Na britské zpěvačce Lily Allen nikdy nebyla hudba to nejzajímavější. V roce 2005, ve svých dvaceti letech, podepsala svou první profesionální smlouvu. Tou dobou se zároveň začal rodit fenomén MySpace, Allen se o něm dověděla od své kamarádky, britské raperky Lady Sovereign, a začala tam zveřejňovat své popové demoverze s prvky rapu a ska – a už v roce 2006 sledovala, jak se její písně stávají virálními: třeba hit Smile, ve kterém zpívá nevěrnému ex: „When I see you cry / Yeah, it makes me smile.“ Lily Allen, bývalá dealerka drog na vyhlášeném party ostrově Ibiza, se záhy stává jednou z největších popových hvězd Británie.

Na její MySpace profil lidé nechodili jen kvůli hudbě. Zpočátku si ho vedla sama – psala drzé blogové příspěvky, postovala selfie a odpovídala na dotazy fanoušků, pro něž byla dostupná a otevřená jako dosud žádná popová hvězda. Osobnost, kterou na MySpace prezentovala, byla minimálně stejně důležitá jako její hudba. Pěstování image bylo vždy klíčovou součástí popové hry, ale tady šlo o někoho, kdo to dělal sám prostřednictvím sociálních sítí. Lily Allen vytvořila model, který se v éře MySpace postupem času stával čím dál běžnějším: popovou hvězdu s žánrově rozvolněným zvukem, kterou přijala i indie scéna, zatímco sama stoupala po žebříčku k mainstreamu. Fanoušci ji milovali pro její kontroverzní výroky a chaotické veřejné chování; pro bulvár byla ženským ekvivalentem Petera Dohertyho – jen drogové eskapády vyměnila za ty sexuální.

Hudební kritici oceňovali, jak nenuceně její písně propojovaly různorodé hudební světy. Tento přístup se stal mimořádně oblíbeným kolem roku 2004, kdy prorazila například M. I. A. – britsko-srílanská raperka, která deklamovala do divoce eklektických beatů producentů Dipla a Switche – nebo Mike Skinner, jenž na druhé desce The Streets přišel s ambiciózní vizí „rapové opery“. Na tuto vlnu navázaly Lily Allen i hvězda blogové éry konce nultých let Santigold, černošská punkerka, jejíž debutové album míchalo new wave, reggae, dub, electro a další styly. Přístup „míchej a kombinuj“ podporovaly MP3 blogy, kde měl osobní vkus jednotlivce větší váhu než jakýkoli rozhlasový formát či iTunes a které umožňovaly uspět písním, jež do mediálního mainstreamu nezapadaly. Na MySpace jste mohli najít nejen kapely, které zněly jako něco, co jste si vždycky přáli slyšet (jen jste nevěděli, jak se tomu říká), ale i lidi, kteří to měli stejně jako vy. Dnes je pro generaci Z téměř nemožné představit si, jak zásadní roli MySpace tehdy ve světě hudby hrál. Na určitou dobu to bylo všechno, co jste potřebovali – a na určitou dobu to bylo i všechno, co potřebovala Lily Allen. Jenže doba se změnila. Po druhé desce, kterou vydala v roce 2009, už to byl jiný svět. Její přednosti si osvojila každá druhá popová hvězdička a posunul se i zvuk, který posluchači vyhledávali. Nastalo dlouhé období, jednou začas předvedla nějaký bulvární skandálek – ale už ho nedoprovázely nové hity.

Na YouTube lze najít video ze série Architectural Digest, v níž redaktoři webu o architektuře a designu navštěvují celebrity, které ochotně představují svá honosná sídla. Na jednom z těchto videí otvírá dveře herec David Harbour (známý ze seriálu Stranger Things), za ním se krčí Lily Allen. Mít krásný dům a rodinu byl vždycky její sen – aspoň o tom zpívala už od svých dvaceti. Ostatně která mladistvá návštěvnice rave parties o tom skrytě nesní, že. Jenže něco je špatně. Harbour se předvádí spíš před moderátorkou a sehrává scénku, jako by byla jeho bývalá milenka, když do kamery pronese: „Proboha, co tu děláš? Já už teď mám rodinu… no ale furt ti to sluší, pojď dál,“ čemuž se směje jen on sám. Lily Allen nikdy neměla na muže štěstí – a možná si za to trochu mohla sama. Třeba když jednou letěla přes půl zeměkoule do Japonska, jen aby tam „náhodou“ potkala Liama Gallaghera, který tam právě vystupoval. Ďábelský plán vyšel: sex s tehdy ženatým zpěvákem Oasis proběhl na záchodě.

Tenhle její cejch se časem proměnil: z něčeho trochu opovrženíhodného a vysmívaného se nespoutaná dívčí sexualita stala téměř aktem vzdoru vůči nadřazenému, machistickému světu mužů. I ty krátké, ale intenzivní soulože na WC či v parcích mohl leckdo zpětně chápat jako malé vítězství feminismu a emancipace – i když je otázka, jestli o tom dívky, které se jich účastnily nejvíc, tehdy vůbec takhle přemýšlely. Pověst holky, která hledá štěstí možná až příliš urputně, provázela Lily Allen už od jejích dvaceti. V textech sice snila o vile v Los Angeles, zároveň ale přiznávala, že pro kluky bývá spíš záležitostí na jednu noc – a nechápala, čím si to vysloužila. Možná to byly rozhovory, kde se smála tomu, že už si ani nepamatuje, na kolika potratech byla. Takže když ji dnes vidíte, jak za ní konečně přichází Architectural Digest, skoro se dojímáte i za ni.

