Americký hudebník Cass McCombs (nar. 1977) vydal nové album. Interior Live Oak je nahrávka spojená se severní Kalifornií (už sám název odkazuje k odolnému stálezelenému dubu, kterému se daří v podhůří pohoří Sierra Nevada) a nese dvě hlavní zprávy: jednu dobrou a jednu špatnou. Začněme tou dobrou: jde o nejlepší desku jeho kariéry. Pokud ho neznáte (a skoro nikdo ho nezná), není třeba dohánět poslech deseti předchozích. Špatná zpráva je, že je téměř nemožné popsat, co tenhle chlap vlastně dělá.

Je velmi těžké ho někam zařadit a nějak ho uchopit – přitom je bezpochyby skvělý písničkář. McCombsova kariéra sahá na začátek nultých let, ve srovnání s vychvalovanými souputníky (Bill Callahan, David Berman, Dan Bejar) byl však často až nespravedlivě přehlížen. Jako by jeho starší písně vždycky stály v něčím stínu. Teď se McCombs ovšem naučil to nejtěžší: znít tak, že to působí, jako by za tím nebyla žádná velká dřina (i když tomu tak jistě je). Interior Live Oak představuje jedno z McCombsových nejosobnějších vyjádření – ne proto, že by doslova vyprávělo jeho životní příběh, ale protože ukazuje jeho svébytný pohled na svět. Po sedmdesáti minutách (dvojalba se dnes už téměř nevydávají, na vinylu se totiž nevyplatí) vás nechá někde mezi minulostí a přítomností, aniž jste si jisti, co je co. Psaní písní je pro McCombse důležitější než sama reprodukce – ta má jen zachytit magii skladby bez zbytečného přidávání čehokoli. Pracuje s hravou lehkostí, která je zároveň věcná i mystická, odmítá pevné struktury i žánrová klišé. McCombs se opírá o proměnlivost paměti – své příběhy zahaluje do hutných metafor, a když hrozí, že by začal být příliš patetický nebo se příliš okatě obracel k minulosti, sám sebe ironicky shodí.

Klíč k pochopení „jeho žánru“ najdeme v textu písně I Never Dream About Trains: „Nikdy se mi nezdá o tobě / Schoulené v té staré vojenské bundě / Na písku v Pescaderu / Nikdy ve svých písních nelžu / A nikdy se mi nezdá o vlacích.“ Člověk si dokáže představit, že by ji zpíval Frank Sinatra. Zároveň si ale McCombs dělá legraci z toho, jak lidé jako Sinatra nebo Dean Martin zpívali písně o neohrožených dobrodruzích. McCombs totiž o takovém životě nomáda nikdy nesnil ani neprojížděl napříč Amerikou. Svým proradným, ale přesto láskyplným přístupem připomíná spisovatele jako S. Craig Zahler nebo Scott Preston, kteří ve svých knihách vzdávají hold westernům, ale zároveň tento žánr zasazují do jiné doby a aktuálního kontextu. Zůstávají u věčných archetypů, žánr neparodují – mají ho příliš rádi –, ale zároveň neváhají vysmát se představě, jak by měl správný příběh „chlápka ze staré školy“ dnes vypadat.

Kromě písně Missionary Bell (u které si hned při prvním poslechu říkáte, že tohle jste přece už někde museli slyšet – ale nevíte kde) je skrytým vrcholem desky sedmiminutový epos Lola Montez Danced the Spider Dance. Skladba v šesti slokách vykresluje portrét tanečnice a průkopnice burlesky z 19. století Loly Montez, která pobývala v Kalifornii během zlaté horečky, jak hypnotizuje své diváky. McCombsovi trvalo přes dvacet let, než se umění hypnózy publika naučil také, hudba jím dnes prochází s naprosto podmanivou lehkostí. Teprve když se naučíte všechna pravidla, můžete je začít porušovat – nenápadně a podvratně. McCombsovi to zabralo „jen“ dvaadvacet let.

Není jednoduché znít povědomě a zároveň působit současně. Cass McCombs musí ovládat nějakou temnou magii písničkářství – jak jinak si vysvětlit, že napsal tak skvělou píseň, jako je na téhle desce Asphodel? A hlavně: jak je možné, že ji napsal v roce 2025? Taková píseň přece měla být dávno napsaná. Nejde nakonec jen o mistrnou, dobře skrytou vykrádačku Blaze Foleyho nebo Guye Clarka? Nedá mi to a ptám se ChatGPT, společně hledáme, koho McCombs tak zdatně vykradl. Odpověď? Nikoho. V tom případě si to řekněme naplno: Interior Live Oak je jedna z nejlepších desek, které letos uslyšíte.

Cass McCombs: Interior Live Oak, Domino, 74 min., vyšlo 15. 8. 2025.