Právě vrcholí aktuální ročník jednoho z nejslavnějších sportovních klání na světě. O víkendu se dovíme, kdo se stal letošním vítězem Wimbledonu. U této příležitosti jsme zvolili téma: O krásách bílého sportu… I když z vyprávění přímých aktérů „tenisového cirkusu“ to leckdy nepůsobí zrovna jako ta nejlépe zvolená životní dráha. Není nakonec lepší zapinkat si v klidu o víkendu na vesnickém kurtu než se pokoušet vyhrát nějaký Wimbledon? Pozvání do debaty přijali: tenisový trenér Petr Vaníček, bývalý profesionální tenista Lukáš Dlouhý (v roce 2008 zvítězil ve čtyřhře na French Open a US Open) a stále ještě aktivní hráče zastupuje Tereza Martincová. Debata probíhala minulý týden, kdy jsme ještě mohli snít o dalším českém vítězi.

Stáhnout MP3

O trávě se říká, že je specifická. Zrádný, ale krásný Wimbledon, čteme často. To mi někdy připadá jako nemístný eufemismus, když si vzpomenu, kolik tiketů jsem během prvních kol prohrál (letos v 1. kole padl historický rekord, když vypadlo rovnou třiadvacet nasazených hráčů). V čem je Wimbledon tak specifický, že i ti nejlepší hráči leckdy končí už po prvním zápase?

Dlouhý: Na trávě se hrají jenom tři turnaje do roka. A také hodně záleží na počasí, jak to vidíme u letošního Wimbledonu, ta vedra, která tam jsou, trávu zpomalují a favoriti padají.

Vaníček: Tráva je specifická ve všem, tam se jinak běhá, míče jinak skáčou, prostě všechno je jinak. Máte strašně málo času se tomu přizpůsobit a nějakým způsobem se s tím poprat. Takže se může stát, že i ti dobří hráči vypadnou mnohem dřív než normálně.

Daniil Medveděv po vypadnutí v prvním kole letošního Wimbledonu prohlásil: „Fuck grass.“ Je to tedy tak, že spousta tenistů trávu nesnáší?

Vaníček: Myslím si, že ano. Ale ono to hodně záleží na výsledcích, protože pokud si dobře pamatuju, tak Maky (Markéta Vondroušová, vítězka dvouhry Wimbledonu 2023 – pozn. red.) ji nesnášela až do té doby, než tam vyhrála. A teď ji miluje, takže těžko říct. Ale určitě jsou typy hráčů, kteří na trávě hrají radši, a ti, kteří ji rádi nemají.

Tak to nejdřív pojďme vysvětlit laikům, ne každý z našich čtenářů je takový milovník tenisu jako Václav Klaus. Jaký je hlavní rozdíl proti betonu nebo antuce? Je tenis na trávě prostě rychlejší?

Martincová: Rychlejší je určitě, což je dané i míčky, které jsou úplně jiné než kdekoli jinde. No a pak je to samozřejmě tím specifickým povrchem, na kterém se nikde nedá trénovat. Není čas se připravit. Člověk si musí na trávě trochu zahrát, aby našel svůj rytmus.

Vaníček: Poslední roky tu trávu na Wimbledonu pořadatelé schválně zpomalují. Je docela zajímavé si pustit stará videa. Tam vždycky byla ta tráva tak vyšlapaná, že na ní byla viditelná místa, kde se servírovalo, pak byla taková úzká ulička dopředu a místa na volej, protože se hrálo skoro jen na síti. Dnes jsou vyšlapané jen dva servírovací body a téměř žádná další místa. Je to proto, že se hraje víc zezadu. K vítězství ve Wimbledonu už dnes není nutné umět hrát na síti.

Takže se ten povrch zpomaluje kvůli tomu, aby nevyhrávali hráči typu Gorana Ivaniševiče, který v roce 2001 všechny soupeře zničil divácky ne úplně záživným stylem servis–volej (podání a okamžité zakončení u sítě – pozn. red.)?

