novou desku jsem už slyšel (oficiálně vychází 12. září) a je skvělá. Mnohem temnější, nepředvídatelnější, s asi nejhutnějším a nejagresivnějším zvukem, jaký jsi kdy měl. Dost fanoušků tím asi překvapíš. Ze skladby Hapsburg je cítit šílenství, nebezpečí, iracionalita. Na druhou stranu – kromě eponymního singlu na ní posluchač moc hitů nenajde. Kdo čeká další Miami nebo Palm Trees, asi bude zklamaný.

Abych mohl zkusit něco nového, byl jsem ochoten obětovat i věci, na kterých jsem předtím dlouho pracoval. V jednu chvíli jsem prostě dosáhl mistrovství v žánru „břitký britský seladon s obřím orchestrem v zádech a ženskými backvokály“ – a nemělo smysl v tom pokračovat. Když jsem v něčem až moc dobrý, nemá cenu to dělat. Je to pak až moc snadné. Vím, že svět si možná ani nevšiml, že jsem v něčem dosáhl vrcholu. Ale já to vím. A to stačí. Takže jsem to musel trochu překopat – proto na nové desce zním jinak.

Tvůj otec Ian Dury byl osobnost, jaká se jen tak nevidí. Tvoje dětství ale bylo dost divoké. Pít a brát drogy jsi začal už ve čtrnácti, často jsi trávil víc času na turné s otcem než ve škole. Dneska by asi leckdo řekl, že jsi vyrůstal v domácnosti ovládané takzvanou toxickou maskulinitou. Máš ten pocit taky? Nebo je to spíš pojem, který se nadužívá?

Nevím, jestli se nadužívá, ale určitě má něco do sebe. Jo, možná to tak bylo. Ale zároveň se nemůžeš snažit přesně opakovat, co se tehdy dělo – je to prostě generační záležitost. A taky by ses neměl k minulosti pořád vracet jen proto, aby sis stěžoval. Spíš ji přijmout jako něco, co k té době patřilo. A je to v pořádku. Já z toho nakonec vyšel celkem dobře. Jsem možná trochu nervózní typ, ale to je všechno. Nepsal jsem svou knihu Chaise Longue (2021) proto, abych to kritizoval. Ale taky nikomu neradím, aby si to zkusil zopakovat. Toxická maskulinita skutečně existuje. Ale jestli se dá zpětně takhle jednoduše aplikovat na minulost, tím si jist nejsem. Každý přece žije v jiné době a přemýšlí jinak. Myslím, že se vyvíjíme, modernizujeme a podle toho si nastavujeme, jak chceme svět vnímat dnes. Ale to neplatí automaticky i pro minulost. Navíc jsem vlastně rád, že jsem tím vším prošel.

Asi zrovna netrpíš nostalgií po britských osmdesátkách, i když jsi v nich vyrůstal.

Ne. Možná je to tím, že mně tehdy bylo čtrnáct, nebo kolik, byl jsem prostě ztracený kluk. Myslím, že jsme na tom dnes vlastně líp. Některé věci byly fajn, ale osmdesátky mi přijdou spíš jako dost ponurá doba. Nevím, jestli to tehdy bylo tak skvělé. Všechno vypadá líp, když se na to díváš s odstupem. Možná byl tehdy život jednodušší. Ale abych pravdu řekl, já na tyhle věci vlastně nijak zvlášť nemyslím. Necítím nostalgii po minulosti. Spíš mám rád budoucnost.

Tvoje kniha působí jako rodinný portrét, ale zároveň i jako určitý obraz společnosti. Přemýšlel jsi nad tím už od začátku psaní? Protože když se na to člověk dívá zvenčí, třeba mimo Velkou Británii, je docela fascinující, jak u vás pořád hraje roli třídní rozdělení. Teď třeba když se řešil návrat Oasis, byla spousta článků o tom, jak vždy byli „pracující třída“, na rozdíl od Blur, protože ti prý pili víno, a ne pivo. Je to trochu bizarní, ale pořád to u vás zřejmě funguje…

