Dojmout se v Berlíně

Americký písničkář Christopher Owens se narodil do rodiny náboženských fanatiků – vyrůstal v komunitě, kde byla zakázána televize i rádio, a s populární hudbou se během dospívání prakticky nesetkal. Možná právě proto na něj později zapůsobila tak drtivě. Klišé, že hudba někomu zachránila život, je v jeho případě skutečně pravdivé. Po deseti letech tvůrčího mlčení (ach ty drogy!) se loni vrátil ke skládání a jeho comebacková deska I Wanna Run Barefoot Through Your Hair patřila k nejlepším nahrávkám roku. Owens vnímá lásku jako něco naprosto pohlcujícího a její konce pro něj bývají nezvladatelné. Někdy to působí, jako by byl jen jeden rozchod od smrti. U kohokoli jiného by to možná znělo plačtivě či kýčovitě, on však zpívá tiše, a přesto s duchovním vytržením. Věříte mu – dokonce o něj máte strach. Je to podobné jako u předčasně zesnulého písničkáře Elliotta Smithe: i jeho songy působily dojmem, že posloucháte někoho, kdo možná brzy odejde. To napětí se nedá napodobit – není to jen zvuk kytary, ale vytržení z reality, pocit, že nejde o hudbu, nýbrž o samotný život. „Ale já nechci proplakat celý svůj život. Chci se taky trochu smát,“ zpíval Owens před šestnácti lety se svou tehdejší kapelou Girls na skladbě Hellhole Ratrace. Obloukem se ke svému životnímu tématu (lze vůbec být šťastný?) vrací v závěrečné písni nové desky Do You Need a Friend. Nejprve na posluchače pomrkává větou a melodií z hitu Roxette It Must Have Been Love – v jeho podání ovšem i to zní mnohem fatálněji, zbaveno jakékoli podbízivosti. „Pokud chcete opravdu vědět, jak se mám, tak sotva přežívám dny. Lidé přicházejí a odcházejí. Ale samota, ta je pořád stejná,“ opakuje pak jako mantru v několikaminutovém finále s rhythm&bluesovým závěrem, kde se jeho slova rozpouštějí v andělských hlasech doprovodných zpěvaček. Chris Owens teď vyráží na evropské turné a já už nemohu dospat: od jeho berlínského koncertu očekávám přímo transcendentní zážitek.

Christopher Owens, Lark Berlin, Berlín, 10. 9. od 19 h.

Barry Lyndon na Žižkově

V době svého vzniku nedoceněný a kritizovaný („Kubrick je obsedantní technokrat, který se k umění nachomýtl omylem“), dnes adorovaný. Marnivá cesta za bohatstvím a slávou, lemovaná několika mírnými vzestupy a jedním střemhlavým pádem, vyniká satirickým nadhledem (jde vlastně o nonverbální film – řekne toho hodně, ale jen málo prostřednictvím slov) a magnetickými obrazy. Co do vizuální opojnosti se Barry Lyndon může měřit snad jen s Eyes Wide Shut, kde je také každé jedno políčko jako obraz. Pomalu vyprávěný, procítěný a poctivý – jeden ze samotných vrcholů evropské kinematografie. Nutno vidět na velkém plátně.

Barry Lyndon, r. Stanley Kubrick, kino Aero, Praha, 8. 9. od 20 h, 13. 9. od 17:30

Miniatury

Kniha přináší třináct povídek, které Rjúnosuke Akutagawa napsal v letech 1916–1927. Mohlo by se zdát, že tak staré texty, navíc pocházející z druhé strany zeměkoule, nám dnes nemají co říct. Akutagawaův styl je však stále překvapivě čtivý – s jemnou ironií a melancholickou skepsí předkládá čtenáři nadčasová dramata viny, pochybností a zrady. Mystika některých příběhů připomíná Edgara Allana Poea, a proto nepřekvapí, když se v doslovu dočteme, že právě on patřil k autorovým největším oblíbencům.

Rjúnosuke Akutagawa: Život jednoho blázna, přeložil Jan Levora, Malvern, 160 str.

Zapomenutá

Kreslířka, grafička a sochařka Naděžda Plíšková (1934–1999) patří mezi výrazné osobnosti českého výtvarného umění druhé poloviny šedesátých let. Svými životními osudy se řadí k autorům tzv. neoficiální scény, jak se často označuje poválečná neoavantgarda. Na uměleckou scénu vstoupila začátkem šedesátých let a brzy se stala prominentní umělkyní vystavující v předních českých i zahraničních galeriích. S nástupem normalizace a tvrdé režimní cenzury však její kariéra na dlouhých dvacet let ustala.

Jízlivá něha Naděždy Plíškové, Galerie Lázně Liberec, do 14. 9. 2025