Vaníček: Je to hlavně kvůli divákům, aby si tenis víc užili. Dřív na Wimbledonu byly skoro oblíbenější ženské zápasy, protože tam se aspoň trochu tenis hrál. Ten chlapský tenis byl silový, bylo to extrémně rychlé, moc výměn tam opravdu nebylo. Dneska vidíte od prvního kola dlouhé výměny. Včera jsem se díval na Zvereva, ten byl na síti asi dvakrát.

Vy jste na Wimbledonu byla jednou až ve třetím kole, to není úplně marný výsledek. Dá se tedy říct, že tráva je váš oblíbený povrch?

Martincová: Já jsem vždycky k trávě měla nejblíž, vlastně ani nevím, jak se to stalo, ale od začátku jsem si ji zamilovala. Možná i tím, že jsem věděla, že je na ní strašně málo turnajů, chtěla jsem si je užít, říkala jsem si: Nikdy nevíš, kolikrát na něm budeš hrát. Já nejsem typ hráče, který by uměl hrát na síti nebo měl zvlášť pestrý herní styl, ale i tak… kdybych měla říct svůj nejoblíbenější povrch, byla by to určitě tráva.

A čím to tedy přesně je, že vám tak vyhovuje?

Martincová: Je to tou rychlostí a odskoky. Míče na trávě se odrážejí níž – často jen do úrovně pasu, na rozdíl od antuky.

Vaníček: Specifický je i pohyb po trávě. To si klidně může každý zkusit doma, trošku si posekat trávu, rozeběhnout se a rychle zastavit. Proto si na Wimbledonu hodně hráčů často dá do držky. Strašně záleží, jak moc se postavíte na hranu boty, je vidět, že ti hráči vlastně málokdy kloužou, tedy kromě Djokoviče, ten klouže všude, ale zbytek volí takový způsob, že spíš ty míče vybíhávají, že je takzvaně vyťapávají. Někdo to má v oblibě, někdo ne. Tereza nerada běhá, takže…

Martincová: To není pravda, já se nerada kloužu! To je rozdíl.

Dlouhý: Já jsem měl větší úspěchy ve čtyřhře. Na trávě se výměny často ukončují velmi rychle – někdy stačí dva údery. A navíc člověk musí být o dvacet až třicet centimetrů níž, jak říkala Tereza. Když na vás servíruje dvoumetrový hráč a udeří naplno, míček sklouzne velmi rychle. Musíte jít níž k zemi a odehrát to co nejlépe, no a když vám míček vyletí nahoru, ten druhý to zabije. Jsou tam fakt rychlé výměny. Když Federer vyhrál v roce 2004, tak to ještě vyhrál stylem servis–volej. Tráva byla rychlejší, a tak i míčky létaly rychle. Další rok vyhrál znovu, ale na síti byl stěží jednou za game. Historie toho zpomalení začíná v roce 2005, na síť dnes už skoro nikdo nechodí.

Čím si vysvětlujete, že v posledních dvou letech vyhrály Wimbledon Češky? Je to jen anomálie?

Martincová: Vtipné je, že zrovna tyhle dvě hráčky, o kterých se bavíme (Markéta Vondroušová a Barbora Krejčíková – pozn. red.), mají absolutně rozdílnou hru. Všichni to spíš čekali u Petry Kvitové, protože její herní styl byl pro trávu ideální. Ale tyhle holky ukázaly, že se dá na trávě hrát jinak, svým stylem. Čím to je, že právě Češky jsou na trávě tak úspěšné? Těžko říct, ono se celkově vždycky řeší, proč jsou zrovna Češky vlastně dobré v tenise.

Vaníček: Maky je extrémně rychlá a Bára je extrémně šikovná.

Pokud je někdo skutečně špičkový hráč, zvládne tedy i specifickou a zrádnou trávu.

Vaníček: Asi tak. Borg vyhrál pětkrát Wimbledon, jestli se nepletu, vyhrál i Paříž. To samé Kodeš, i přesto, že jde o úplně rozdílné zápasy. Když jste opravdu dobrý hráč, jste dobrý všude. O Nadalovi se říkalo, že nemůže nikdy Wimbledon vyhrát, že to při způsobu jeho hry není možné. A vyhrál ho. O Agassim se to kdysi říkalo taky a nakonec ho vyhrál jako svůj vůbec první Grand Slam (Australian Open, French Open, Wimbledon a US Open, čtyři nejvýznamnější tenisové turnaje – pozn. red.).

