Má humor nějaké hranice? A mohli bychom je, prosím, vidět? Kauza příspěvků Filipa Turka ukazuje, že najít je nebude žádná legrace. Pokusí se o to tři stand-up komici, marketérka a právník. To není začátek vtipu.

Filip Turek ke své kauze řekl: „Humor nemá hranice – a už vůbec je neměl, když mi bylo čtyřiadvacet.“ Dnes, když natáčíme, vyšlo video, ve kterém působí už tak trochu posmutněle a odchází s taškou směrem na Strahov, na stadion. Možná tedy ty hranice nakonec našel. Na úvod se vás tedy zeptám – zasmál se někdo z vás u nějakého příspěvku Filipa Turka? Musím říct, že u těch tří vagonků pro Popelku jsem se tak jemně pousmál. Ale jinak je to dost slabé, pokud to tedy má být humor.

Cerman: Já se, když už, směju spíš uvnitř – někdy tak, jak to autor asi nezamýšlel. Ale jinak ne, nezasmál jsem se. Nechci tím říct, že tam vůbec nic vtipného není, ale mě to prostě nerozesmálo. Možná je to jen mnou.

Jen Julie: Nejsem jeho cílovka, naštěstí. Jediné, co jsem zaznamenala, bylo to, jak zvedl pravici v autě – a to mě teda vůbec nerozesmálo.

Rösslerová: Už se bojím ráno otevřít skříň, aby na mě někdo nevykoukl s tím, že Turek je nacista. Celé se to překlopilo do úplného absurdna. Takže se vlastně už nesměju ani jedné straně. Anebo bych se musela smát oběma.

Stáhnout MP3

Dá se vůbec hajlovat z legrace? Nebo třeba hajlovat proti fašistům?

Cerman: Určitě, na světě se dá udělat cokoli. Vždy záleží na tom, kdo to říká, před kým a za jakých okolností. Můžu třeba prohlásit: „Zabijte toho pána“ (ukazuje na moderátora), a nikdo z vás to neudělá. Kdybych ale byl někým jako Caligula, byla by to jiná situace – má slova by nesla moc a symboliku a našel by se někdo, kdo by takový příkaz vykonal. Jde tedy o pozici, z níž to zazní. Lidé často říkají, že ti na vrcholu by nikdy neměli mluvit špatně. To je odporná poučka a moc ji nemusím, brát ji jako zcela neměnné pravidlo by bylo hloupé. Kontext je rozhodující a věci z něj nelze vytrhávat. Na druhou stranu těm, kdo se spoléhají jen na tvrzení „vytrhli jste to z kontextu“, ten kontext často stejně moc nepomůže.

Géryk: Tvrzení „jde o kontext“ je taková floskule, kterou dnes říká skoro každý. Ale na každé floskuli bývá něco pravdivého.

Cerman: A tak si řeknu: Tak já se na ten kontext podívám – a je to furt blbý.

Géryk: Samozřejmě je rozdíl, když někdo v rámci nějakého pubertálního žertu zahajluje z auta a když to udělá třeba u hrobu nějakého nacisty.

Rösslerová: Všichni se smějí, pozor.

Géryk: Kdyby zůstal u toho zahajlování z auta, asi by to u Filipa Turka nebyl takový problém. K tomu se ale přidává spousta dalších výroků, které nebyly smazané – je to celý balíček, třeba „studenty do pece“ nebo výroky o „úklidu“ po masakru muslimů na Novém Zélandu (teroristický útok na mešity v Christchurchi, při němž zemřelo 51 lidí – pozn. red.). To už je skládanka; kdyby zahajloval jen jednou z auta, asi by to tolik emocí nevzbuzovalo.

Kdyby si jen jednou zahajloval pro radost, že. Kolegyně Tereza Matějčková má v tomto vydání článek o právu na digitální zapomnění. To znamená, že by člověk měl mít možnost smazat to, co dělal třeba do osmnácti let. Problém ale je, že mladická nerozvážnost u některých lidí nekončí v osmnácti – může pokračovat ještě hodně dlouho.