U nás je tahle posedlost kulturními a společenskými třídami hluboce zakořeněná. Nedá se tomu vyhnout. Je to postavené na tom, že jedna část společnosti ovládá tu druhou. Možná trochu jako v Rusku – jen s tím rozdílem, že tady se nepřiznává, že by někdo byl nevolník. Ale struktura je podobná. Jsme země aristokratických vlastníků půdy a tenhle systém si pořád držíme. Nikdy jsme se přes něj úplně nepřenesli. Je to taková hra – lidi baví ten třídní střet, to, kde kdo stojí a proti čemu se vymezuje. Ale samozřejmě to není hra, pokud jsi opravdu chudý a musíš se živit tvrdou manuální prací. Pokud někdo používá nálepku „dělnická třída“, aby si na tom budoval image umělce, je to trochu vyčurané. Ale třeba Oasis fakt pocházeli z chudé čtvrti – byli to kluci, co vzešli z ničeho. Podle mě jsou třídní rozdíly všude, jen my je možná víc pojmenováváme. A taky máme královskou rodinu, což všechno ještě podtrhuje.

Na diskusním fóru Reddit jsem nedávno četl otázku: Kde jsou dnes nové kapely z dělnické třídy? A někdo na to odpověděl: Jsou v práci, takže nemají čas dělat hudbu.

To sedí. Dneska je hrozně těžké se hudbou uživit. Lidi prostě nemají šanci, pokud jim na to někdo nedá peníze nebo je někdo nepodpoří. Takže je vlastně logické, že většina lidí v kapelách pochází spíš z bohatšího prostředí.

Když jsem dělal rozhovor s Liasem Saoudim z Fat White Family, říkal mi, že když píše pro nějaké pravicové médium, vyjadřuje se o marxismu. A když píše pro levicové, cituje zas nějaké chytré myšlenky nějakého jihoamerického diktátora. Má to tak nastavené, nic nebere moc vážně. Ale zároveň říká, že všechno je vlastně politické. Myslíš, že tvoje hudba je politická? Protože v rozhovorech se k politice nijak výrazně nevyjadřuješ. Spíš mi přijde, že tvoje písničky jsou o podivných městských postavičkách a drobných životních absurditách.

Jasně že mi není jedno, co se děje ve světě. Ale samotné slovo politika mě unavuje. Má vůbec někdo pocit, že ví, o čem mluví? Všichni si na všechno dávají nějakou nálepku a vykřikují svoje názory. Samozřejmě že v každodenním životě existují nějaké mikropolitiky, vztahy a dění, které se pak nějakým způsobem odrážejí ve větším měřítku. Ale jinak? Politika pro mě není jazyk, který by byl nějak kreativní. To ale neznamená, že mi je všechno jedno. Jen mě fakt nebaví bavit se o marxismu, pravici, levici… Přijde mi to prostě jako strašná nuda. Z okolního světa mě až tolik věcí nezajímá. Nebudu psát politické manifesty, nebudu psát ani o většině dalších věcí, o kterých – popravdě – skoro nic nevím. Já se to přiznat nebojím. Nevím vlastně skoro nic o ničem. Neměl jsem rád Borise Johnsona, ale věděl jsem, že to takhle dopadne. No a co? Ovlivňují mě reálně mnohem horší věci v mém životě. Rozešel jsem se s holkou například. Dokonce už několikrát. Umím psát jenom o tom, jak na mě něco působí a jak to vnímám já. Kromě sebe nejsem expert na nic. Nevím, jestli brexit zapříčinila imigrace, nebo francouzští sběrači lanýžů. Neznám ty mechanismy. Tohle by měli řešit politologové a sociologové, ne muzikanti. Z mých desek se o tom nic nedovíš. Ani o mně se z nich nic nedovíš – s tím nepočítej. Vytvářím si fiktivní postavy, které mi kradou mé vlastní příběhy a rozehrávají je jinak než já. Pokud si myslíš, že během tohohle rozhovoru nahlédneš pod nějakou moji slupku a něco objevíš, zklamu tě radši rovnou.

Stejně to ještě zkusím. Přijde mi, že se dneska víc než kdy dřív od kapel a umělců očekává, že se budou jasně vyjadřovat ke geopolitické situaci, třeba že řeknou: Jsem pro Palestinu, je hrůza, co se tam děje. Když nikdo neřekne nic, je to špatně, řekne se, že zbaběle mlčí. Předpokládám, že ty v Brně asi nebudeš mávat palestinskou ani izraelskou vlajkou.