Vaníček: Ono i o Lendlovi se říkalo, že neumí na trávě, a přitom tam byl dvakrát ve finále.

Jednou ze současných hvězd mužského tenisu je Jannik Sinner. Nemá to úplně jednoduché a tím nemyslím to nesmyslné obvinění z dopingu poté, co ho doktor namazal nějakou nevhodnou mastí. Podivné mi připadá, jak mu lidé předhazují, že hraje jako robot. Což znamená, že skoro každý míček umístí, přesně kam chce. Hraje téměř dokonale, ale neprojevuje u toho příliš emocí, vždy se soustředí pekelně na hru – tudíž je to robot a nudný hráč.

Vaníček: Z toho tenisu se vytrácejí… nechci říct, že osobnosti, ale svým způsobem to tak je. Dřív každý hrál jiným stylem, McEnroe držel raketu trošku zvláštně, servíroval zády k soupeři, bylo to jiné prostě. Když hrál Borg a McEnroe, tak to bylo definované, kdo jak hraje a na co se můžeme těšit. A teď mi přijde, že to trošku sklouzává do toho, že všichni hrají stejně, což platí obzvlášť pro ženský. Sorry, Terko.

Martincová: Já souhlasím.

Vaníček: Možná že Maky je tak úspěšná a tak dobrá, protože tomu dává malinko něco navíc, něco jiného.

Poměrně rozpoznatelně hraje Aryna Sabalenková, ne? Mlátí do toho jako hodně naštvaný chlap.

Vaníček: Ale jsou to jenom hrozné rány. Jaký je její plán B, když se jí nepodaří soupeřku přestřílet?

Nezhroutit se, když jí to zrovna nepůjde?

Dlouhý: Jo, nezhroutit se (smích). Ona vlastně i může prohrávat, ale pak když rozjede tu svoji kanonádu, tak to z 1:4 nakonec otočí.

Vaníček: Vidím to u dětí, co trénuju. Vlastně do té doby, než přišel Alcaraz, tak kraťasy skoro nikdo nehrál. To on definoval ten úder jako další možnost, jak vyhrát výměnu. Dřív to bylo tak, že se čekalo, až někdo půjde na síť nebo zabije balon. A najednou je tam kraťas, těžký úder, ale když je dobře zahraný, neuděláte s ním nic.

Takže když vám děti začnou na tréninku imitovat Kyrgiose nebo Bublika a hrát to jejich podání spodem, tak jim to nezakážete?

Vaníček: Určitě ne. Tenis je přece především hra. Ano, je to o tom, druhého přehrát. Jestli to má být teda strojovým stylem, jako je Sinner, anebo jestli to má být stylem Bublika, který si to užívá a vymýšlí blbosti, tak já se vždycky radši budu dívat na toho Bublika.

Fanouškům na současném tenise, myslím, vadí především všelijaké fingování zranění a všechno to taktické zdržování. Máte s tím své osobní zkušenosti?

Martincová: Trenéři nám vždycky říkají, když ti to nejde, běž na záchod. Běž se opláchnout studenou vodou. My jsme nejdřív nevěděli, že na tom záchodě musíme něco vykonat, aspoň spláchnout záchod, protože pokud tam jdeme, jenom se opláchneme, tak to čárový rozhodčí, který s námi jde až před dveře, okamžitě nahlašuje. Že jsme vlastně nebyli na záchodě (smích).

A jaká jsou tedy přesně pravidla? Člověk si může jednou za set odskočit? A to si může říct sám, nebo to musí být, že přijde třeba doktor a řekne, že je to nevyhnutelné?

Martincová: Může jít jednou za set.

Vaníček: A je to jednou za set? Není to po setu?

Dlouhý: Já myslím, že můžeš v rámci „urgentní potřeby“ kdykoli, ale měl bys jít před svým servisem.