Rösslerová: Mluvila jsem nedávno s člověkem, který dřív působil jako šéf bezpečnostního výboru a opravdu se zajímá o věci, které my, běžní smrtelníci, ani neznáme. A ten mi říkal základní pravidlo: Na každého existuje složka. My tu teď třeba pitváme Turka, ale neexistuje nikdo, kdo by neměl nějaký ten škraloup.

Turkova kolegyně Gabriela Sedláčková, která od něho dostala za úkol promazávat jeho sociální sítě, říkala, že jeho humor je velmi černý. A on sám se odkazuje na Českou sodu. Její spoluautoři, jak Milan Šteindler, tak Petr Čtvrtníček – kterého jsem mimochodem zval do debaty a odpověděl mi: „Nehodlám s tím kolotočářem jakkoli ztrácet čas“ – to asi moc rádi neslyší…

Cerman: To je taková trošku „smrt autora“. To, co někdo řekne třicet let po své tvorbě, co to znamená nebo neznamená, už je asi trochu jedno. Zajímavější na tom je něco jiného. Já jsem taky vyrůstal na České sodě a asi bych měl taky pár kontroverzních vtipů. Ale pořád je to v rámci vtipu. Jenže Filip Turek si z těch vtipů České sody vzal velmi specifickou část, jednu konkrétní rovinu. Nevím, jestli ji všichni znáte, ale Česká soda byla o spoustě věcí. Turkův humor se však týká jen velmi úzkého výseku, který neustále opakuje. A to může vyvolávat pochybnosti o tom, jak to vlastně myslí.

Zrovna tou Českou sodou se ale dodnes lidé zaklínají. Říkají: Tenhle humor už dnes nejde dělat, v devadesátkách byli lidé svobodnější, dnes jsou citlivější. A tak se zeptám vás, kteří děláte stand-up, je to pravda? Nejde dnes některé typy humoru dělat?

Jen Julie: Pokud mohu mluvit za standupovou komunitu, tak nikdo z nás snad příliš přecitlivělý není, což je dobře. A myslím si, že ani lidé, kteří chodí na stand-up, přecitlivělí nejsou. Ale celkově je dnešní společnost určitě citlivější. A možná je to i dobře, o tom se dá diskutovat.

Géryk: Je dobré si uvědomit, že devadesátky byly v lecčem výjimečné, spíš abnormální než normální období. Když se mluví o citlivější společnosti, tak politický filozof Matej Cíbik ve své knize Liberálové a ti druzí rozlišuje americký a evropský kontext. V Evropě, tím spíš u nás před rokem 1989, určovaly zákony, co se smí a nesmí říkat. V Americe, kde panuje téměř neomezená svoboda slova, je naopak úlohou společnosti určovat, co se říkat nemá. U nás v devadesátkách prudce poklesla zákonná cenzura, ale občanská společnost ještě nebyla dost vyspělá, aby si vytvořila vlastní mechanismy, co je přijatelné a co ne. Takže vzniklo období, kdy tu v podstatě nebyl ani stát, ani společenské zábrany – a dalo se říkat téměř všechno.

Cerman: U nás je zajímavé, že se to od devadesátek posunulo. Ale nemyslím si, že by dnes bylo těžké dělat kontroverzní humor. Lidé mi říkají, že ho dělám, ale mně to tak nepřipadá – nejsem v tomhle dobrý ukazatel. Ale určitě je dnes víc názorů na humor. V devadesátkách neměl každý internet, nemohl hned napsat, co si o čem myslí. Když se dělo něco kontroverzního, lidé se to dověděli až z novin. Stejně jako když třeba komik Johnny Carson v Americe žertoval s opicí – mnohým to tehdy asi přišlo přes čáru, ale kde to mohli říct? Nikde. Mohli si o tom maximálně přečíst v novinách, kde o tom napsal někdo jiný.