Lily Allen letos v říjnu vydala novou desku West End Girl a píše se o ní nejvíc od konce nultých let. Prý jde dokonce o hudební událost podzimu. Ve čtyřiceti letech je znovu na výsluní. Čemu za to vděčí tentokrát? Tomu, že našla skrýš svého manžela, kde se oddával sexu s jinými ženami. To, že je Lily Allen magnetem na hrozivé věci, není nijak překvapivé – bez nich by ostatně nevzniklo devadesát devět procent jejích písní. Tentokrát to ale, zdá se, přesahuje všechny meze duševního zdraví. „Je tak odvážná,“ říkají rozjitřené mileniálky. „Je to dokonalé zachycení vztahů, traumat, zrady a toho, jak zkažení muži jsou. Poslouchám to pořád dokola a brečím,“ charakterizuje terapeutický potenciál desky jedna vděčná posluchačka, která si také prošla nevěrou – a až Lily jí pomohla trauma plně zpracovat. Bolestné, pečující, obrovsky cenné – jazyk současné „empatické“ kritiky je k uzoufání předvídatelný. Dodejme, že o nevěru technicky nešlo – manželé byli domluveni na volném vztahu, tedy že každý může spát, s kým chce. Patrně existovaly i nějaké dodatky, přesnější pravidla, kdy a kde se to smí – v tomhle ale David Harbour zjevně selhal. Podle Lily Allen byla domluva následující: vždycky půjde jen o sex v hotelovém pokoji, ideálně za peníze. Skvělý nápad!

Na desce West End Girl vám autorka od začátku do konce převypráví, co přesně se stalo a jak. Zvukově nejde o nic, co by stálo za řeč; podklady znějí dokonce tak, jako by je Allen stáhla z nějaké internetové databanky jalových popových beatů. Hlasová modulace je vyloženě otravná – auto-tune efekt dělá z Allen ukňouranou Cher pro chudé, což je škoda, protože tím zabíjí svůj autenticky nedokonalý hlas. Srdce zaplesá snad jen nad písní Pussy Palace, která připomene švýcarsko-německé duo E-Rotic, jež mělo svého času podobně neotřelé nápady – viz písně Fritz Love My Tits nebo Help Me Mr. Dick.

Důležité jsou tu opravdu jen jízlivé texty – a je trochu škoda, že je Allen nečte třeba do hudby Šostakoviče, nebo klidně do ticha. Hned v úvodní písni zpěvačka předstírá telefonický hovor se svým manželem. Dovídáme se o jejím stěhování do USA, o tom, jak spolu nakupovali nábytek, který si ona sama nemohla dovolit. Poté dostala nabídku na roli v divadelní hře v Londýně, což se jejímu ambicióznímu muži nelíbilo. Vzápětí se dostáváme k Madeline, ústřední postavě, milence, kvůli níž pohár trpělivosti přetekl. Je asi přirozená lidská touha slyšet všechny detaily o tom, jak ztroskotal něčí vztah. Závěry jsou ale většinou nudné: on je hrozný člověk, ona nejspíš taky. Co si z toho celého máme vzít? Že otevřené vztahy nefungují? Pokud vás baví spát s kýmkoli, v pořádku – užívejte si to. Ale nepřipoutávejte k sobě jiného člověka a neočekávejte, že se podřídí vašemu pokřivenému systému hodnot. Možná právě to je celé poselství? U ženy, se kterou se bývalý partner rozvedl kvůli nevěře, jde jistě o odvážný koncept.

Lily Allen mi vždycky připomínala nějakou postavu ze sociálních dramat režisérky Andrey Arnoldové. Třeba Miu z Fish Tank – sarkastickou, trochu ztracenou holku s velkými sny. Problém je, že té holce je ve filmu patnáct, zatímco Lily už je čtyřicet. Nejde donekonečna dělat ty samé věci a očekávat jiný výsledek. Allen možná natočila svou nejlepší desku od roku 2009, ale zároveň se zdá, že v tom roce 2009 mentálně zůstala. Jedna z jejích nejhezčích písní přitom vůbec nemluví o sexuálním životě ani si nestěžuje na vztahy. Chinese (ze starého alba It’s Not Me, It’s You – mantra, kterou Allen opakuje celý život) je křehká, naivní balada o tom, jak odjíždí na víkend za mámou a hrozně ráda by se jen schoulila na gauč, objednala si čínu a nic nedělala. Zdá se, že tyhle nádherně obyčejné věci Lily Allen s nikým jiným nikdy nezažila – a z toho už jde dojetí i na mě. Některé ženy si prostě musejí projít světem až na jeho kraj a trpět jako zvíře. Ale to z Lily Allen ještě nedělá Sylvii Plathovou ani Lucii Berlinovou – a z West End Girl dobrou rozchodovou desku, jakou byla třeba Dylanova Blood on the Tracks.

Lily Allen: West End Girl, BMG, 45 min.