Takže to stačí říct rozhodčímu a člověk může odejít na jakousi záchodovou pauzu. Na sociálních sítích se hodně pouštějí do Djokoviče, že dělá tyhle věci, když prohrává, ale jak to vysvětlujete, tak na to má právo, ne? Navíc mu táhne na čtyřicet, do toho ta vedra, tak co by si nezašel na toaletu…

Martincová: Specialista byl Tsitsipas, ten se na záchodě zdržoval pomalu patnáct minut. Pak změnili pravidla a od té doby, co se zavřou dveře, tam smíte být maximálně dvě minuty.

A co tam dělá? Vydýchává se a usilovně přemýšlí, jak změnit svou hru?

Martincová: Bůhví, co tam dělá (smích). To asi nikdo neví, ale kromě zdravotního ošetření jsou tyhle metody způsobem, jak si odpočinout, vyhodit protivníka z tempa. Jestli je to fér…

Vaníček: Já to třeba nedělám a nedoporučuju to hráčům, ale samozřejmě, většinou se to dělá, když člověk prohrává, aby přerušil vítěznou sérii soupeře. Aby dostal nějaký nový impulz a vrátil se lepší. Soupeř vychladne, já se nahodím a jedeme dál. A to zas koresponduje s tím, co říkáme. Tohle je opět uniformní záležitost, na malých turnajích to dělají všechny holky, když je to 3:5, tak jdou na záchod, když prohrávají 1:4, vezmou si fyzio. Viděly to u ostatních, tak to dělají také. Může se to, není to zakázané. Jakmile to začne jít blbě, tak se najednou všichni zblázní a volají si fyzioterapeuta. Tohle mě nebaví – něco jiného je, když se to stane jednou za sezonu, ale jsou hráčky, které to dělají fakt pravidelně, všichni už to znají: jasně, teď si zase teatrálně sbalí raketu.

Dlouhý: Teď jsi to řekl dobře, všechny hráčky to dělají. Ono to ale moc hráčů nedělá. To je zkrátka ženská záležitost. Dělají to ženský, Djokovič a Tsitsipas. Ještě si všimněte, že vlastně všechny ženský si nechají zavázat stehno. Ať je bolí cokoli, tak si zavážou stehno.

Martincová: Nedovedu si představit, že si zavolám doktora, když mi nic není.

Dlouhý: Ty mu musíš něco říct, že jo. Tak řekneš: Mě bolí stehno. Proto pak všechny ženský chodí po kurtech a mají zavázané stehno.

Vypadá to, jako by se spolu tenisté ani nemohli moc přátelit, když si každý o tom druhém myslí, že podvádí. Jsou aspoň nějaké skupinky podle národnosti?

Dlouhý: Jihoameričani drží spolu. Cestují spolu, jsou deset měsíců v roce pryč, takže jsou prakticky pořád spolu, lítat po turnajích v Evropě a pak letět domů do Argentiny nebo tam někam, to nejde.

Vaníček: Dřív to bylo tak, že se během velkého turnaje všichni Češi sešli, v Paříži byla vyhlášená čínská restaurace a tam sedělo dvacet Čechů každý večer. Damm, Suk, Korda, tahle generace. Neexistovalo, že by to neproběhlo. Teď to už takhle –u Čechů ani nikde jinde – není. Sotva se pozdraví.

Martincová: Kluci ale pořád drží víc pospolu než my holky.

Terezo, vy jste právě zraněná a letošního Wimbledonu jste se nemohla zúčastnit. Je to i tím, že hrajete během roku až příliš zápasů a tělo to nezvládá?

Martincová: Tohle spoustu lidí ani neví, teď se ta pravidla nastavila tak, že i když jste zraněný, musíte se na menší turnaje dostavit. Hráčkám se dnes nadává, proč na ten turnaj vůbec jezdí, ale ony musí. Jsou donucené tam přijet. Nemůžete hrát a ještě zaplatíte pokutu.

Vaníček: Mají povinné nějaké turnaje. Oni vám řeknou, jo, tak super, to je fajn, to nás sice mrzí, ale pokutu stejně zaplatíte. Tím v podstatě nutí hráče i hráčky nastupovat – nechci říct přímo zraněné, ale…

Dlouhý: U chlapů to bylo vždycky lepší. Federer hrál jenom šestnáct turnajů do roka. V deseti měsících sezony nejde být deset měsíců připravený. Ti velcí hráči to dělají dobře, protože na to mají finance. Ale ti malí a mladí si to nemůžou dovolit, protože jim utíkají peníze, které by si mohli vydělat, časem mít taky pořádný tým a dostat se do toho velkého tenisu. Takže je to dvousečné.