Vučka: Vrátím se k tomu hajlování – i dnes se dá hajlovat ze srandy. Viděli jste film Králíček Jojo? Tam byla geniální scéna právě s hajlováním. Já jsem se u toho strašně smál.

Rösslerová: Humor nejde zaškatulkovat. Je to jako ve vztahu – i ve společnosti. Když to s partnerem klape, důvěřujete si a víte, že se máte rádi, je humor to nejkrásnější koření života. Můžete si dovolit i ten opravdu černý, ale…

Mě se dnes ráno přítelkyně ptala, jak se vlastně správně hajluje, že to ještě nikdy nedělala.

Rösslerová: To je přesně ono – důvěra. Když s partnerem jedete černý humor a pak mu zemře maminka, tak mu na pohřbu neřeknete: Vidíš, ušetříš za dárek na Vánoce. Tam prostě existují nějaké vnitřní hranice. A podobné je to i ve společnosti. Když v ní panuje důvěra a všechno funguje, pak je humor kořením. Ale když se ve společnosti začnou objevovat komunikační kartičky, začnou se stanovovat pravidla, co se smí a nesmí říkat, pak to začne být složité. Třeba v rámci témat jako LGBT – i moji homosexuální kamarádi už říkají, že toho mají plné zuby. V tu chvíli mizí důvěra a vzniká napětí. Pak už to není humor, ale zlá satira, která má ublížit. A když druhá strana můj humor nevnímá, vzniká z toho posměch za zády. Myslím, že přesně tohle se dnes ve společnosti děje. A pokud jde o ty devadesátky, ano, tehdy byla větší volnost, ale musíme si taky nalít čistého vína – Šteindler i Čtvrtníček byli zapojeni do předvolebních kampaní. Takže bych byla opatrná s tím, aby právě tihle dva dnes určovali, co je ještě vtipné a co už za hranou.

Géryk: Možná je rozdíl v tom, jak o těch hranicích mluvíme, jakým jazykem je nastavujeme. Protože třeba „Nesměj se tlustým lidem“ – to nám říkali už prababičky, babičky, rodiče. To je přece elementární slušnost. Ale ve chvíli, kdy to samé řekneme pomocí anglicismu, třeba že jde o nějaký ableismus nebo něco podobného, tak si část společnosti začne myslet, že jde o nějaký ideologický dovoz. Přitom je to vlastně ta stejná poučka: Buď na lidi hodný, nevysmívej se jim a dávej pozor na to, co říkáš.

Což souvisí s tou teorií, která se v poslední době často zmiňuje – že existují dva typy humoru. Jeden míří zdola nahoru, tedy zesměšňuje mocné nebo ty nad námi. A druhý jde shora dolů, dává najevo převahu vůči těm, kteří jsou „dole“ – a ten by se prý dělat neměl. Mně tahle teorie vždycky přišla trochu zvláštní, protože nevím, jestli bychom měli humor vůbec chápat jako něco morálního. Nebo jako nástroj, který má společnost zlepšovat a posouvat. Nejsem si jistý, jestli k tomu vlastně humor slouží.

Cerman: Jestli si to dobře pamatuju, tak ta poučka vlastně popisuje, co je dobrá satira. Ale satira není jediný druh humoru, není to jediný žánr. I u satiry to může fungovat jako určité vodítko, podle kterého se věci dají posuzovat, ale pokud se z toho stane mantra, podle které se poměřuje úplně všechno, je to špatně. Jak říkají Američani: když má člověk v ruce kladivo, všechny problémy mu začnou připadat jako hřebíky. A pokud začne všechno podle téhle formy zařazovat, jestli to „padne“, nebo ne, nikam se tím nedostane. Upřímně, humor směrem ke slabším může být taky dobrý. Kdo tvrdí, že ne, ten to asi moc analyzuje. A je přece směšná představa člověka, který si vyslechne vtip a pak se na sekundu zastaví jako počítač a přemýšlí: Moment, jo, dobrý, tomu se smát můžu. Takhle to prostě nefunguje. Ale spousta lidí by si přála, aby to tak fungovalo, a to napříč celým spektrem. Když přijde nějaká kontroverzní kauza, i obhájci svobody slova si často říkají: No, tohle už by se asi říkat nemělo.