Když lidi za něčím stojí a bojují za něco, co pro ně má smysl – a často to navíc i vychází z jejich vlastního života, třeba z prostředí, odkud pocházejí –, dává jim to právo o tom mluvit. Třeba Kneecap (irské rapové trio, jehož frontman byl obviněn z podpory terorismu – pozn. red.), ti jsou z Belfastu, což je historicky dost nestabilní místo. Vyrostli v tom, takže mají pochopení pro určité věci, a jejich názory jsou tím pádem oprávněné. To je jejich právo – ostatně, ať si každý říká, co chce.

Platí to, že každý má dnes tu svou pravdu, i při psaní? Vytváříš si vlastní verzi pravdy? Až nakonec na tom, jaká byla doopravdy, ani tolik nezáleží?

Myslím, že na tom vlastně moc nezáleží. Když něco píšeš, jde hlavně o to, nějak to dokončit. Pravda je asi to poslední, co by tě mělo trápit. S tou se musíš vyrovnat až potom. Protože když řekneš pravdu, lidi se většinou naštvou. A když ji neřekneš, naštvou se míň. Pravda totiž bývá vždycky ta horší varianta. Většinou nejsem upřímný způsobem, který by byl komukoli k něčemu dobrý. Moje upřímnost je pro ostatní naprosto neužitečná. Jsem upřímný jen tehdy, když si tím ukojím svoje vlastní choutky. Upřímnost mi slouží k naplnění mých vilných tužeb, k ničemu jinému. Opravdu tím nikomu neprospívám. V hudbě mám pocit, že mám všechno víc pod kontrolou, tam si věřím. Ale jako spisovatel jsem pořád dost křehký, protože vím, že vlastně žádný opravdový spisovatel nejsem. Člověk by měl asi studovat, jít na Oxford, mít vzdělání, aby se z něj stal skutečně skvělý autor. A já jsem v tomhle spíš nevzdělanec. Ale ta představa mě baví. Baví mě vlastně i ta póza – být tak trochu kecal.

Dost lidí se dnes rádo „prodává“ skrz svoje trauma. U tebe mi to tak nepřijde, ve tvé knize není žádné sebelítostivé fňukání ani přehnaná touha po pozornosti. Myslíš, že outsiderství nebo trauma se staly součástí kultury – způsobem, jak se zviditelnit?

Myslím, že to souvisí i se sociálními sítěmi a s tím, jak je na nás pořád vyvíjen tlak něco o sobě sdílet. Lidi začnou mluvit úplně o všem – o vnitřní straně svých víček, o svých pocitech, sexualitě, o čemkoli. Všechno je dneska na prodej, protože jinak by žádný obsah nebyl. Takže prodáš cokoli. Neexistují žádná pravidla, potřebuješ jen mít pořád o čem mluvit. A když ti dojdou témata, začneš mluvit o svém traumatu. A až ti dojdou i traumata, budeš prostě mluvit o čemkoli dalším. Tak si vlastně říkám – co bylo dřív? Trauma, nebo potřeba o něm mluvit?

Už jsi pomalu ve věku, kdy tvůj táta zemřel…

Proboha… Co tím chceš říct? Že mě to taky brzo čeká?

To ne, spíš by mě zajímalo, co by si o tvé hudební kariéře myslel. Zemřel dva roky předtím, než jsi vydal svou první desku.

Vůbec netuším. Možná by na mě byl i trochu rodičovsky pyšný… Jsem si ale jist, že by byl chvíli rád, a pak by stejně začal mluvit o sobě. On byl totiž dost narcista.

A to ty nejsi? Jedním z tvých oblíbených témat jsou sociální sítě. Zdá se, že se jim stejnou mírou vysmíváš, jako je využíváš – a svým způsobem na nich asi i trochu závislý jsi. Tvůj Instagram je opulentní přehlídka marnivosti.

Nemám nic proti tomu, dělat ze sebe veřejně idiota. Naopak, láká mě to. Denně sleduju spoustu nesmyslů. To, že z toho mám srandu, je jiná věc. Neberu to vážně a ani mi to nijak zvlášť nevadí. Mám se rád, vím, v čem jsem dobrý, a poznám, kdy mi to sekne. Proč se nevyfotit v drahých hadrech někde v hotelové koupelně? Dělá to milion lidí na Instagramu, akorát u toho nevypadají tak dobře jako já. To je celé.