Vaníček: Tenisová sezona je prostě nekonečná. Malé turnaje nebo menší turnaje, challengery, můžete hrát celý rok v podstatě neustále. Vaše tělo ale dostává hrozný čoud.

Asi nejen tělo. Zverev nedávno mluvil o tom, že je psychicky na dně. Vypadl také hned v prvním kole Wimbledonu a na tiskovce byl až brutálně upřímný. „Strádám po mentální stránce, někdy se cítím velmi osamělý. Netuším, čím to je, nikdy předtím jsem uvnitř sebe nevnímal takovou prázdnotu,“ řekl. Je tohle třeba něco, co se v tenise děje mnohem běžněji, než si běžný divák myslí? Jsou dnes hráči extrémně vyčerpaní také po psychické stránce?

Vaníček: No, Zverev – to se ještě bavíme o těch, kterým se uspět podařilo. A pak je tu milion dalších, kteří se teprve snaží dostat na jeho úroveň.

Dlouhý: Každý chce rozhovor, sponzoři po vás chtějí spoustu dalších věcí, on se musí pořád chovat jako profesionál, protože nechce vypadat před lidmi, před těmi fanoušky jako blázen. A teď prohraje a musí jít říct, jak se cítí. Je to z jejich strany nutná přetvářka. Jde to vůbec psychicky vydržet?

Martincová: Každý rok pořád dokola.

Dlouhý: Furt, pořád to samé.

Vaníček: A je dost těch, kteří tomu dali všechen čas, prachy, dělají to deset let a pak zjistí, že peněženka je prázdná, výsledky žádné – a co dál?

A není to spíš problém rodičů začínajících tenistů? Že si na ně vymysleli byznysplán a ten prostě holt každému nevyjde.

Vaníček: Samozřejmě, bez toho to skoro nejde. V Česku to tak je z devadesáti procent. A pak je tam samozřejmě otázka toho, co to způsobí do budoucna s mezilidskými vztahy. Většina vztahů rodič–hráčka z dlouhodobějšího hlediska vůbec nefunguje. Ale to není, že by holka neměla ráda tátu, to jsou kolikrát žaloby a čirá nenávist.

Martincová: V tenise je strašně brutální to síto, obzvlášť u kluků. Já ani pomalu nepoznám, jestli daný hráč je 70., nebo 500. na světě, tenis umějí všichni hrozně dobře. Ale to je právě ono, párkrát skvěle umějí zahrát vlastně všichni, ale ten nejlepší musí takhle hrát pořád.

Tahle debata měla být o krásách tenisu, začíná mi to ovšem čím dál víc připadat jako horor. Dát dítě na tenis je možná ten nejkrutější trest.

Martincová: On to je horor. To vám řeknou všichni tenisti, že to je horor.

A vás už tenis začal nějak enormně štvát, nebo to pořád vždycky bylo tak, že radost ze hry nakonec převládla?

Martincová: Mám mluvit na rovinu?

Bylo by to dobré.

Martincová: Po každé prohře má člověk tendenci si říct doslova: Seru na to. Pak to sice člověka přejde, ale ty emoce, speciálně potom, když jdete z kurtu, jsou extrémní. Tam se vlastně prolíná všechno: co tomu člověk obětuje, jak se připravuje, jak trénuje. Bohužel to nefunguje tak, že když máte x hodin natrénováno, že vám to na kurtu prostě půjde. Tam je spoustu dalších faktorů, které mohou jít ve váš neprospěch. Já jsem to naštěstí nikdy neměla tak, že bych každé ráno měla v hlavě: Ne, já už nechci, už nechci. Ale dost hráček to tak má.