Ale minimálně vy, kdo děláte stand-up, tenhle proces v sobě máte, ne? Vtip, který vymyslíte, vlastně tímhle filtrem projde.

Cerman: Možná by měl, asi jo. Ale první parametr je, jestli je to vtipné, nebo ne. Mě už teda nerozesměje skoro nic, jsem hrozně nudný člověk, ale asi si umím představit, co lidi rozesměje. Někdy i mě, vnitřně. Ale základ je, že to prostě musí být vtipné. Ano, trochu uvažujeme i nad tím, pro koho to je, to je pravda. To, co je vtipné doma, nemusí fungovat na jevišti. Shodneme se, že pobavit kamarády v hospodě zvládne skoro každý, ale rozesmát pár stovek lidí v sále je úplně jiná disciplína. Vyžaduje to jiné uvažování. A možná si dnes někteří myslí, že když něco píšou na internet, je to totéž – že stojí před publikem, které je zná a rozumí jim. Kdybych to, co říkám na stand-upu, křičel na náměstí, tak by ta reakce asi byla trochu jiná.

Jen Julie: A je tu také významný rozdíl – my na rozdíl od Turka nechceme jít do politiky. Od něj to je šíření nenávisti, ne humor – jen se na to vymlouvá. Přemýšlela jsem, jestli dělám humor shora dolů, a nevím, dělám to spíš intuitivně. Možná si občas utahuju ze slabších, ale nakonec vždycky shodím o to víc sama sebe.

Rösslerová: Tohle je popsané i v psychologii – je to otázka emoční inteligence. A pak už záleží na tom, jaký ten člověk je. Ale když se bavíme o hranicích humoru, je těžké určit, kdo je vlastně ten arbitr, kdo rozhodne, co je ještě v pořádku a co už ne. Jde o vyspělost společnosti, o citlivost, o vnitřní hranice a o určitou etiketu.

Teď jsem četl v časopise A2 rozhovor s filozofem Tomášem Koblížkem, který říká: „Uvědomit si, že zneužití humoru či ironie je možné, by představovalo první krok správným směrem. K němu ale často vůbec nedojde, protože humor má, obzvlášť u nás, auru čehosi nedotknutelného až posvátného. Tím spíš vzniká ideální prostředí pro šíření extremismu.“ Máme tedy začít přehodnocovat, co humor vlastně je a jakou má mít roli? Protože já sám nevím, co by se s tím dalo dělat – to by musel existovat asi nějaký manuál.

Géryk: Tohle je ale asi spíš americký kontext, kde radikální pravice funguje na principu specifické meme kultury.

Rösslerová: A extrémní levice ne?

Géryk: Třeba ta estetika humoru, která u nás mířila proti odcházející vládě – to byla spíš neestetika. Nebyla to žádná subkultura. Bylo to spíš, jako když si důchodce otevře Malování. Ty vtipy byly vytvářené v takovém velmi podivném estetickém modelu. Aspoň z toho, co se ke mně z toho „SPD humoru“ dostalo.

Rösslerová: To, že pan filozof Koblížek říká, že humor je zbraň extrémní pravice… Já bych teda nepodceňovala ani levici – vůbec nevím, kde to vzal. A vlastně jste mi tím nahrál – odcházející vláda to měla s těmi špatnými vtipy taky těžké. Třeba pan Hřib s tou useknutou rukou a podobně – tomu jsem se taky nezasmála, přišlo mi to spíš trapné. A jestli víte o nějakých levičácích nebo středových politicích, kteří měli dobré politické vtipy, tak sem s nimi. A to říkám jako někdo, kdo to docela sleduje – rozhodně bych neřekla, že to bylo jen proti odcházející vládě.

