S četbou jsou od určitého věku akorát samé problémy. Váš čtenářský vrchol je už dávno za vámi (sám vím, že rok 2004 a těch devadesát dva výpůjček z knihovny nikdy nepřekonám), a i když je pořád strašná spousta toho, co byste si měli a chtěli přečíst, už se vám do toho nechce s takovou vervou jako kdysi (kolikátý že rok už mám rozečtený Bledý oheň od Nabokova?). To prvotní nadšení prostě časem vyprchá – ono je to tak nakonec se vším. Lepší to mají ti, kteří čtením usilují o sebevzdělání. I to ale může dopadnout tragicky.

Četl jsem nedávno stesky jednoho takového snaživého čtenáře, který si stěžoval, jak se mu po přečtení všech těch Heideggerů, Bergsonů a Lyotardů jen hůře formulují vlastní úvahy a jeho pohrdání ostatními lidmi narostlo do ještě větších rozměrů. Těch peripetií, co čtenář musí chtě nechtě zažít, je ovšem více. A zdaleka tou nejhorší se zdá být trend, který v současné době pronikl do většiny tuzemských médií, která se něčím tak pofiderním, jako je soudobá literatura, ještě vůbec zabývají. Zdá se totiž, že všichni čtou ty samé knížky. V lepším případě na vás tedy začne všude vyskakovat kolektivní dojímání se nad „novou Annie Ernaux“, v horším nad Markem Torčíkem.

Tradiční a chvályhodný úkol literárního kritika, tedy vybrat nějakou zapadlou, nepříliš známou knihu a představit ji širšímu publiku, zní dnes jako něco z minulého století. Recenzenti literatury, ti levicoví obzvlášť, víc než kdy jindy přemýšlejí o literatuře jako o něčem, co má potvrdit jejich světonázor: automaticky chválí cokoli, co se zabývá genderem, pozicí žen a menšin ve společnosti, ideální samozřejmě je, když takovou knihu napíše někdo, kdo doteď „neměl svůj hlas“. Otázky pro nové „spisovatelstvo“ se tedy mohou klidně jen kopírovat: Proč má ve své knihovně zejména knihy psané ženami? Jak se při psaní potýká se svou tělesností? Dost bylo literatury bílých mužů – co nám vlastně přinesla, že, změnil třeba takový Oblomov vůbec něco podstatného ve společnosti?

Obsahu nové knihy francouzské spisovatelky Virginie Despentes se poměrně obšírně věnovala Tereza Matějčková ve svém starším textu Hnutí #MeToo: přelomové a bezradné (Echo č. 39/2022), tehdy kniha Čau debile vyšla v originále. K ději tedy jen stručně: Rebecca a Oscar. On je úspěšný spisovatel, kterého dostihlo nařčení mladé bloggerky v aféře MeToo, ona stárnoucí filmová hvězda bez rolí – zato s drogovou závislostí. Jejich konflikt na sociálních sítích přeroste v nenávistnou e-mailovou výměnu, která se ale postupně promění v až intimní dialog. O vině, o zodpovědnosti, o rozdílech mezi generacemi a jejich pohledech na svět. Lze vůbec v toxickém prostředí internetu najít smíření? A co nakonec vzejde ze střetu šovinisty ve středních letech a zástupkyň dvou různých generací feminismu? Otázky byly vrženy. Matějčková ve svém textu píše: „Prostá důvěra v to, že s druhým stojí za to mluvit, je nakonec to jediné, co máme, nechceme-li otvírat další okruhy pekla. O druhých si přitom netřeba cokoli nalhávat. Bývají to kreténi. Podle Despentes mohou být přesto milí, ale i když ani milí nejsou, zbývá ještě zvídavost.“ A právě to její psaní odlišuje od většiny současných autorek.

Cvičení v empatii, péči či obnažování patriarchálně nastaveného, nespravedlivého světa se tu nedočkáte. Autorka je ke svým postavám nekompromisní, vykresluje je v často opravdu ohavném světle, ale nikdy je nepřestává obhajovat: onen debil má ke svému jednání nakonec vcelku pochopitelné pohnutky, sebevětší oběť se nakonec ukáže jako ta největší sobecká mrcha. A v tom je právě ten „problém“: každý si v jejích knihách najde to, co mu konvenuje. S trochou snahy dnes o všem napíšete, že dílo mistrně vykresluje, jak dnes každý „narazí na třídní strop“, či odhalí, jak je krása pro ženy prokletím. Akorát že vůbec. Despentes se vysmívá všem extrémům stejně, horlivým feministkám, které si myslí, že postavy žen by neměli psát muži, i machistickým chlápkům jako já, kteří o jejích knihách řeknou: Líbí se mi, že píše jako chlap, ale Houellebecq to teda fakt není. Třeba z nás všech nakonec ještě udělá o něco tolerantnější lidi. To by na jeden román nebylo zrovna málo.

Virginie Despentes: Čau debile, nakladatelství Vyšehrad, 2025, přeložila Petra Zikmundová, 248 str.