Říkáte, že se během zápasu může pokazit spousta věcí. Jak vlastně probíhá koučování během hry? Dnes už to možné je, ale dřív to bylo zakázané, že?​​​​​

Vaníček: Nejdřív to nebylo vůbec, tajně se dělaly různé signály, které rozhodčí často rozluštili a dostali jste pokutu. S Andreou Hlaváčkovou jsme byli právě na Wimbledonu a zrovna hrála nějaký důležitý míč. Ještě jsem si myslel, jak jsem strašně chytrý, když jsem jí tleskal, ale to tleskání znamenalo, že má mířit na soupeřčin forhend. Rozhodčí mě ale viděl a dostal jsem pokutu pět tisíc dolarů. Teda, já jsem ji dostal, ona ji zaplatila (smích). Po zápase jsem se rozhodčího ptal, co blbne, že jsem jí jen tleskal, a on říká: Já jsem tě pozoroval celý zápas, jak koučuješ!

Martincová: My jsme jednu dobu měly vlastně povolený „on court coaching“.

Vaníček: To bylo opravdu jenom u ženských, chlapi to neměli. Hráčka si jednou za set mohla zavolat trenéra, když se měnily strany na kurtu. Minutu s ní mohl mluvit, něco jí poradit a zas odejít. A zrovna s tímhle „koučováním“ jsem zažil spoustu krásných příhod. Trenér byl povolaný na kurt, klekl si před hráčku, že jí poradí, podpoří ji, ona bude ráda. Po pár vteřinách ale vstal a odešel. Když přišel k nám na tribunu, tak se ho ptáme, co se stalo. „No, já jsem přišel, že něco řeknu, ona se na mě podívala a řekla: Víš co? Seber se a vypadni.“ Bára Strýcová měla tu pověstnou hlášku: „Já ti řeknu, co je špatně, mrdá mi v hlavě!“

Je ovšem pěkné, že finanční odměny jsou v tenise na rozdíl od jiných sportů genderově celkem vyrovnané. Zavládla rovnoprávnost na kurtech.

Martincová: Na těch velkých turnajích ano. I když! Nedávno dali Djokovičovi asi o deset dolarů víc, jenom aby to vypadalo, že má víc než ta holka. V Madridu a v Římě měl, myslím, chlap o takhle trapnou částku víc (smích).

A je to tady, pořád máme víc.

Martincová: O deset dolarů, to mi přišlo extrémně vtipné. Ale na těch menších turnajích to jsou mnohem větší rozdíly. Tenista Šapovalov chodí s nějakou začínající tenistkou a ona nedávno poprvé uhrála na malém turnaji kolo nebo dvě. A on jí říkal: No tak to je super, teď už máš klid, můžeš na příští turnaj s týmem. A ona mu říká: Víš, kolik jsem vydělala? On si myslel, že vydělá třeba dvacet tisíc eur, jako by to měl on, ale holky si tam vydělají stěží čtyři tisíce eur.

A čím to je, že se to v tenise podařilo prosadit aspoň na těch nejsledovanějších turnajích? Podle mě je to atraktivitou zápasů, na rozdíl od ženského hokeje či fotbalu se třeba na zápas Igy Świątekové s Coco Gauffovou podívám rád.

Martincová: On ženský tenis je přece jenom furt ženský sport, jo? My tu furt vypadáme trošku jako ženský. Máme ty sukýnky, pobíháme tam s raketou, vlají nám culíky...

A hekáte.

Martincová: Hekáme. Ale myslím si, že je to hezký sport, na rovinu, když se lidi zamýšlejí, na co dají svou dceru, tak si často jako první vzpomenou právě na tenis. Je to pro ty holčičky ideální, není to moc brutální, není to moc chlapský, jako když ženská hraje hokej.

Poslední věc. Když jdete jako trenér kolem tenisového kurtu a díváte se na to, jak hrají amatérští hráči, nechytáte se za hlavu? Nehrozí, že si špatnou technikou ublíží, nebo je hlavní, že se vůbec hýbou?

Vaníček: Ne, já si myslím, že to je super, že si jdou zahrát. Spousta lidí teď začíná objevovat betonové kurty a spousta těch ortodoxních antukářů začíná řešit, že na beton nemůžou jít hrát, protože trpí strašně kolena a kyčle a nevím co všechno. Já si teda myslím, že devadesát procent lidí, kteří to říkají, vlastně u tenisu moc neběhá (smích).

Záznam celé debaty viz www.echoprime.cz.