Géryk: Osobně nemám moc rád politickou satiru, protože ji dobře zvládne tak jeden z deseti tisíc lidí, kteří se o ni pokoušejí. A když už jsme u toho směru shora dolů nebo zdola nahoru – já vlastně ani to „zdola nahoru“ moc nemusím. Nevím, nakolik je politická satira efektivní politická zbraň. Výsměch totiž často ty, proti nimž míří, spíš zatvrdí – víc než hněv nebo zdravé naštvání. Když někomu řeknete, že je blbec, postaví si kolem sebe názorový betonový val.

Rösslerová: Všimněte si, že i velká média mají svého komika, kreslíře nebo satirika. Protože to má obrovskou sílu. Ale otázka je, kde se to láme – kdy jde o oprávněné zesměšnění a kdy už o kyberšikanu. Tam je ta hranice hodně tenká. Každá strana bude vždycky tvrdit něco jiného. Ti, kdo stojí za humorem, budou říkat, že humor nemá hranice. Ti, kdo mluví o lidských právech a zranitelnosti společnosti, zas řeknou, že má. Já si ale myslím, že humor hranice nemá. Většina komiků, kteří působí ve veřejném prostoru – nemyslím na sítích –, jsou schopní a nejsou hloupí. Umějí udělat vtip i z vážné věci tak, aby to bylo dobré.

Vučka: Já si teda myslím, že všechno má hranice. I humor má hranice. Právě podle toho se pozná, jestli je to ještě vtipné – jako třeba to hajlování v Králíčkovi Jojo –, nebo jestli už ne, jako v případě Turka. Právě v tom, že někdo chápe hranici, se pozná, jestli je to ještě humor, nebo jestli je to jen nějaký idiot, kterého baví hajlovat a chovat se vulgárně. To je stejné jako s předváděním bohatství. Je možné, aby si někdo koupil gauč za půl milionu? No, když jste Babiš a miliardář, tak proč ne – můžete mít své pohodlíčko. Ale když si někdo pořídí toaletní mísu ze zlata, tak už je to prostě buranství, nic víc. I tam existuje hranice.

Vy jste, pane Vučko, byl před lety při tom, když Obvodní soud pro Prahu 5 osvobodil trojici Rapperů vystupujících pod přezdívkami Hrobka, Pitva a Řezník. Policie je vinila z rasismu a extremismu kvůli klipům, ve kterých chtěli násilím a „jednou provždy“ vyřešit otázku bezdomovců, Romů či přistěhovalců.

Vučka: K tomu vám prozradím něco, co jsem ještě nikdy veřejně neřekl. Od té doby už uplynulo skoro dvacet let, tak snad můžu. Ten případ byl tak absurdní, tak nesmyslný, že jsem ho sám pojal jako legraci. V soudní síni jsem se záměrně snažil rozesmát soudce. A protože jsem Řezníkovy písničky tehdy docela dobře znal, nebylo to těžké. Chvíli jsem ho „nahlodával“, a když jsem viděl, že už je nalomený, s naprosto vážným výrazem a hlasem prokurátora Vaše jsem pronesl: „Pane obžalovaný, co jste sledoval verši ‚Já jsem doktor Mengele, natrhnu vám prdele‘?“ A soudce se zhroutil smíchy pod stůl!

A v čem je tenhle kontext jiný, než kdyby v soudní síni stál Filip Turek?

Vučka: To se vysvětluje dost obtížně: kde exaktně narýsovat hranici mezi dobrým a špatným vkusem, mezi humorem a vulgaritou. Byl bych mnohem chytřejší, kdybych to dokázal přesně definovat, ale to po mně nechtějte. Tady jsou komici, praktičtí odborníci, zeptejte se jich, jestli oni tu hranici umějí určit.

Géryk: Rozdíl je asi v tom, že Filip Turek psal na veřejnou platformu jako obyčejný občan, bez jakékoliv umělecké licence. Neřekl předtím: Teď jdu udělat performanci.

Cerman: Řezník je přece postava. Všichni jsou srozumění s tím, že to není reálný člověk, ale role, performance. Samozřejmě že za tou maskou stojí skutečný člověk, ale pořád je to umělecká figura. Nikdo nikdy nezpochybnil, že ty klipy jsou záměrně přepálené – že texty jsou dovedené do úplného absurdna. Je to udělané tak, aby nikdo ani na vteřinu nemohl pochybovat, že jde o nadsázku. A v tom je právě ten rozdíl. Jsme zas u toho, kdo je Caligula a kdo ne.

Géryk: A i v rámci hudby je rozdíl, když něco takového zazní v žánru horrorcore, kde se s tím počítá, ta přepálenost je tam součástí stylu, a když by s něčím podobným přišel třeba Arakain.

Rösslerová: Vy jste říkal „umělecká licence“. Ptám se spíš ze zvědavosti: Ale kde ji vlastně člověk získá? Kdy se to pozná? Když někdo před patnácti lety začne psát na facebook, připadá si vtipný a pak řekne: Já jsem byl performer. Kde se z toho stane ta umělecká licence?

Géryk: Asi bych to úplně nedefinoval, protože i umělecká licence zní trochu jako terminus technicus. Ale je pravda, že ani za ni se nemůže schovat každý. Já jsem si ten text od Řezníka četl a asi bych ho neposlal do vězení, ale zároveň bych se klidně postavil za to, že by mu třeba neměl být udělená Slavík.

To je tedy obrovský trest.

Géryk: Ne jako trest, ale prostě proto, že i když v nějaké anketě diváci zvolí takového performera jako rappera roku, tak být zástupcem agentury, která tu cenu vyhlašuje, řeknu: Dobře, vyhrál, ale my jako značka si tohle nechceme spojovat se svým jménem. Protože ten text je prostě blbý.

Cerman: Jestli nic jako umělecká licence neexistuje, tak vlastně nemáme co řešit. Protože pak Turek vlastně nic neřekl, nic nenapsal – byli to jen kamarádi v hospodě. Zároveň to byla sranda, zároveň to byly fejky, a teď tu máme tolik vysvětlení, která se navzájem trochu popírají, že už se to celé rozpadá. A když k tomu přidáme ještě páté nebo šesté vysvětlení, že to celé byla performance, tak už vlastně není třeba řešit vůbec nic. Dobře – všechno je performance. Ale pak je asi i výsledek voleb performance. Každý má uměleckou licenci, nebo vlastně nikdo. Můžeme si říct, že to je neurčitelné, že neexistují žádné znaky, a tedy všechno je jen „jako“. Vlastně ani nevím, jestli tady pan Vučka je právník. Bůhví, jak to celé bylo. No a to pak nemusíme řešit nic.

Géryk: Možná i tady ve studiu se celou dobu děje jen jedna dlouhá performance. Jsme tu v takové Truman Show.

Cerman: „To nebyl slib, já jsem si z vás jen dělal trochu čurinu.“ To by přece taky mohl říkat třeba Petr Fiala.

Rösslerová: Sliby vlastně vůbec nebyly zasazené do reálného rámce – a jsme tam, kde jsme. Ono je dneska s tím humorem fakt potřeba opatrně. Já se toho trochu obávám – téhle umělecké fronty, kdy si z něčeho můžu dělat legraci, protože to je „super“, ale z něčeho jiného už ne. Myslím si, že stand-up komici vlastně musejí jít trochu za hranu – jinak by to ani nebylo vtipné. Ale pak je tu otázka, koho se to dotkne. Když tam bude třeba někdo trans, tak vám řekne: To vůbec nebylo vtipné, protože vy vůbec nevíte, jak se my cítíme.

Jen Julie: My si vlastně nijak neutahujeme z menšin nebo ze slabších, aspoň ne tam, kde vystupuju já. Ano, humor ze své podstaty znamená, že se člověk směje něčemu, čemu by se vlastně smát neměl. Třeba utrpení. Pro mě je třeba utrpením běžný život. Takže si dělám srandu z běžných věcí, které mi připadají neúnosné – ale pro někoho jiného to může být úplně normální.

Dřív se vedla debata třeba o tom, jestli si člověk, který není Žid, může dělat legraci z Židů.

Rösslerová: Já jsem tohle téma řešila asi před týdnem. Byla to dost vášnivá debata. Mám jednoho velmi vzdělaného přítele, pochází ze slavné židovské rodiny – a ta rodina bohužel dopadla za války tak, jak tehdy dobré židovské rodiny dopadaly. A přestože je ten člověk nesmírně chytrý, laskavý a má výborný černý humor, říká, že pokud nejsme Židé, nemáme si z toho dělat legraci. Ze mě pak omylem vypadlo, že to je trochu rasistické, což nebyl úplně ideální začátek diskuse. Ale nakonec jsme se shodli, že si to přece nikdo nemůže uzurpovat jen pro sebe. Mně přijde, že to, co si lidé dokážou navzájem udělat, je vlastně ta nejstrašnější věc proti lidskosti. To nedokážou žádná zvířata. Nikdo jiný se netýrá pro potěšení. A brát to podle rasy je úplný plivanec do tváře čehokoli, co nazýváme humanitou. Ta hrůza byla tak obrovská, že je vlastně naše, všech – a tím pádem se o ní může mluvit, i s humorem. A ten humor sám je přece často jen výtlak frustrace. Mimochodem, skvělý příklad je Viktor Frankl – přeživší holocaustu a neurolog a psychiatr, který o tom napsal knihu. Popisuje, že vězni v těch nejhorších podmínkách přežívali i díky tomu, že si z té hrůzy dělali legraci.

Teď jste mi připomněla krásnou scénku ze seriálu Curb Your Enthusiasm. V jedné epizodě přijde na večeři natěšený přeživší z koncentračního tábora. Pozvali ho na večeři, kde má být i další „survivor“. A on zjistí, že ten druhý survivor je chlápek ze soutěže Survivor – a začnou se hádat, kdo z nich je „větší survivor“. Poslední věc – co je to postironie?

Cerman: Dám vám příklad. Vezměte si třeba takový lehce postironický, ale zároveň upřímný seriál The Office. Dřív to byly sitcomy spíš nihilistické – třeba Seinfeld: skupina hrozných lidí, kteří dělají hrozné věci. Ale The Office je jiný. Dělá si srandu z mizerného kancelářského prostředí, kde jsou všichni trochu ubozí, patetičtí a přecitlivělí – ale zároveň na nás pomrkává, že jsou to vlastně dobří lidé. V té jejich ubohosti je něco lidského. Takže ano, je to ironie, ale zároveň… Nebo třeba sitcom BoJack Horseman. Tam je to jasné – život je na prd. Úplně první sdělení toho seriálu je: Život je o ničem, všechno je marné. Ale když se na to díváte dostatečně dlouho, v nějaké „poslední“ vrstvě ironie zjistíte, že za tou oponou se vlastně skrývá poselství, že život stojí za to žít. Což je úplně jiné než to původní pesimistické čtení. Takže skrze ironii můžu naopak ukázat, že mi na něčem záleží. Tvářím se ironicky, „hehe, nic nelze brát vážně“, ale tím vlastně trochu prozrazuju svoje vlastní hodnoty. A ta ironie pak může fungovat jako takový kouřový závoj, za kterým se skrývá skutečný postoj. A ten může být dobrý i špatný, podle toho, jak ho kdo čte nebo jakým směrem to pomrkávání společnost zrovna vnímá.

Géryk: Klasická ironie byla vlastně čistě dekonstrukční – měla něco rozložit, zpochybnit. Kdežto postironie, tam pořád zůstává určitý ironický osten, protože jsme vyrůstali v době, která byla silně ironická, a nemůžeme se toho úplně zbavit. Ale zároveň už se tím snažíme něco znovu vybudovat – třeba i určitý hodnotový rámec.

Záznam celé debaty najdete na www.echoprime.cz.